Přeskočit na obsah

Hřebečsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Neoficiální znak Hřebečska/Svitavska (vytvořen kol. 1940 místním rodákem A. Jenischem)

Hřebečsko (z německého Schönhengstgau, Schönhengster land) je název zaniklého jazykového ostrova rozkládajícího se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy mezi městy Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Polička a Jevíčko, které již nebyly jeho součástí, a na druhé straně Mohelnice (Müglitz), Zábřeh (Hohenstadt) a Lanškroun (Landskron), které součástí byly. Jeho centrem byla města Moravská Třebová (Mährisch Trübau) a Svitavy (Zwittau). Toto území bylo od 13. století až do roku 1945 obýváno převážně českými Němci (rozkládal se tu největší německý jazykový ostrov v českých zemích). Název pochází od Hřebečského hřbetu, který prochází přibližně středem regionu.

V české odborné literatuře se název Hřebečsko příliš nepoužívá, častější je označení Svitavsko, resp. svitavský jazykový ostrov.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]
Svitavský jazykový ostrov (růžově) na národnostní mapě Rakouska-Uherska (zde výsek) z roku 1880
Území osídlené německojazyčným obyvatelstvem k roku 1910 (Hřebečsko/Svitavsko vyznačeno šipkou)

Dle Marie Mackové[1] byl region poprvé definován pravděpodobně roku 1813. Autor tehdejšího vymezení regionu, Josef Jurende, jej definoval jako „území, větším dílem obývané Němci“. Centrem regionu dle něj byla města Svitavy a Moravská Třebová, hraničními body Lanškroun, Litomyšl a Zábřeh.

Území nebylo nijak geograficky ani hospodářsky jednotné. Dokonce i překračovalo platnou zemskou hranici. Gustav Korkisch ve svých Dějinách Hřebečska (1975)[2] uvádí, že k roku 1850 k Hřebečsku patřily na Moravě soudní okresy Jevíčko, Moravská Třebová, Svitavy, Zábřeh a Mohelnice, v Čechách pak soudní okresy Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Litomyšl a Polička. Z české části ovšem do Hřebečska jen soudní okres Lanškroun patřil celý, ostatní soudní okresy tam patřily jen částí. Hřebečsko tak bylo jednoznačně definováno jen svou „kulturní a národní přináležitostí“[3], nikoli politicky nebo geograficky.

V 90. letech 19. století vznikla politická iniciativa tzv. schönereriánů, kteří se dané oblasti snažili administrativně sjednotit pod okres Lanškroun. Usilovali o to, aby se Lanškroun stal podobně významným sudetským centrem, jako Liberec. Tato iniciativa však v říšském sněmu nenašla žádné ohlasy. Určitou roli ve vytváření místní regionální sounáležitosti ovšem sehrála. Předním národopisným badatelem Hřebečska se pak po první světové válce stal Dr. Emil Lehmann.

Osídlení

[editovat | editovat zdroj]

Po vpádu Tatarů roku 1241 byly Morava a část severovýchodních Čech (Kladsko a přilehlá území) velmi zpustošeny a vypleněny. Obnova země byla už spojena s novým jevem, tzv. emfyteutickou kolonizací, která dosáhla i do té doby pustých podhorských oblastí. Nové osídlování, součást širšího proudu středověké kolonizace, se dělo na českém území hlavně přičiněním krále Přemysla Otakara II., v moravské části také zásluhou olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku a v některých případech i šlechty. Většina nových kolonistů byla z jazykového/etnického hlediska Němci. Rolníci a řemeslníci byli povoláni do země především z Horních Frank, Porýní a Horní Falce, také ze Slezska.

Pro každé nově založené sídliště určil zeměpán vhodného a zkušeného „lokátora“ (plánovače osídlení), který byl odpovědný za osídlení a další rozvoj obce. Jako odměnu za obtížný úřad obdržel jistá práva, např. fojtství a dědičný úřad rychtáře. K tomu se řadilo právo provozovat hostinec, zřídit mlýn a udržovat řemeslníky (pekaře, kováře). Němečtí osadníci zakládali pro ně charakteristické řadové (tzv. lesní záhumenicové) vsi. Každý selský čtverhranný dvůr stál o samotě, oddělený od sousedních usedlostí; za každým statkem se táhl pruh polí, luk a lesů. Kolonizační aktivity naverbovaných osadníků byly směřovány do jednotně plánovaných vesnic a velkoryse plánovaných měst s německým právem (magdeburské městské právo). Kolonistům se dostalo za tyto mimořádné útrapy a strádání v době výstavby výhodného sociálního postavení (např. osvobození od daní a poplatků po prvních 12 až 20 let).

Statistické údaje

[editovat | editovat zdroj]

Podle výsledků sčítání lidu z roku 1880 žilo Hřebečsku (označovaném jako Schönhengstův ostrov) 48 197 Němců (respektive osob, uvádějících německou obcovací řeč) a 2 961 Čechů.[4]

V Hřebečsku bylo celkem šest měst (Svitavy, Březová nad Svitavou, Moravská Třebová, Lanškroun, Zábřeh, Mohelnice) a dalších 142 obcí[5], z nichž jen ve 13[5] žilo více Čechů než Němců. V roce 1939 zde žilo 126 000 obyvatel[5], z nichž bylo 84 % německé národnosti[6]. Je uváděno, že rozloha území byla 1230 km2.[5]

Počet obyvatel dle sčítání 1910[7][8]
soudní okres (Gerichtsbezirk) počet obyvatel
– Němci 		počet obyvatel
– Češi 		počet obyvatel
– ostatní 		rozloha
Jevíčko (Gewitsch) 3 024 18 849 25 230,89 km2
Lanškroun (Landskron) 21 429 9 995 ? 230,89 km2
Litomyšl (Leitomischl) 14 699 36 076 ? 230,89 km2
Mohelnice (Müglitz) 13 993 9 209 158 212,68 km2
Moravská Třebová (Mährisch Trübau) 27 509 2 146 120 256,33 km2
Polička (Politschka) 9 904 24 823 ? ?
Svitavy (Zwittau) 27 339 767 91 154,53 km2
Štíty (Schildberg) 505 ? ? ?
Ústí nad Orlicí (Wildenschwert) 5 041 32 244 ? 230,89 km2
Zábřeh (Hohenstadt) 8 660 ? ? ?

Kultura

[editovat | editovat zdroj]

Například v Moravské Třebové vycházely týdeníky Schönhengster Zeitung[9] a Schönhengster Volkszeitung[10].

Odsun Němců

[editovat | editovat zdroj]

S květnovými dny roku 1945 začaly intenzivní akce vedoucí k urychlenému vyčištění prostoru Hřebečska od německého obyvatelstva v rámci národní očisty a „vylikvidování Němců“ řečeno známým projevem presidenta Beneše v Brně:

„Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde ve městě Brně s Němci a všemi ostatními (Potlesk) Můj program je - a já se tím netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“[zdroj?]

Hlavní roli v těchto aktivitách v oblasti Hřebečska přejaly jednotky československé armády a partyzánské skupiny, zejména partyzánská skupina „Václavík“, která působila v oblasti pod Orlickými horami a zasahovala až na Zábřežsko, Hřebečsko a Svitavsko. Dne 15. 5. gen. Zdeněk Novák vydal rozkaz k obsazení pohraničních terénů s dovětkem „všechny Němce vykažte z historických území“, ale oddíly podnikaly své akce většinou samostatně, vyznačovaly se značnou tvrdostí, násilnými domovními prohlídkami. Vysídlování prováděly zpočátku tyto partyzánské formace ve spolupráci s místními orgány, po nich převzali vedoucí roli při těchto aktivitách provázenými častými excesy vojáci spadající pod velení 14. divize. Do oblasti Lanškrounska zasahovaly aktivity jednotlivých rot I.-III. praporu 30. pěšího pluku s velitelstvím v Ústí nad Orlicí. K odsunu byla využita také železnice v severozápadním směru. Dle výnosu z 12. června nebylo k odsunu využito území obsazené Poláky, ale železnice v severozápadním směru na Děčín a pak na Drážďany a z prostoru II. sboru na Teplice-Šenov a pak na Saskou Kamenici. Partyzáni pak organizovali tzv. divoký odsun, případně i s tím spojené revoluční tribunály, jako například Lidový soud v Lanškrouně a jinde.[11] Německé zdroje hovoří o několika násilně usmrcených lidech ve městě a okolí a větším množství sebevražd. Hovoří se také o sedmi obětech partyzánských akcí v obcích Čenkovice, Orličky, Třebovice a Žichlínek.[zdroj?]

Po odsunu německých obyvatel po skončení 2. sv. války byl kraj osídlen českým obyvatelstvem z vnitrozemí (především z Hané, Boskovicka, Vyškovska aj.) Ze správního hlediska dnes toto území spadá pod okresy Svitavy, Ústí nad Orlicí a Šumperk.

Historie a pověsti

[editovat | editovat zdroj]

V kraji se traduje pověst o nenaplněné lásce Anny Gläserové a Josefa Herknera. Syn moravskotřebovského starosty, se zamiloval do dcery revírníka v Karlíně Anny Gläserové. Rodiče však jejich lásce nepřáli. Josef s Annou si v letech 1819–1823 vyměňovali dopisy a příležitostně se tajně scházeli, Josef se pokoušel získat si přízeň Anniných rodičů. Nakonec vztah ukončil a Anna se provdala za linhartického rychtáře Franze Gromese. Do roka však zemřela. Po pohřbu se šířilo tvrzení, že Herkner Annu odnesl z hrobu a znovu pochoval v zahradě, kterou si už od roku 1823 budoval na svahu Křížového vrchu, odkud bylo vidět na linhartickou rychtu. V předvečer svátku sv. Anny roku 1825 došlo k pozoruhodnému jevu: Cesta od města k Herknerově zahradě byla osvětlena, světla plála také v zahradě, kde bylo osvětleno ohrazené místo skutečně podobné hrobu a z pochodní vytvořeny nápisy “Tobě tam” (Dir dort) a “Es heisse Annenruhe” (Ať se to zde jmenuje “Annenruhe” – Annin odpočinek, Annino spočinutí). Pravdivost legendy, od pol. 19. stol. literárně a dramaticky zpracovávána, potvrzena, když v roce 1924 byla v hrobě, kde měla být pohřbená Anna, byla nalezena jen prázdná rakev, a definitivně v roce 1934, kdy byla při práci v lomu na místě někdejší Herknerovy zahrady objevena kostra a konstatováno jako velmi pravděpodobné, že jde o ostatky Anny Gläserové-Gromesové. Anna byla opět pohřbena do hrobu rodiny Gromesů. Její příběh zpracoval do podoby písně i hudebník Petr Linhart se skupinou 29 Saiten.[12][13]

Řadu obdivuhodných starých příběhů z Hřebečska zaznamenal do samostatné knihy Alt-Landskroner Geschichten (česky Příběhy ze starého Lanškrounska, 2014) lanškrounský rodák Josef Benoni,[14] který čerpal z rozsáhlých vzpomínek svých předků.[15]

Cestovní ruch

[editovat | editovat zdroj]

Na území Hřebečska se nachází turistická oblast Česko-moravské pomezí[16], též zvaná turistická oblast Svitavsko[17]. Nachází se zde rovněž vinařská naučná stezka.[18] Významné jsou zde památky na židovské osídlení, byť nedosahovalo velkého rozsahu.[19]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Macková, Marie:Hřebečsko - Region, který zmizel. In:Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice, Serie C, Faculta humanitních studií, Supplement 3 (2000) 2001. Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí
  2. ↑ Korkisch. Gustav: Geschichte des Schönhengstgaues. Teil 2, München 1975, S. 420 - 421. Citováno dle Marie Mackové, viz výše
  3. ↑ Macková
  4. ↑ Ottův slovník naučný, Díl šestý: Čechy – Danseur. [s.l.]: Nakladatelství Jan Otto Dostupné online. S. 124. (Czech) QID: Q23857639. 
  5. ↑ a b c d http://www.schoenhengstgau.de/
  6. ↑ Archivovaná kopie. www.schoenhengstgau.eu [online]. [cit. 2010-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-31. 
  7. ↑ http://zwittau.de/verweise/schoenhengstgau/5.b-volkszaehlung.htm
  8. ↑ http://zwittau.de/verweise/schoenhengstgau/4.m-volkszaehlung.htm
  9. ↑ Některé ročníky jsou dostupné online: Schönhengster Zeitung: organ der Volkspartei in Böhmen und Mähren. Mähr. Trübau [Moravská Třebová]: s.n., 1878-1879. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/vkol/uuid/uuid:7f6bd809-fb17-4b21-af87-d474c1c48ddc, 30. května 2024. (Psáno frakturou.); Schönhengster Zeitung. Mährisch-Trübau: Leopold Brenner, 1900-1938. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/vkol/uuid/uuid:b818b578-bb76-4b48-b0aa-57f944ff02fe, 30. května 2024.
  10. ↑ JAKSCH, Friedrich. Lexikon sudetendeutscher Schriftsteller und ihrer Werke für die Jahre 1900-1929. Reichenberg: Gebrüder Stiepel, 1929, s. 338. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d6eb9522-a6e8-4321-8c72-f8cef03875ad, 30. května 2024. (Psáno frakturou.)
  11. ↑ STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Sešit 41/2005,. vyd. [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, S. 187–188. 
  12. ↑ https://www.youtube.com/watch?v=-a-TguimIKk
  13. ↑ Novinky.cz: V Moravské Třebové lidé přispívají na sochu plačící dívky Archivováno 30. 11. 2018 na Wayback Machine. (11/2018)
  14. ↑ Kdo byl Josef Benoni z Lanškrouna?, abcHistory.cz
  15. ↑ BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha: NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. 
  16. ↑ Česko-moravské pomezí
  17. ↑ Turistické oblasti ČR
  18. ↑ http://www.vina.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=131643
  19. ↑ http://www.hrebecsko.estranky.cz/clanky/na-vylet/zidovske-pamatky-na-hrebecsku-a-v-blizkem-okoli.html

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha: NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. 
  • KÖNIG, Hermann: Weberei und Heimarbeit. Mähr.-Trübau 1933.
  • MACKOVÁ, Marie: Hřebečsko – region, který zmizel. In: Evropa – kultura – region. Pardubice 2001 (Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Serie C. Fakulta humanitních studií, Supplement 3, 2000), 131–136.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Německé jazykové ostrovy na území Česka
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hřebečsko&oldid=24366668“