Vasil Bykav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vasil Bykav
Vasil Bykav
Vasil Bykav
Narození 19. června 1924
Byčky Ušačského kraje, Vitebská oblast
Úmrtí 22. června 2003 (ve věku 79 let)
Minsk
Povolání spisovatel
Národnost Sovětský svaz SSSRBělorusko Bělorusko
Žánr povídka, publicistika, esej
Témata druhá světová válka
Ocenění Státní cena SSSR
Leninův řád
medaile Za vítězství nad Německem
Hrdina socialistické práce
Řád rudé hvězdy
… více na Wikidatech
Emblem-web.svg oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vasil' Bykaǔ, Васіль Уладзіміравіч Быкаў, (19. června 1924, vesnice Byčky Ušačského kraje, Vitebská oblast[1] - 22. června 2003,

Borovľany) - sovětský a běloruský spisovatel, veřejný činitel, účastník druhé světové války.

Většina díl tohoto autora je věnovaná mravnímu výběru člověka v nejkomplikovanějších životních situacích.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 19. června 1924 ve vesnice Byčky Ušačského kraje Vitebské oblasti v rolnické rodině. V dětství se zabýval malířstvím. Vystudoval 8 tříd školy ve vesnice Kubliči, pak studoval sochařství ve Vitebském uměleckém učiliště (1939 - 1940), které opustil kvůli zrušení stipendia[2]. V červnu 1941 jako externista udělal zkoušky za 10 třídu.

V letě 1942 byl přivolán do armády, na podzim 1943 získal titul podporučíka. Během jedné vojenské operace byl zraněn v nohu a břicho, chybně byl zapsán jako zahynulý; události po zranění posloužily základem povídky Mrtvé to nebolí. Na začátku roku 1944 se nacházel ve špitálu. Účastnil se Jasko-kišiněvské operace a osvobození Rumunska. S armádou prošel Bulharsko, Uhersko, Jugoslávie a Rakousko.

Po demobilizace žil v Grodno (od roku 1947) a působil jako malíř a editor oblastních novin "Grodněnskaja pravda". Od roku 1959 je členem Svazu spisovatelů SSSR.

Po napsání knihy Mrtvé to nebolí se stal prakticky disidentem, roku 1968 protestoval proti okupaci Československa a roku 1980 proti válce v Afghánistánu.

Od roku 1978 žil v Minsku. Byl zvolen jako poslanec Nejvyššího sověta BSSR (1978 - 1989). Stal se dokonce hlavním zakladatelem a organizátorem Běloruského helsinského výboru a Běloruského národního frontu (1988). Dále se výrazně podílel na založení běloruského oddělení PEN klubu, byl jeho prezidentem. Na prezidentských volbách v Bělorusku v roce 1994 byl zmocněnou osobou Zianona Pozňaka.

Od konce roku 1997 bydlel v zahraničí v politické emigrace. Na začátku odjel do Finska podle pozvání finského PEN klubu, žil v blízkosti Helsinky; pak přestěhoval se do Německa, poté i do Česka. Zajímavostí je, že hodně času trávil i v Praze, kde ho přijal i tehdejší prezident Václav Havel.

Vrátil se domů jen před měsícem do své smrti. Mnohokrát vystupoval s ostrou kritikou režimu Alexandra Lukašenko.

Hrob V. Bykava na Východním hřbitově v Minsku

Zemřel 22. června 2003 na karcinom žaludku v onkologické nemocnice v Borovľanach pod Minskem[3]. Pohřeb byl pokažen politickými debatami už v kostele, kde probihal pohřební obřad; Alexandr Lukašenko se pohřeb neúčastnil. Rakev s tělem zesnulého spisovatele nesli několik kilometrů tisíce lidí.[4]

V roce 2014 v chatové osadě Ždanoviči-6 vedle Minska byla otevřena pobočka státního muzea historii běloruské literatury "Muzeum-chata V. Bykava". Jinak už v červnu 2015 muzeum byl zavřen na neurčitou dobu na generální opravu; někteří se domnívají, že to může mít politický podtext[5].

Díla[editovat | editovat zdroj]

Ve své tvorbě se zabývá z většiny druhou světovou válkou, také věnuje pozor problematice kolektivizace. V poslední době své tvorby psal o Bělorusku a jeho budoucnosti. Většinou psal v běloruštině, často pak je samostatně překládal do ruštiny.

Svá díla umisťuje na malý prostor do krátkého časového úseku, což mu minimalizuje počet hrdinů, u kterých se pak odehrává vnitřní drama v mezních situacích.

Romány[editovat | editovat zdroj]

Povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Jeřábí volání (běl. «Жураўліны крык», 1959)
  • Třetí raketa (běl. «Трэцяя ракета», 1961)
  • Mrtvé to nebolí (běl. «Мёртвым не баліць», 1965)
  • Kruhljanský most (běl. «Круглянскі мост», 1968)
  • Sotnikov (běl. «Сотнікаў», 1970)
  • Obelisk (běl. «Абеліск», 1971)
  • Žít do svítání (běl. «Дажыць да світання», 1972)
  • Vlčí smečka (běl. «Воўчая зграя», 1975)
  • Jeho prapor (běl. «Яго батальён», 1975)
  • Cesta bez návratu (běl. «Пайсці і не вярнуцца», 1978)
  • Znamení zla (běl. «Знак бяды», 1982)
  • V mlze (běl. «У тумане», 1987)
  • Ablava (běl. «Аблава», 1988) - toto dílo se nezabývá válkou, ale je příběhem štvanice na uprchlého trestance ze stalinského gulagu.
  • Vaučynaja jama (běl. «Ваўчыная яма», 1998)
  • Balota (běl. «Балота», 2001)

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Na kryžach (běl. «На крыжах», 1992) - sborník statí a rozhovorů
  • Ružovy tuman (1995)
  • Sciana (běl. «Сцяна», 1997)
  • Pachadžanie (běl. «Пахаджане», 1999)
  • Douhaja daroha dadomu (běl. «Доўгая дарога дадому», 2002) - kniha vzpominek
  • Kali rukajucca dušy... (běl. «Калі рукаюцца душы...», 2003) - společně s Ryhorem Baradulinem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Быков, Василь Владимирович na ruské Wikipedii.

  1. Василь Владимирович Быков на сайте Большой Советской Энциклопедии [online]. . Dostupné online. (ruština) 
  2. ТУЗКОВ, Пётр. Василь Быков — писатель с мировым именем, мог стать великим скульптором [online]. 23 октября 2008. Dostupné online. (ruština) 
  3. НАТАЛЬЯ, Гриб. Умер Василь Быков. Коммерсантъ. 24.06.2003, čís. 107, s. 13. Dostupné online. (ruština) 
  4. МАЗАЕВА, Ольга. Похороны Василя Быкова вылились в политический скандал. Независимая газета. 27.06.2003. Dostupné online. (ruština) 
  5. Музей-дачу Быкова под Минском закрыли, едва успев открыть [online]. 13.06.2015. Dostupné online. (ruština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]