Velké Slovensko
Velké Slovensko (slovensky Veľké Slovensko) byla politická koncepce připojení Moravského Slovácka a později i dalšího území východní Moravy[1] ke Slovenskému státu.[1][2] S myšlenkou přišli východomoravští iredentisté,[1][2] podporovaní Slovenským státem a Německem.[1][2][3] Koncepci však odmítlo Německo, které mělo své vlastní plány na poněmčení Moravského Slovácka a nehodlalo se s nikým dělit o strategické území Moravy, které pro něj představovalo most mezi Slezskem a Východní markou.[3] K žádným územním změnám proto nedošlo.
Vývoj a zánik
S myšlenkou anexe Moravského Slovácka Slovenskem přišla poprvé Moravsko-slovenská společnost a později její nástupce, organizace Národopisná Morava. V den obsazení zbytku českých zemí německou armádou (15. března 1939) vydal Jan Uprka a učitel Josef Vávra v Hroznové Lhotě prohlášení o příslušnosti Moravských Slováků ke slovenskému národu a suverenitě Slovenského státu (který byl vyhlášen předchozí den) nad Moravským Slováckem.[4] Následující den zaslali Jan Uprka, Josef Vávra a Jan Ryba Adolfu Hitlerovi dopis se žádostí o připojení Slovácka ke Slovensku. V dubnu 1939 navíc připravila Národopisná Morava memorandum pro Seyß-Inquarta ve Vídni, kde žádala spojení Moravy s Východní markou.[5]
Národopisnou Moravu a koncept Velkého Slovenska podporovali vedoucí činitelé Slovenského státu, zejména předseda vlády Vojtech Tuka a ministr obrany Ferdinand Čatloš. Major Cyril Hluchý v generálním štábu slovenské armády byl pověřen úkoly souvisejícími s připojením Moravského Slovácka ke Slovensku. V Bratislavě vznikla se stejným účelem „Vedecká spoločnosť pre zahraničných Slovákov“. Koncepce Velkého Slovenska získávala v programu slovenské vlády stále širší prostor.[4] Slovenská vláda chtěla získat pod svůj vliv několik set tisíc obyvatel Moravského Slovácka, o kterých bylo tvrzeno, že jsou to Slováci.[4]
Vojtech Tuka v říjnu 1940 předal v Berlíně německému ministru zahraničních věcí Joachimu von Ribbentropovi memorandum pro Adolfa Hitlera[2] s požadavkem úpravy hranic mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenskem ve prospěch Slovenska. Ke Slovenskému státu měla být připojena oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí a Vsetín.[2]
Německo na žádost neodpovědělo, Slovensko ji proto v roce 1941 opakovalo, tentokrát však s ještě většími územními nároky, přesahujícími území Moravského Slovácka.[1]
Německo po urgenci slovenské územní požadavky kompletně odmítlo - mělo vlastní plán poněmčení Moravského Slovácka[3] prostřednictvím německých jazykových ostrovů.[2] Německo navíc východomoravské iredentisty využívalo jen k narušení české jednoty[1] (do škol v Moravském Slovácku bylo namísto spisovné češtiny zaváděno slovácké nářečí,[1] čeští starostové byli vytlačováni ze svých funkcí)[3] a oproti spolupráci s nimi dávalo přednost zajištění klidu v Protektorátu prostřednictvím spolupráce s protektorátní vládou. Samotná Národopisná Morava podle zprávy německých okupačních úřadů v Brně ze září 1939 svůj iredentistický program opustila a jejím cílem bylo již nikoliv spojení se Slovenskem, ale vlastní proněmecká politická koncepce.[3]
Odkazy
Reference
Literatura
- MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 142 s. ISBN 80-204-0675-1.
- PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha: Práh, 1999. ISBN 80-7252-017-2.