Mongolský vpád na Moravu roku 1241

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fiktivní vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary v roce 1241 - obraz na Zelené Hoře

Mongolský vpád na Moravu, který se uskutečnil roku 1241, je spíše znám jako vpád Tatarů. Je však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska. Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří vpadli do evropských států.

Postupy Mongolů[editovat | editovat zdroj]

Expanze Mongolů pod vedením Čingischána směrem do Evropy začala již v roce 1223, kdy porazili Kumány (Polovce, Kipčáky) a zmocnili se okolního území až k severnímu břehu Kaspického moře. Přemístili se pak směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce roku 1223 zcela rozdrtili spojená vojska Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetem Mstislavem III. Vítězná vojska se přesunula na Krym a posléze na Ukrajinu, záhy se ale stáhla.

K dalším mongolským vpádům do Evropy došlo roku 1236 a v letech 1237-1240, kdy si mongolská vojska podmanila Kyjevskou Rus. V roce 1241 postupovala mongolská vojska do Evropy dvěma proudy, jeden do Polska a druhý do Uher. V Polsku se 9. dubna 1241 uskutečnila bitva u Lehnice, při níž byla poražena spojená vojska polského knížete Jindřicha, Moravanů, Slezanů, Řádu německých rytířů a oddílu Templářů.

Vojsko českého krále Václava I. do boje nezasáhlo a částečně se mu podařilo zastavit Mongoly v Kladsku.[zdroj?] Jejich hlavní proud se obrátil na Moravu, přes kterou se přehnal do Uher, aby se spojil s vojsky tam operujícími. Tam se mongolská vojska dozvěděla, že zemřel jejich chán Ögedej, a tak se z Evropy stáhla.

Dalimilovy verše[editovat | editovat zdroj]

V roce 1310 napsal kronikář Dalimil verše, vztahující se k Tatarům, které si po svém vyložil Václav Hájek z Libočan. Ten si vymyslel postavu Jaroslava ze Šternberka, kterého vylíčil ve své Kronice české (1541) jako udatného rytíře, jenž porazil Tatary u Olomouce. Tohoto vylíčení děje se ujali i falzifikátoři Rukopisu královédvorského nebo český historik Antonín Boček.

Kronikáři, kteří byli současníky krále Václava I., však řádění Tatarů ani boje na Moravě neuvádějí, takovou závažnou věc by jistě zaznamenali. Je pravděpodobné, že mongolská vojska se přes Moravu z Polska do Uher pouze přehnala, aniž by způsobila závažnější škody či svedla bitvu. Dalimilovy verše se tak s největší pravděpodobností vztahují k roku 1253, kdy na Moravu vtrhlo vojsko uherského krále Bély IV., jehož podstatnou část vojska tvořili Kumáni. Ti se v mnohém podobali svou vizáží Mongolům a podobně se též oblékali. Tato vojska Moravu skutečně zpustošila a Olomouc nedobyla. Proto pravděpodobně došlo k historickému omylu, kdy si pozdější kronikáři spletli letopočty a zaměnili Mongoly s Kumány.

Svatohostýnská tradice[editovat | editovat zdroj]

Panna Maria sesílající blesky na Tatary

Podle tradice, která se váže k poutnímu místu Svatý Hostýn, na tomto místě roku 1241 hledali lidé útočiště před Tatary. Modlili se k Panně Marii, která pak zapálila bleskem tatarské ležení pod horou Hostýn a seslala na ně prudký déšť s přívaly vody a tím je zahnala na útěk. [1] Tuto legendu zaznamenal roku 1665 jezuita Bohuslav Balbín. U Tatarů se údajně traduje, že byli v dávných dobách poraženi na Moravě [2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.hostyn.cz/historie/historie3_pout_mista.htm
  2. http://www.hostyn.cz/historie/historie2_tatari.htm

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]