Antje Vollmerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Formát odkazů a referencí.
Antje Vollmerová
Stranická příslušnost
ČlenstvíSvaz 90/Zelení (od 1985)
Narození31. května 1943
Lübbecke
Úmrtí15. března 2023 (ve věku 79 let)
Profesepolitička, autorka a teoložka
OceněníCarl-von-Ossietzky-Medaille (1989)
Cena Cicero Rednerpreis (1996)
Cena Hannah Arendtové (1998)
velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (2005)
Gratias Agit (2008)
… více na Wikidatech
Webová stránkaantje-vollmer.de
CommonsAntje Vollmer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antje Vollmerová (31. května 1943, Lübbecke, Severní Porýní-Vestfálsko – 15. března 2023) byla německá protestantská teoložka, pedagožka a politička Svazu 90/Zelení. V roce 1983, kdy se Zelení poprvé dostali do německého parlamentu, se stala poslankyní Bundestagu. Od roku 1994 do roku 2005 byla viceprezidentkou Bundestagu, jako první politik Svazu 90/Zelení v této pozici. Byla pacifistkou.

Spolu s německým prezidentem Richardem von Weizsäckerem a několika dalšími zejména opozičními politiky se na německé straně velmi zasloužila o německo-české usmíření a v letech 1995 až 1997 o přípravu a dojednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za zásluhy o sbližování Čechů a Němců převzala 17. ledna 2003 v Berlíně od prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.[1][2][3]

Vzdělání a raná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v městečku Lübbecke ve Vestfálsku. Její rodiče provozovali obchod s oblečením, ale protože se nepřizpůsobili dostatečně rychle modernějším podmínkám obchodních domů, museli obchod uzavřít.[4] Po absolvování gymnázia v Lübbecku v roce 1962 studovala protestantskou teologii na univerzitách v Berlíně, Heidelbergu,[5] Tübingenu a Paříži.[6] Svou první teologickou zkoušku dokončila roku 1968, druhou v roce 1971 a o dva roky později získala doktorát.[7] Mezi lety 1969 a 1971 byla výzkumnou asistentkou na teologické univerzitě Kirchliche Hochschule Berlin.[8] V roce 1971 zahájila postgraduální kurz vzdělávání dospělých, který dokončila roku 1975.[4] Od roku 1971 do 1974 pracovala jako pastorka v berlínské čtvrti Wedding, která byla v té době problematickou čtvrtí. Od roku 1976 do roku 1982 působila jako lektorka na venkovském vzdělávacím centru pro dospělé tzv. Heimvolkshochschule(de) při nadaci Bethel v Bielefeldu,[4] kde spolupracovala s místními protestantskými a katolickými organizacemi pro venkovskou mládež (Landjugend ) a zažívala zde počátek ekologického hnutí.[6] Spolu s Larsem-Broderem Keilem napsala knihu Stauffenbergs Gefährten: Das Schicksal der unbekannten Verschwörer („Stauffenbergovi společníci: Osud neznámých spiklenců“), která se týkala atentátu na Hitlera z 20. července 1944 a vyšla v roce 2013.[9]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

V 70. letech 20. století byla politicky aktivní v Antiimperialistické lize (Liga gegen den Imperialismus(de)), kde byli aktivisté proti válce ve Vietnamu[4] a jenž měla blízko k maoistické německé politické straně KPD/AO. Do této strany ale však nikdy nevstoupila.[10][11][12] Roku 1983 byla zvolená do Bundestagu za Svaz 90/Zelení, ačkoli nebyla jeho členkou.[13] V roce 1984 byla jako jedna ze tří žen vybraná do předsednictva této strany v parlamentu,[13][10][11] do které vstoupila následující rok.[14] V témže roce zahájila dialog mezi státem a skupinou Frakce Rudé armády. Během rozporu mezi „Realos“ a „Fundis“ v její straně, spoluzaložila iniciativa „Aufbruch 88“, čímž úspěšně zabránila rozpadu Svazu 90/Zelení.[13] Kvůli stranickému principu rotace, kdy se uprostřed volebního období vystřídají všichni poslanci Zelených, se musela vzdát parlamentního křesla roku 1985, ale byla znovu zvolena v roce 1987 a znovu v letech 1994, 1998 a 2002.[15]

V listopadu 1994 se stala prvním politikem Strany zelených, který byl zvolen do prezidia Bundestagu jako viceprezident Bundestagu. Tuto funkci vykonávala až do voleb v roce 2005, kdy už nekandidovala.[6]

Pozdější život[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 přijala nabídku na externí profesuru politického managementu pro politický management na NRW School of Governance, fakulty Duisbursko-Essenské univerzity, kde vedla jak semináře, tak přednášky.[16][17]

Byla jedním z prvních signatářů otevřeného dopisu o německém postoji k rusko-ukrajinské válce, publikovaného v časopise EMMA v dubnu 2022, který vyzýval kancléře Olafa Scholze, aby během ruské invaze na Ukrajinu nedodával Ukrajině útočné zbraně a udělat vše pro to, aby válku ukončil a aby zabránil eskalaci konfliktu v „třetí světovou válku“.[10][11][18]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Roku 1979 porodila syna Johanna, kterého vychovávala jako svobodná matka.

Zemřela po dlouhé těžké nemoci 15. března 2023, měsíc a půl před svými osmdesátinami.[13][19][20] Viceprezidentka Bundestagu Katrin Göring-Eckardt o ni řekla: „Byla tam od začátku a probojovala si mnohé z toho, z čeho dnes těžíme. A ponechala si vlastní hlavu, nepovolila!“ („Sie war von Beginn an dabei und hat Vieles von dem durchgekämpft, wovon wir heute profitieren. Und sie hat ihren eigenen Kopf behalten, unbeugsam!).[13]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Zdroj: [21]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Disertační práce[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antje Vollmer na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Zemřela politička německých Zelených Vollmerová. Přispěla k rozvoji česko-německých vztahů. ČT24 [online]. [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. /
  2. ↑ Antje Vollmerová 75. Knihovna Václava Havla [online]. [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. /
  3. ↑ Za sblížení dal Havel řády. iDnes.cz [online]. [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. /
  4. ↑ a b c d Antje Vollmer - Munzinger Biographie. www.munzinger.de [online]. [cit. 2023-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ „Im Sommer haben wir am Neckar nachts Kirschen geklaut“ - Universität Heidelberg. www.uni-heidelberg.de [online]. [cit. 2023-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  6. ↑ a b c Antje Vollmer: Die Einheit kam mir zu schnell. Deutschlandfunk [online]. [cit. 2023-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ GOVERNANCE, NRW School of. Curriculum Vitae – Dr. Antje Vollmer › NRW School of Governance. nrwschool.de [online]. [cit. 2023-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  8. ↑ RUNDFUNK, Bayerischer. Bundestagsvizepräsidentin a. D. und Autorin: Vollmer, Antje. www.br.de. 2014-08-04. Dostupné online [cit. 2023-11-10]. (německy) 
  9. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-446-24156-5. OCLC 828789231 (německy) 
  10. ↑ a b c taz.de. Dostupné online. (německy) 
  11. ↑ a b c newsingermany.com. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 3-593-37865-5. OCLC 62143825 (německy) 
  13. ↑ a b c d e Erste grüne Bundestagsvize Antje Vollmer ist tot. www.zdf.de [online]. 2023-03-16 [cit. 2023-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  14. ↑ Dostupné online. (německy) 
  15. ↑ Bundestag Datenhandbuch
  16. ↑ Dostupné online. (německy) 
  17. ↑ Dostupné online. (německy) 
  18. ↑ www.zeit.de. Dostupné online. (německy) 
  19. ↑ Dostupné online. (německy) 
  20. ↑ Dostupné online. (německy) 
  21. ↑ Dostupné online. (německy) 
  22. ↑ Za šíření dobrého jména Česka bude oceněna například Antje Vollmerová. Český rozhlas [online]. [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. /

Další čtení[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antje_Vollmerová&oldid=23628507“