Alois Bučánek

Alois Bučánek
Narození	6. září 1897 Slavičín část Mladotice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	9. května 1945 (ve věku 47 let) Terezín Československo Československo
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	sochař a legionář
Podpis	[[Soubor:|128px|alt=Podpis|Podpis]]
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Bučánek (6. září 1897, Slavičín část Mladotice – 9. května 1945, Terezín) byl český sochař a legionář.

Život

Alois Bučánek se narodil v Mladoticích, části města Slavičíně v chudé rodině Michala Bučánka. Ještě před válkou se učil v kamenické dílně v Bílovci. V osmnácti letech musel narukovat k rakousko-uherské armádě do kroměřížského 25. zeměbraneckého pěšího pluku a byl poslán a pro frontu v Haliči. Po bitvě u Zborova se přidal k československým legionářům. Byl přidělen do telefonního oddělení v rámci štábu právě vznikající 1. střelecké divize Husitské.

V srpnu 1918 se Bučánek vydal na dobrodružnou cestu, o které se zmínil jeho kamarád v Lidových novinách:

„… Alois Bučánek u telefonní komandy spojuje drátěnými nervy operující části, aby mozek velitelů pohyboval prsty na spouštích, rozdávajících nepřátelům pozvánky smrti. A přece se štáb najednou ocitá před rozhodnutím. Jež není možné bez rozkazů francouzské mise z Mosky. Dobrovolec Alois Bučánek rozhoduje se přejíti nepřátelské fronty. Polovici peněz, jež dostává k snadnějšímu vyplnění úkolu, ukládá u Spořitelny čsl. vojsk na Rusi, aby buď byly vyplaceny jeho rodičům, nevrátí-li se již, v opačném případě, dostane-li se ještě kdy do vlasti, stanou se základem jeho studií. 1200 ruských verst šťastně projel moderní Michael Strogov. Zprávy odevzdal a s důležitými pokyny se vracel ku štábu čsl. zbraní. Rudoarmějské hlídky však zadržely člověka, jehož ruská výřečnost měla příliš měkký přízvuk. Večer byl náhlý soud. Zítřejší ráno vyzvědače Bučánka bude jeho posledním. Zaplombovaný vůz hlídá stráž bolševické armeje, ale nikdo ze strážců netuší, že jejich důstojníci sympatizují s vojínem čsl. vojska a otevírají mu zrádně zadní dveře vozu, aby tak veřejně demonstrovali nespokojenost s bolšánským režimem.“

Další cesta legionářů do vlasti vedla přes ruské stepi a sibiřskou tajgu do Vladivostoku. Zde se Bučánek nalodil na americkou loď Sheridan osmnáctým transportem, která 28. února 1920 odplula přes japonskou Osaku, malajský Singapur, jemenský Aden a italský Terst zpět do Československa.

Teprve po válce mohl studovat na sochařské škole v Hořicích (1920–1923) a poté na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Štursy (1923-1926). Po svých studiích se usadil v Praze. Dařilo se mu získávat veřejné zakázky na portréty veřejných činitelů a pomníků, které jsou dokladem bravurně zvládnutého sochařského oboru.

V roce 1938 při mobilizaci se hlásil ke svému pluku. Zklamán událostmi se však za několik dní vrátil domů a pracoval na kamenném pomníku Mrtvého oráče, jako symbolu pokořeného národa. Za okupace, během druhé světové války, se mnozí legionáři přirozeně přidali k odboji. S tím ovšem počítali i Němci, kteří hned od počátku okupace zařadili legionáře na seznam podezřelých osob. Následkem udání byl Alois Bučánek ve svém domě v noci z 24. na 25. ledna 1945 zatčen gestapem, odvezen na Pankrác k výslechu a odtud 13. února odeslán do Terezína. Na samém konci války přijelo do Terezína okolo 15 tisíc lidí z jiných koncentračních táborů rušených postupující frontou. Ti s sebou přinesli epidemii skvrnitého tyfu. "Po osvobození Terezína mohl se Bučánek vrátit domů, ale zdržel ho tam zájem umělecký. V pavilonu tyfem nemocných zahlédl několik zajímavých typů, které si chtěl nakreslit a vymodelovat. Přitom se nakazil a brzy nato zemřel…“

Dílo

Během studií na akademii se v roce 1926 účastnil srpnové výstavy Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) v Hodoníně jako jeden z mladých hlásící se do řad sdružení. Záhy se stal členem také Jednoty umělců výtvarných (JUV). V roce 1927 získal zakázku na vybudování pomníku obětem první světové války ve Velkých Opatovicích. Zde je patrný vliv veřejných realizací Antoina Bourdella.

V roce 1927 vymodeloval portrét ministra dr. Milana Hodži, který byl zhotoven k ministrovým padesátinám a který byl ministrovi předán Národní radou československou na slavnostní schůzi.

Na Bučánkových výstavách se hojně objevovaly také další portréty, které postupně vytvořily, spolu s monumentální tvorbou, hlavní část jeho profesní činnosti.

V říjnu 1926 poslal žádost o portrétování prezidenta Masaryka kvůli pomníku v Holešově. Této žádosti nebylo ihned vyhověno pro velké množství umělců mající stejný záměr. Teprve v roce 1928 byla Bučánkovi umožněna tři sezení na přelomu ledna a února na Pražském hradě z důvodu zhotovení busty pro halu v nové budově Masarykovy studentské koleje v Dejvicích.

V roce 1929 se uskutečnila soutěž na pomník prezidenta Masaryka v Hodoníně. Partnerem mu zde byl architekt Vilém Kvasnička z Prahy. Tato rozsáhlá zakázka byla pro Bučánka prestižní záležitostí a stala se jeho nejvýznamnější realizací, která se však ve své úplnosti do dnešní doby nedochovala. Podařilo se zachránit jen sochu prezidenta Masaryka. Celý reliéfní cyklus vzal za své v totalitních režimech, které za nedlouho po jeho slavnostním odhalení následovaly. Pomník zažil do dnešní doby čtyři instalace (1931, 1945, 1968, 1990), tři odstraňování (1940, 1961, 1977) a dvě doplňování reliéfních částí (1950, 2008) a je tak svědkem dramatických proměn 20. století, které zažily i další Bučánkovy veřejné realizace vážící se k české státnosti.

Díky těmto zakázkám si mohl mladý sochař dovolit začít budovat vlastní ateliér v Praze-Braníku podle vlastního návrhu. V jeho projektu počítal s možností realizace rozměrných veřejných zakázek, což zanedlouho využil k vytvoření tří pomníků předsedy vlády Antonína Švehly v Přelouči (1936), Říčanech (1937) a Německém (Havlíčkově) Brodu (1938).

Do dnešní doby se dochoval pouze pomník v Říčanech a je dokladem Bučánkova mistrovského zvládnutí tohoto sochařského oboru Ještě v posledních letech předválečných (1938) portrétoval Bučánek také prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který sochaři také umožnil sezení.

Zastoupení ve sbírkách

• Národní galerie Praha
• Slovenská národní galerie Bratislava
• Muzeum umění Olomouc
• Moravská galerie Brno
• Krajská galerie výtvarného umění Zlín
• Rabasova galerie Rakovník
• Muzeum Slavičín
• Muzeum hlavního města Prahy
• Moravské muzeum Brno
• Galerie výtvarného umění v Hodoníně
• Galerie středočeského kraje Kutná Hora

Galerie

• 
  Dívka nabírající vodu
• 
  Telefonistka (1926)
• 
  Portrét Bedřicha Karéna v roli Koziny (před 1932)

Odkazy

Literatura

• BUCHTA, Jan. Alois Bučánek – sochař a legionář. Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Hodonín 2017. ISBN 978-80-85015-74-4
• BUČÁNEK, Dušan. Sochař Alois Bučánek. In: Zálhotský sborník. Obecní úřad Podhradní Lhota 1993-4.
• DĚJEV, Platon Ivanovič. Výtvarníci – legionáři. Čsl. legionář MNO Kancelář Čsl. legií, Praha 1937.
• HOLLMANN, František. Osudy přeloučského pomníku Antonína Švehly. In: Zprávy klubu přátel Pardubicka XXXVI, 2001, č. 7-8, s. 173-179.
• JEŽ, Štěpán. Z jednoty umělců výtvarných. In: Dílo, XXXIV. JUV Praha 1945.
• KADLEC, Miroslav a Ladislav HLAVICA. Sochař Alois Bučánek. Klub přátel historie Slavičína, Slavičín 1999. ISBN 90-902346-3-1
• PICHLÍK, Karel, Bohumír KLÍPA, Jitka ZABLOUDILOVÁ. Českoslovenští legionáři (1914 – 1920). Mladá fronta, Praha 1996. ISBN 80-204-0580-1
• ŠIMEČEK, Jiří a Zdeněk ČERMÁK. Historie pomníku Tomáše Garrigua Masaryka v Hodoníně. Masarykova společnost v Hodoníně a Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín 1994.

Externí odkazy

• Informační systém abART:Bučánek Alois

Portály: Lidé