Zdenko Vltavský-Waldhütter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zdenko Vltavský-Waldhütter
Plk. Zdenko Vltavský-Waldhütter.jpg
Narození 8. srpna 1894
Rakousko-Uhersko Dolní Město, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. března 1963 (ve věku 68 let)
Československo Ledeč nad Sázavou, Československo
Civilní činnost skladník (1948–1963)
Vojenská kariéra
Hodnost plukovník
Doba služby 1915–1939 / 1945–1948
Sloužil Rakousko-uherská armáda (1915–1916)
Československé legie (1916–1919)
Československá armáda (1919–1939, 1945-1948)
Velel Pluk útočné vozby 1
Útočná vozba vojenského velitelství „Bartoš“
Tankové vojsko Oblasti 1
Války první světová válka
sedmidenní válka
druhá světová válka
Bitvy bitva u Terronu
Pražské povstání

Plukovník Zdenko Vltavský-Waldhütter (8. srpna 1894 Dolní Město[1], Rakousko-Uhersko17. března 1963 Ledeč nad Sázavou, Československo) byl československý vojenský velitel. Za první světové války bojoval v řadách Rakousko-uherské armády, roku 1916 byl zajat a vstoupil do Československých legií. Byl legionářem v Rusku i ve Francii, kde roku 1918 bojoval v bitvě u Terronu. Po návratu do vlasti bojoval v sedmidenní válce s Polskem o Těšínsko a vojákem zůstal i v následujících letech. Podílel se na činnosti československého vojenského zpravodajství, v letech 1931-1935 byl československým vojenským přidělencem ve Francii a v letech 1936-1939 velel tankovému pluku. Po německé okupaci roku 1939 musel armádu opustit, zapojil se do činnosti domácího protinacistického odboje a v době Pražského povstání velel tankové jednotce vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“. Po válce zastával různé velitelské funkce v československé armádě, po komunistickém převratu v roce 1948 však musel armádu odejít a živit se jako skladník. Roku 1991 byl rehabilitován.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a život před válkou[editovat | editovat zdroj]

Zdenko Waldhütter se narodil 18. srpna 1894 v Dolním MěstěLipnice nad Sázavou.[3] Jeho otec Zdenko Waldhütter st. byl v Dolním Městě ředitelem dvoutřídky a matka Marie (roz. Vltavská) byla v domácnosti. Měl bratra Františka. Později se rodina přestěhovala do Ledče nad Sázavou, kde se Zdenko Waldhütter st. stal ředitelem školy. Zdenko Waldhütter studoval Klasické gymnázium v Kutné Hoře a chtěl nastoupil na kadetní školu, otec jej však přesvědčil ke studiu práv. Nastoupil tedy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Mezitím však vypukla první světová válka.[2]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po třetím semestru práv byl Zdenko Waldhütter odveden do Rakousko-uherské armády a v květnu 1915 odešel do pole s IX. Pochodovým praporem Zeměbraneckého pluku č. 12 na ruskou frontu. Dne 6. června 1915 byl raněn do stehna a na frontu se vrátil až v polovině července. Dne 3. listopadu 1915 byl na frontě opět vážně raněn a půl roku se léčil v lazaretu v budově pražské Strakovy akademie. Na frontu vrátil v červnu 1916 s 23. pochodovým praporem. Dne 4. července 1916 byl u Kolců zajat ruskou armádou.[2]

V prosinci 1916 se přihlásil do Československých legií. Krátce byl u 5. čs. střeleckého pluku, přičemž absolvoval důstojnický kurz v Borispolu.[4] Díky dobré znalosti francouzštiny však byl brzy převelen do Francie a do Le Havre přicestoval v listopadu 1917.[3] Ve Francii byl zařazen do 21. čs. střeleckého pluku. Počátkem roku 1918 absolvoval školu pro velitele rot a čet. Následně jako velitel 5. roty svého pluku bojoval v Alsasku a v říjnu 1918 bitvě u Terronu.[3]

Meziválečné doba[editovat | editovat zdroj]

Do nově vzniklého Československa se vrátil 1. ledna 1919, ale už za několik dní musel odejít do sedmidenní války s Polskem o Těšínsko, ve které byl jako velitel 5. roty 21. čs. Střeleckého pluku raněn.[2]

Po vyléčení v armádě zůstal, vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a dále stoupal po armádní hierarchii.[5] Roku 1924 byl jmenován důstojníkem studijní skupiny 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu a od roku 1931 byl přednostou tohoto oddělení v hodnosti podplukovníka. V roce 1931 jako soudní znalec značnu měrou přispěl k odsouzení maďarského špiona Vojtěcha Tuky.[3] V letech 1931-1935 byl jmenován vojenským přidělencem na čs. velvyslanectví v Paříži s působností ve Francii, Velké Británii, Belgii a Švýcarsku. Protože chtěl svou vlast reprezentovat i českým jménem, přejal rodné příjmení své matky a stal se Zdenko Vltavským.[5] V letech 1935-1939 byl zástupcem velitele a velitelem Pluku útočné vozby 1 v Milovicích. V lednu 1937 byl povýšen na plukovníka.[6]

Jako podnáčelník štábu 1. armády v Čechách se podílel na zářijové všeobecné mobilizaci roku 1938. Německá okupace Čech, Moravy a Slezska jej zastihla během předvádění československého tanku Praga V-8-H ve Velké Británii. Přestože mohl zůstat v relativně bezpečném exilu, rozhodl se pro návrat do protektorátu a riskantní zapojení do odboje.[6]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po vynuceném odchodu z arnády v srpnu 1939 byl Zdenko Vltavský úředníkem ministerstva financí. Už v roce 1941 ale nuceně odešel do výslužby.[3] V průběhu války spolupracoval s odbojovými organizacemi Obrana národa, RU-DA a zpravodajskou skupinou generála Slunečka „ALEX“. Gestapo jej kvůli odbojové činnosti několikrát zatklo a vyslýchalo v Praze, Německém Brodu a Kolíně, ale nepodařilo se mu jej usvědčit.[4]

Významnou úlohu Zdenko Vltavský sehrál za pražského povstání v roce 1945. Dne 2. května 1945 byl pozdějším náčelníkem hlavního štábu povstání Františkem Bürgrem vyzván k vybudování povstalecké tankové jednotky.[4] Tento úkol splnil a Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš“ tak během povstání disponovalo útvarem o 10 obrněných vozidlech, kterým během povstání také velel.[6]

Doba komunismu[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1945 se Zdenko Vltavský vrátil do velitelských funkcí, pomáhal při znovuvybudováním tankového sboru a své zkušenosti předával též studentům Vysoké školy válečné. Roku 1946 však odmítl vstoupit do komunistické strany, což zanedlouho zničilo jeho úspěšnou vojenskou kariéru.[5] Již několik dnů po komunistickém převratu v únoru 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a dne 1. dubna 1948 byl propuštěn z armády.[4] Následně byl vystěhován z Prahy a nucen vykonávat podřadnou práci skladníka.[3] Žil v Ledči nad Sázavou a jistou zajímavostí je, že se stal předsedou rady starších Církve československé husitské.[5] Zemřel v ústraní roku 1963.[6]

Připomínky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 byl Zdenko Vltavský rehabilitován.[3] V roce 2013 byl Ústavem pro studium totalitních režimů in memoriam oceněn Cenou Václava Bendy.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Lipnice nad Sázavou
  2. a b c d Tomáš Jakl. Francouzský legionář Zdenko Waldhütter. Legionářský směr – Časopis Československé obce legionářské. 2013, čís. 4, s. 46. Dostupné online. ISSN 2336-8756.  [Dále jen Jakl 2013]
  3. a b c d e f g Tomáš Jakl. Velitel povstaneckých obrněnců. Lidové noviny. 2016, roč. XXIX, čís. 66, s. 22.  
  4. a b c d Ivo Pejčoch. Vzbouřené pancéře. Speciál II. Světová – Pražské povstání 1945. 2015, s. 30-31. ISBN 978-80-7525-000-1. (česky) 
  5. a b c d e Cena Václava Bendy. Paměť a dějiny. 2013, čís. 4, s. 135. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  6. a b c d Jakl 2013, s. 47.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tomáš Jakl. Francouzský legionář Zdenko Waldhütter. Legionářský směr – Časopis Československé obce legionářské. 2013, čís. 4, s. 46-47. Dostupné online. ISSN 2336-8756.  
  • Ivo Pejčoch. Vzbouřené pancéře. Speciál II. Světová – Pražské povstání 1945. 2015, s. 30-33. ISBN 978-80-7525-000-1. (česky)