Narodil se v Holešově u Zlína jako jeden ze čtyř synů kamenosochaře Aloise Kýna. Během 2. světové války navštěvoval Baťovu Školu umění ve Zlíně, kde učil sochař Vincenc Makovský. Vladimír ho po válce následoval na pražskou Akademii výtvarných umění, kde se však dostal nikoli k prof. Makovskému (ten nakonec profesůru v Praze nezískal), ale k prof. Karlu Pokornému. Na studiích se seznámil se svojí budoucí manželkou Jaroslavou Lukešovou, která byla žačkou prof. Jana Laudy a Otakara Španiela.[1]
Jako student si přivydělával ilustrováním skautských časopisů a dobrodružných knížek.
Po roce 1968 (spolu s manželkou) vystoupil na protest proti ruské okupaci z KSČ. Přivydělával si kreslením do dětských časopisů (seriál Péťa Popleta v Ohníčku) nebo kreslením omalovánek pro nakladatelství Albatros. Ilustroval také básnické sbírky (např. Otto Františka Bablera).
V 60. a následujících letech spolupracoval s různými projektanty a dělal plastiky (z kamene, dřeva, betonu, laminátu, keramiky) do architektury. Také navrhoval dětská hřiště (napsal o tom i tenkou publikaci Prolézačky a plastiky pro dětská hřiště.[2]
Měl ateliér v bývalém skleníku na dvoře domu v Čechově ulici (Čechova 587/29, 170 00 Praha – Bubeneč). V tomto domě v podkroví také bydlel se svojí rodinou.
V polovině 90. let onemocněl, přišel o ateliér a sám některé sochy zničil. Zemřel 11. října 2004 ve věku 81 let.[1]
Navrhoval plastiky v poetickém stylu, ovlivnila ho zejména tvorba anglického sochaře a kreslíře Henryho Moora, prof. Vincence Makovského a českého sochaře a kreslíře Josefa Wagnera. Vedle figurálních děl navrhl i řadu abstraktních plastik z nejrůznějších materiálů, v nichž se střídají organické motivy s technickými strukturami. Tato díla většinou vznikala jako doplněk architektury. Jako malíř a grafik byl ovlivněn poetismem, surrealismem, informelem a novou figurací. Jeho díla vynikají imaginací a sensitivitou.[1]
Počátkem 70. let spolupracoval se svojí manželkou a arch. Jindřichem Kvasničkou na bronzovém díle nazvaném „Fontána” (umístění: Weilova 2, Praha 10)[4]
Interiérová bronzová plastika (reliéf) ve vrátnici vysokoškolských kolejí a bronzové hodiny se stejným motivem (počátek 70. let); Weilova 2, Praha 10[5]
Interiérový cínový reliéf v ubytovně Vodních staveb v Hostivaři (1971)
Reliéf škola (1972)
Pískovcová plastika (bez názvu) před domovem důchodců v ulici Na Spravedlnosti v Rožmitále pod Třemšínem (1972)
Vajíčko u školy v Přimdě u Tachova (1974)
Bronzová busta generálmajora Antonína Sochora z roku 1976 (Umístění: před ZŠ Antonína Sochora, Teplická 13, Duchcov)[6]
Smuteční plastika, Bílovec (1977)
Reliéf s fontánou, motel Stop v Motole (1978)
Busta českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka (1979) – jako součást Dvořákova pomníku v Nelahozevsi (pro sochařskou soutěž)
Socha Sedící dívka, Kunratice (1979)
Cínový reliéf v ubytovně Vodních staveb v Hostivaři (1971)
Model pomníku Petra Bezruče do Opavy (1996–1997) (spoluautorka Jaroslava Lukešová)
1949–1950 – Výtvarní umělci k II. všeodborovému sjezdu, Dům výtvarného umění, Praha[11]
1950–1951 – Výtvarná úroda 1950, Dům výtvarného umění, Praha
1955–1956 – Deset let československé lidově demokratické republiky ve výtvarném umění: Sochařství, monumentální umění a kresba, Slovanský ostrov, Praha
1955–1956 – Deset let československé lidově demokratické republiky ve výtvarném umění: Monumentální umění a plakát, Jízdárna Pražského hradu, Praha
1956 – Výstava Grekovova studia Sovětské armády a československých výtvarných umělců, Jízdárna Pražského hradu, Praha
1959–1960 – 4. přehlídka československého výtvarného umění, Praha
1984 – Karel Pokorný a jeho škola, Letohrádek královny Anny (Belveder), Praha
1985 – Vyznání životu a míru. Přehlídka československého výtvarného umění k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Praha
1985 – Vyznání životu a míru. Přehlídka československého výtvarného umění k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Dom kultúry, Bratislava
1988 – Salón pražských výtvarných umělců '88, Park kultury a oddechu Julia Fučíka, Praha
↑Tato plastika byla původně určena pro sídliště Prosek, kde ale instalována nabyla. Asi v roce 1978 ji Ing. arch. V. Tuček objevil a nechal převézt na sídliště do Ďáblic (odtud "ďáblický prameník"). Jednalo se o průtokovou fontánu, jejíž centrální část tvořil bronzový kalich s vnitřní strukturou přímo napojenou na přívod vody. Voda přitékala jednou "nohou", část tryskala z plastiky, a druhou odtékala opět do potrubí, která napájelo nedaleké jezírko s pelikány. Prameník stál původně na malém ostrůvku uprostřed rezervoáru. Ten byl později zabetonovaný; v roce 2007 byla celá kovová část prameníku postupně rozkradena a betonový zbytek byl následně zrušen.[3]
KÝN, Vladimír. Prolézačky a plastiky pro dětská hřiště. Ostrava: Kraj. osv. středisko, 1966 (MTZ 21), 1966. 46 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02.
STÁDNÍKOVÁ, Jolana; TŘEŠTÍK, Michael. Sochy v Praze 1980-2000, současné sochařství v pražském veřejném prostoru, (Sculptures in Prague 1980-2000). Ilustrace Vodák Antonín (fotografie). Praha: Kdo je kdo, 2000. 142 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-04. ISBN80-902586-5-4. (česky, anglicky) Souborný přehled sochařských děl období 1980-2000, která jsou trvale umístěna v pražském veřejném prostoru..Archivováno 4. 4. 2015 na Wayback Machine.
.1965.JPG)
Československo
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Prolézačky Železný Brod (1965)
Grafický návrh obálky knihy (1965)
Kamenná socha dívky v Opavě (1965)
Fontána před ubytovnou v Hostivaři (1967)
Bronzový prameník (v Ďáblicích) (1968)
Betonová zeď u základní školy v Kralupech (1969–1970)
Cínový reliéf v ubytovně Vodních staveb v Hostivaři (1971)
Model pomníku Petra Bezruče do Opavy (1996–1997) (spoluautorka Jaroslava Lukešová)
Bez názvu, pískovcová socha před domovem důchodců v Rožmitále pod Třemšínem
Sochařská studie (nedatováno)
Busta Antonína Dvořáka (1979)
Busta generálmajora Antonína Sochora u základní školy v Duchcově (1976)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Kýn a jeho díla na Wikimedia Commons 
