Vláknice začervenalá
 Vláknice začervenalá | |
|---|---|
 Vláknice začervenalá | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Pododdělení | Agaricomycotina |
| Třída | rouškaté (Agaricomycetes) |
| Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
| Čeleď | trepkovitkovité (Crepidotaceae) |
| Rod | vláknice (Inocybe) |
| Binomické jméno | |
| Inocybe erubescens A. Blytt, 1904 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vláknice začervenalá, též vláknice Patouillardova (Inocybe erubescens A. Blytt) je smrtelně jedovatá houba z čeledi trepkovitkovitých, pojmenovaná po francouzském lékárníkovi, mykologovi a botanikovi Narcissi Patouillardovi.
Vzhled
[editovat | editovat zdroj]Makroskopický
[editovat | editovat zdroj]Klobouk dosahuje 30–80 (120) milimetrů, nejprve je žaludovitý až kuželovitý, v dospělosti zvonovitý, ve stáří plochý s tupým hrbolem na temeni. Okraj má nejprve podvinutý, se třeněm spojený bělavou pavučinkou, později bývá laločnatý. Pokožka klobouku je zprvu jemně plstnatá a bělavá, později získává slámový odstín a nakonec cihlově červená a od okrajů rozpraskává. Během růstu mohou být na temeni patrné jemné bělavé zbytky vela.[1]
Lupeny jsou v mládí bělavé, později se barví do naolivověle hnědé, otlačením červenají. Ostří mají bělavě brvité.[1]
Třeň dosahuje 30–100 × 7–20 milimetrů, má válcovitý tvar, směrem dolů více či méně rozšířený. Povrch je zprvu bělavý, později se od báze barví okrově a nabíhá červeně. Dužnina je bělavá, slabě červená.[1]
Mikroskopický
[editovat | editovat zdroj]Výtrusy dosahují 10–14 × 5,5–7,5 μm.[1]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]
Roste pod listnatými stromy v lesích i mimo les.[1] Obvykle pod lipami[1] a lískami[1], ale také pod habry,[1] duby a buky[1]. Preferuje výživnější půdy se zvýšeným obsahem vápníku. Podle českého mykologa Františka Šmardy, který ověřil půdní reakci na sedmi lokalitách, roste hlavně na neutrálních až alkalických substrátech, méně na půdách mírně kyselých jen vzácně na půdách kyselých.[2] Vyskytuje se i na synantropních stanovištích, kam se vápník dostal druhotně (obvykle ze stavebních materiálů), například v parcích[1], zahradách[3] nebo v bezprostředním okolí starších staveb jako kostely, hřbitovní zdi, hrady a podobně.[2] Objevuje se od května do července, vrcholu dosahuje fruktifikace v červnu. Za vhodného počasí může vyrůst i na podzim. Preferuje teplejší oblasti nižšího stupně pahorkatin, může se ale objevit i v podhůří (Šmarda publikoval nález z 800 m n. m.).[2] Pilát ji uvádí mezi druhy teplomilných lesů na půdách vápenatých, xerotermních dubohabrových hájů na vápencích, vysokých doubrav na půdách písčitých a hlinitých a nakonec také v rámci druhotných smíšených lesů na půdách nevápenatých (konkrétně v rámci moravských teplých středně vlhkých dubin acidofilního charakteru).[4]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Je známá z Evropy (především jižní) a jihozápadní Asie (Turecko). V České republice byly publikovány nálezy z následujících chráněných území:
- Český kras
- Doubravka[7] (okres Teplice)
- Chuchelský háj[8] (Praha)
- Jílovka[9] (okres Česká Lípa)
- Křivoklátsko[5]
- Opolenec[10] (okres Prachatice)
Ochrana
[editovat | editovat zdroj]V 60. letech 20. století byla vláknice začervenalá zahrnuta mezi 100 druhů hub, jejichž výskyt byl monitorován v celoevropském měřítku.[11] Na českém území tehdy byla považována za vzácnou.[11] Ve druhé polovině 20. století byly objeveny další lokality, takže v současnosti je považována za roztroušeně se vyskytující,[1] případně jen místy hojnější.[3]
Otrava
[editovat | editovat zdroj]Vláknice začervenalá, podobně jako jiné vláknice a některé jiné houby, například bílé strmělky, obsahuje alkaloid muskarin. Otrava se projeví do půl hodiny po požití celkovou nevolností provázenou vyměšováním velkého množství slin, zvracením, průjmy a křečemi. Dalšími projevy otravy jsou poruchy srdeční činnosti, celková slabost, poruchy vidění a nakonec mdloby a potíže s dýcháním, které mohou vést až k zástavě dechu. Charakteristické je nápadné zúžení zorniček. 40–50 gramů je již smrtelná dávka. Protijedem muskarinu je jiný smrtelně jedovatý alkaloid, atropin, který je při včasném podchycení otravy pacientovi lékařem podán.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g h i j k BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Inocybe erubescens, s. 534.
- ↑ a b c ŠMARDA, František. Vláknice Patouillardova - Inocybe patouillardi Bres. - jako indikátor. In: PILÁT, Albert. Česká mykologie. Praha: Československá vědecká společnost pro mykologii, 1964. 18 / 4 ročník / číslo. S. 219–220.
- ↑ a b KOTLABA, František; ANTONÍN, Vladimír; POUZAR, Zdeněk, a kol. Houby, česká encyklopedie. Praha: Výběr, 2003. 448 s. ISBN 80-86196-71-2. Kapitola Vláknice začervenalá, s. 249.
- ↑ PILÁT, Albert. Houby Československa ve svém životním prostředí. Praha: Academia, 1969. 267 s. S. 50, 56, 71, 80, 93.
- ↑ a b ŠVECOVÁ, Anna. Přehled jedovatých hub donesených do poradny ČSMS Praha v letech 1984-86. In: Jiří Hlaváček. Mykologický sborník. Praha: Československá mykologická společnost, 1987. Ročník LXIV. Kapitola Vláknice Patouillardova, s. 27.
- ↑ BUREL, Jiří; JINDŘICH, Oldřich. Zpráva o prováděném mykologickém průzkumu na území NPR Koda - druhá doplněná verze [online]. Praha: 2009.
- ↑ ŠUTARA, Josef; SKÁLA, Edvard. Příloha III - Houby. In: Vygoron - občanské sdružení. Plán péče o přírodní památku Doubravka na období 2011 - 2020. České Budějovice: [s.n.], 2013. Kapitola Houby stopkovýtrusé (Basidiomycetes), s. 49.
- ↑ Česká mykologická společnost. Krátká prezentační elektronická zpráva o plnění projektu č. DAG/54/11/005396/2009 [online]. Praha: Česká mykologická společnost, 2010 [cit. 2014-07-08]. Dostupné online.
- ↑ VIŠŇÁK, Richard. Plán péče pro přírodní rezervaci Jílovka na období 2010-2019 [online]. 2010 [cit. 2015-03-24].
- ↑ ZÍBAROVÁ, Lucie. Inocybe erubescens (Vláknice začervenalá) [online]. mykologie.net [cit. 2015-03-24]. Dostupné online.
- ↑ a b KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Nálezy vláknice Patouillardovy - Inocybe patouillardii Bres. - ve Slovenském krasu. In: PILÁT, Albert. Česká mykologie. Praha: Československá vědecká společnost pro mykologii, 1964. 18 / 2 ročník / číslo. S. 122.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Veselý, R.; Kotlaba, F.; Pouzar, Z. Přehled československých hub. Praha : Academia, 1972. – Str. 283–284.
- Kubička, J.; Erhart, J.; Erhartová, M. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. – Str. 88
- SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 102.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vláknice začervenalá na Wikimedia Commons
