Vavřinec z Canterbury

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vavřinec z Canterbury
NarozeníDesetiletí od 550
Řím
Úmrtí2. února 619
Canterbury
Místo pohřbeníOpatství v Canterbury
Povoláníkněz a misionář
Nábož. vyznáníkatolická církev
FunkceRoman Catholic Archbishop of Canterbury (604–619)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Portrét evangelisty Lukáše z evangelia svatého Augustina (cca ze 6. století), pravděpodobně používané Vavřincem z Canterbury

Svatý Vavřinec z Canterbury (latinsky Laurentius; zemřel 2. února 619) byl římský misionář a první arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl z Itálie vyslán papežem sv. Řehořem Velikým společně s gregoriánskou misií, která měla za úkol šířit křesťanství mezi Anglosasy, ačkoliv datum jeho příjezdu do Anglie je sporné. Na canterburského arcibiskupa byl vysvěcen svým předchůdcem sv. Augustinem z Canterbury, který tak zajistil kontinuitu svého úřadu. Neúspěšně se pokusil řešit rozpory mezi domorodými a římskými biskupy z Itálie a rovněž čelil náboženské krizi, která vypukla po smrti kentského krále sv. Æthelberhta, jehož nástupci se přihlásili zpět k pohanství, ale Vavřinec je znovuobrátil na křesťanství. Po své smrti v roce 619 byl prohlášen za svatého.

Cesta do Anglie[editovat | editovat zdroj]

Vavřinec se vylodil na ostrově Thanetu v Kentu společně s svatým Augustinem roku 597 a dalšími členy gregoriánské misie vyslané z Říma roku 595, aby christianizovala Anglosasy,[1][2] ačkoliv některé prameny uvádí, že dorazil až roku 601 a nebyl tedy členem první vlny římských misionářů.[3][4] Před příjezdem do Anglie byl Vavřinec mnichem,[1] ale nic dalšího se o jeho předchozím životě v Itálii neví.[5]

Podle středověkého kronikáře sv. Bedy Cthihodného Augustin z Canterbury Vavřince poslal zpět k papeži Řehořovi se zprávou o úspěšném pokřtění kentského krále Æthelberhta a dalšími listinami s dotazy na papeže.[6] Na cestu do Říma Vavřinec vyrazil někdy po červenci 598, doprovázen dalším misionářem Petrem z Canterbury, a do Anglie se vrátil v červnu 601[6] společně s druhou vlnou misionářů, mezi nimiž byl i pozdější londýnský biskup Mellitus, naopak o Petrovi z Canterbury již žádné zprávy nereferují.[7] S sebou Vavřinec přinesl také papežovy odpovědi na Augustinovy otázky, které později Beda Ctihodný zahrnul do svého díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum jako Libellus responsionum.[8] V dalším Řehořově dopisu kentské královně Bertě je zmiňován kněz jménem Vavřinec, pravděpodobně je jím míněn Vavřine z Canterbury; v dopisu papež chválí královnu za její podíl na konverzi jejího manžela Æthelberhta; podrobnosti, o kterých se papež Řehoř zmiňuje, získal právě od kněze Vavřince.[9]

Arcibiskup[editovat | editovat zdroj]

Do úřadu canterburského arcibiskupa Vavřinec nastoupil roku 604 po smrti Augustina z Canterbury a tento post držel až do své smrti roku 619.[1][10] Aby Augustin zabezpečil nástupnictví do úřadu, vysvětil Vavřince ještě před svou smrtí, a to dokonce i když to zakazuje kanonické právo.[8] Augustin se obával, že pokud by po jeho smrti do úřadu někdo vzápětí nenastoupil, mohlo by to poškodit misii.[4][11] Nicméně Vavřinec nikdy z Říma nedostal papežské pallium, aby mohl být papežstvím považován za legitimního.[12] Beda Ctihodný pak Vavřincovo biskupské vysvěcení přirovnává k vysvěcení Klementa římským biskupem ještě za života svatého Petra; americký teolog J. Robert Wright předpokládá, že Beda Ctihodný tím mohl kriticky narážet na praktiky církve ve své době.[13]

Anglosaská království kolem roku 600

Roku 610 dostal Vavřinec dopisy od papeže sv. Bonifáce IV., které mu byly adresovány jako arcibiskupovi a Augustinovu nástupci.[14] Bonifácovy dopisy byly odpovědí na Vavřincovo poselstvo do Říma vedené biskupem Mellitem dříve v roce 610 s žádostí o rady při budování církve a Anglii. Mellitus se v Římě účastnil biskupského koncilu a zpět do Anglie přivezl také výnosy z koncilu.[15]

V roce 613 sv. Vavřinec vysvětil klášterní kostel vybudovaný Augustinem v Canterbury a zasvětil ho svatým Petrovi a Pavlovi; později byl však kostel přesvěcen na svatoaugustinské opatství.[1] Vavřinec také napsal dopisy jednotlivým biskupům na území Skotů a keltských Britů, v nichž je vyzýval, aby slavili Velikonoce ve stejné dny jako římská církev, namísto svých tradičních dat.[1] Znění dopisu je zachyceno sv. Bedou Ctihodným v jeho Historii ecclesiastica gentis Anglorum.[16] Podle Vavřince roku 609 kvůli vzájemným odlišnostem římské a keltské církve odmítl skotský biskup Dagan s arcibiskupem jíst u jednoho stolu i být s ním pod jednou střechou.[17]

Ofenziva pohanů[editovat | editovat zdroj]

V roce 616 zemřel král Æthelberht, Vavřinec v té době buď již řídil arcibiskupský úřad, nebo byl již alespoň vysvěcen biskupem. Æthelberhtův syn a nástupce Eadbald křesťanství odvrhl a donutil mnohé křesťanské misionáře uprchnout na evropskou pevninu do Galie. V Anglii zatím následoval úpadek křesťanství a masový návrat tradičního předkřesťanského náboženství.[11] Mezi těmi, kdo byli nuceni odejít byl i londýnský biskup Mellitus, či Justus, biskup z Rochesteru.[18] Nicméně Vavřinec v Anglii zůstal a nakonec se mu podařilo krále Eadbalda přivést zpět ke křesťanství.[11] Beda Ctihodný zaznamenal legendu, podle níž byl Vavřinec připraven se vzdát, když se mu ve snu zjevil svatý Petr. Ten Vavřince pokáral a zbičoval a známky bičování na Vavřincově těle byly znát i po skončení snu. Vavřinec své vidění vyjevil králi Eadbaldovi a ten byl vzápětí jako zázrakem obrácen zpět na křesťanství.[19] Nicméně Beda Ctihodný rovněž zmiňuje, že to ve skutečnosti byla smrt několika předních pohanských vůdců, která rozhodla o tom, že se Vavřinec rozhodl v Anglii zůstat.[15] Podle historičky křesťanství Benedicty Wardové Beda Ctihodný užívá příběh o zjevení jako příklad, jak bolestivá byla památka Kristova trpícího pro lidstvo a jak tento příklad mohl vést k přijetí křesťanství.[20] J. Robert Wright udává však jiný motiv, proč Beda Ctihodný příběh se zjevením zaznamenal, a sice že zásah samotného svatého Petra byla znamením, aby misijní činnost v Anglii pokračovala.[21] Podle Davida Farmera v Oxfordském slovníku svatých může být příběh o zjevení směsicí starokřesťanské legendy Quo Vadis a některých informací z dopisu svatého Jeronýma.[22]

Eadbaldova mince

Moderní historikové si v pohanském odporu všímají politického podtextu. D. P. Kirby za Eadbaldovým odmítnutím křesťanství vidí opuštění profranské politické linie jeho otce.[18] Alcuin, pozdější středověký filozof, napsal, že Vavřinec byl „kárán papežskou autoritou“.[23] Tím Alcuin mohl narážet na dopis papeže sv. Adeodata I., který Vavřincovi přikazoval zůstat v Kentu. Kirby se svou argumentací jde ještě dál a tvrdí, že nikoliv Vavřinec, ale biskup sv. Justus konvertoval krále Eadbalda někdy v době, kdy byl arcibiskupem, tedy kolem roku 624.[18] Nicméně ne všichni historikové tuto možnost přijímají. Podle Nicholase Brookse se král Eadbald znovu obrátil na víru v době, kdy byl Vavřinec arcibiskupem, během jednoho roku po smrti svého otce.[1] Barbara Yorke tvrdí, že po Æthelberhtově smrti v Kentu vládli dva spoluvládci – Eadbald a Æthelwald – přičemž Eadbald byl obrácen na křesťanství Vavřincem, zatímco Æthelwald Justem poté, co se vrátil do Rochesteru.[24] Dalším důvodem pohanského odporu byl protest proti Eadbaldově sňatku s vdovou po jeho otci, což křesťané považovali za hřích.[25]

Veškeré úsilí rozšířit vliv církve za hranice Kentu se setkalo s obtížemi kvůli odporu východoanglického krále Rædwalda, který po smrti Æthelberhta získal vliv i na jihu.[26] Rædwald se stal křesťanem před Æthelberhtovou smrtí, snad na Æthelberhtovo naléhání, nicméně Rædwaldova Východní Anglie christianizována nebyla a samotná Rædwaldova konverze se navenek projevila pouze umístěním křesťanského oltáře do jeho jinak pohanského chrámu.[27] Za takové situace se pro vyhnaného londýnského biskupa ukázalo jako nemožné vrátit se do svého úřadu v Londýně, ačkoliv naopak rochesterský biskup Justus ve své činnosti pokračoval.[18]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Vavřinec z Canterbury zemřel 2. února 619 a byl pohřben v opatství svatého Petra a Pavla v Canterbury, později přejmenovaného na svatoaugustinské; Vavřincovy ostatky byly přeloženy roku 1091 do nového kostela svatého Augustina.[1] Po své smrti byl Vavřinec prohlášen za svatého a jeho svátek připadl na 3. února.[28] Přibližně v době přesunu ostatků na nové místo napsal francouzský benediktinský mnich Gocelin své dílo Vita Sancti Laurentii („Život svatého Vavřince“), které bylo z většiny založeno na díle sv. Bedy Ctihodného.[1]

Hrobka svatého Vavřince byla otevřena v roce 1915. Kromě vlastního svátku 3. února je slaveno také 13. září – výročí přenesení ostatků do kostela svatého Augustina.[22] Vavřincovo působení v úřadu arcibiskupa se vyznačilo neúspěchem v zápase s keltskou církví a poté konverzí krále Eadbalda.[12] Jeho nástupcem na arcibiskupském stolci v Canterbury se stal Mellitus, někdejší londýnský biskup.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Laurence of Canterbury na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h BROOKS, N. P. Laurence (d. 619) [online]. Oxford: Oxford University Press, rev. 2005-10 [cit. 2009-06-01]. (Oxford Dictionary of National Biography). [zpoplatněný přístup]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3.. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280139-5. S. 106. (anglicky) [dále jen Stenton]. 
  3. ↑ HINDLEY, Geoffrey. A Brief History of the Anglo-Saxons: The Beginnings of the English Nation. New York: Carroll & Graf Publishers, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-78671-738-5. S. 36. (anglicky) [dále jen Hindley]. 
  4. ↑ a b BROOKS, Nicholas. The Early History of the Church of Canterbury: Christ Church from 597 to 1066. Londýn: Leicester University Press, 1984. ISBN 0-7185-0041-5. S. 9–13. (anglicky) [dále jen Brooks]. 
  5. ↑ BLAIR, Peter Hunter. The World of Bede. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-39819-3. S. 59. (anglicky) [dále jen Blair]. 
  6. ↑ a b Blair, str. 63.
  7. ↑ Blair World of Bede p. 66
  8. ↑ a b LAPIDGE, Michael. Laurentius. In: LAPIDGE, Michael. The Blackwell Encyclopedia of Anglo-Saxon England. Oxford: Blackwell Publishing, 2001. ISBN 0631224920. S. 279. (anglicky)
  9. ↑ Blair, str. 60.
  10. ↑ a b FRYDE, E. B.; GREENWAY, D. E.; PORTER, S. Handbook of British Chronology. 3.. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-56350-X. S. 213. (anglicky) [dále jen Handbook of British Chronology]. 
  11. ↑ a b c Hindley, str. 43.
  12. ↑ a b Stenton, str. 112–113.
  13. ↑ WRIGHT, J. Robert. A Companion to Bede: A Reader's Commentary on The Ecclesiastical History of the English People. Grand Rapids: Eerdmans, 2008. ISBN 978-0-8028-6309-6. S. 47. (anglicky) [dále jen Wright]. 
  14. ↑ Blair, str. 80.
  15. ↑ a b Blair, str. 86–87.
  16. ↑ Beda Venerablis. A History of the English Church and People. Překlad Leo Sherley-Price. Londýn: Penguin Classics, 1988. Dostupné online. ISBN 0-14-044042-9. S. 105–107. (anglicky) 
  17. ↑ DÉCARREAUX, Jean. Les moines et la civilisation en Occident: des invasions à Charlemagne. Překlad Charlotte Haldane. Paříž: Arthaud, 1962. S. 249. (francouzsky) 
  18. ↑ a b c d KIRBY, D. P. The Earliest English Kings. 2.. vyd. New York: Routledge, 2000. ISBN 0-415-24211-8. S. 30–33. (anglicky) [dále jen Kirby]. 
  19. ↑ Brooks, str. 64–66.
  20. ↑ WARD, Benedicta. The Venerable Bede. Harrisburg: Morehouse Publishing, 1990. Dostupné online. ISBN 0-8192-1494-9. S. 120–121. (anglicky) 
  21. ↑ Wright, str. 48–50.
  22. ↑ a b FARMER, David Hugh. Oxford Dictionary of Saints. 5. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-860949-0. S. 313–314. (anglicky) 
  23. ↑ Kirby, str. 31.
  24. ↑ YORKE, Barbara. Kings and Kingdoms of Early Anglo-Saxon England. New York: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 0-415-16639-X. S. 32. (anglicky) 
  25. ↑ YORKE, Barbara. The Conversion of Britain: Religion, Politics and Society in Britain c. 600–800. Londýn: Pearson Education, 2006. Dostupné online. ISBN 0-582-77292-3. S. 123. (anglicky) 
  26. ↑ Stenton, str. 127.
  27. ↑ Stenton, str. 112.
  28. ↑ WALSH, Michael J. A New Dictionary of Saints: East and West. Londýn: Burns & Oats, 2007. Dostupné online. ISBN 0-8601-2438-X. S. 357. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beda Venerablis. A History of the English Church and People. Překlad Leo Sherley-Price. Londýn: Penguin Classics, 1988. Dostupné online. ISBN 0-14-044042-9. (anglicky) 
  • BLAIR, Peter Hunter. The World of Bede. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-39819-3. (anglicky) 
  • BROOKS, Nicholas. The Early History of the Church of Canterbury: Christ Church from 597 to 1066. Londýn: Leicester University Press, 1984. ISBN 0-7185-0041-5. (anglicky) 
  • DÉCARREAUX, Jean. Les moines et la civilisation en Occident: des invasions à Charlemagne. Překlad Charlotte Haldane. Paříž: Arthaud, 1962. (francouzsky) 
  • DELANEY, John P. Dictionary of Saints. 2. vyd. Garden City: Doubleday, 1980. Dostupné online. ISBN 0-385-13594-7. (anglicky) 
  • FARMER, David Hugh. Oxford Dictionary of Saints. 5.. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-860949-0. (anglicky) 
  • FRYDE, E. B.; GREENWAY, D. E.; PORTER, S. Handbook of British Chronology. 3.. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-56350-X. (anglicky) 
  • HINDLEY, Geoffrey. A Brief History of the Anglo-Saxons: The Beginnings of the English Nation. New York: Carroll & Graf Publishers, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-78671-738-5. (anglicky) 
  • KIRBY, D. P. The Earliest English Kings. 2.. vyd. New York: Routledge, 2000. ISBN 0-415-24211-8. (anglicky) 
  • LAPIDGE, Michael. Laurentius. In: LAPIDGE, Michael. The Blackwell Encyclopedia of Anglo-Saxon England. Oxford: Blackwell Publishing, 2001. ISBN 0631224920. S. 279. (anglicky)
  • STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3.. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280139-5. (anglicky) 
  • WALSH, Michael J. A New Dictionary of Saints: East and West. Londýn: Burns & Oats, 2007. Dostupné online. ISBN 0-8601-2438-X. (anglicky) 
  • WARD, Benedicta. The Venerable Bede. Harrisburg: Morehouse Publishing, 1990. Dostupné online. ISBN 0-8192-1494-9. (anglicky) 
  • WRIGHT, J. Robert. A Companion to Bede: A Reader's Commentary on The Ecclesiastical History of the English People. Grand Rapids: Eerdmans, 2008. ISBN 978-0-8028-6309-6. (anglicky) 
  • YORKE, Barbara. Kings and Kingdoms of Early Anglo-Saxon England. New York: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 0-415-16639-X. (anglicky) 
  • YORKE, Barbara. The Conversion of Britain: Religion, Politics and Society in Britain c. 600–800. Londýn: Pearson Education, 2006. Dostupné online. ISBN 0-582-77292-3. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vavřinec_z_Canterbury&oldid=22969101“