Přeskočit na obsah

Kurapaty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kurapaty
StátBěloruskoBělorusko Bělorusko
Souřadnice53°57′55,8″ s. š., 27°36′40,8″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kurapaty 1989

Kurapaty (bělorusky Курапаты, rusky Куропаты) je místo hromadných poprav běloruských občanů v období Stalinovy velké čistky.[1] V roce 1993 byly Kurapaty zapsány na seznam běloruského národního kulturního dědictví. Počet obětí je utajován a archivy NKVD jsou v Bělorusku nepřístupné. Zveřejněné odhady popravených se pohybují od třiceti tisíc po čtvrt milionu osob.[2] Kurapaty je lesní komplex o rozloze přes deset hektarů, ležící na severním okraji běloruského hlavního města Minsku. Jsou pouze jedním z mnoha míst v Bělorusku, kde NKVD konala masové vraždy tamních civilních občanů. V hrobech leží především obyvatelé západních oblastí Běloruska i tisíce polských důstojníků.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byly kosti a prostřelené lebky v Kurapaty odhaleny při stavbě silnice Minsk-Zaslavl roku 1957, ale orgány v Minsku přikázaly ve stavbě pokračovat.[2] Před rokem 1988 byly ostatky zavražďených odkryty také při stavbě plynovodu firmou „Belspetsmontaž“, ale vedení firmy nařídilo těla znovu pohřbít aniž by se zahájilo policejní vyšetřování.

V červnu 1988 uveřejnili historikové Zjanon Pazňak a Jauhen Šmyhalev v časopise Літаратура і мастацтва článek „Kurapaty, cesta smrti“, vycházející ze svědectví obyvatel okolních vesnic a z průzkumu odkrytých hromadných hrobů.[3] Vyšlo najevo, že v letech 1937 až 1941 sem každou noc příslušníci NKVD přiváželi nákladními automobily zatčené obyvatele Běloruska, kteří byli postříleni a zahrabáni do písku. Článek, který vyšel už v době perestrojky a koloval ve 30 000 kopiích, je považován za nejvlivnější v běloruské historii 20. století.[2]

Po válce bylo popraviště zalesněno borovicí, vraždy byly utajeny a případné nálezy mrtvých těl byly sovětskými úřady vysvětlovány jako pozůstatky německé okupace. Na základě Pazňakova oznámení zahájila běloruská prokuratura vyšetřování případu. Skutečný počet masových hrobů lze odvodit pouze z terénních poklesů, ale exhumace byla provedena jen v několika lokalitách. Podařilo se nalézt dokumenty prokazující, že k vraždám došlo před napadením SSSR německou armádou.

29. října 1989 se do Kurapaty vydaly na pouť tisíce lidí a vznikl lidský řetěz v délce několika kilometrů. V čele průvodu byl nesen sedmimetrový kříž, který na místě posvětili zástupci čtyř křesťanských denominací. Stoupenci Běloruské lidové fronty místo pietně upravili a postupně zde bylo vztyčeno množství křížů. Na svátek mrtvých předků zvaný dziady se do lesa vypravují vzpomínková procesí od bývalé budovy NKVD v Minsku.[4] V roce 1993 byly Kurapaty zapsány na seznam běloruského národního kulturního dědictví, o rok později místo navštívil americký prezident Bill Clinton.

Poslední studie o pohřebišti Kurapaty z roku 1997, kterou vypracovali historici z Národní akademie věd, prokurátoři, KGB a veřejnost, dospěla k jednomyslnému závěru, že popravy byly dílem NKVD. Pro běloruský režim je tento historický poznatek stále choulostivou záležitostí. Archeolog Andrei Myatelsky viděl dopis generální prokuratury prezidentské administrativě s návrhem "nezveřejňovat materiály vyšetřování a neinformovat o nich veřejnost".[5]

Běloruský Lukašenkův režim se pokouší pietní místo zlikvidovat. Od září 2001 do června 2002 zřídili aktivisté sdružení Malady Front na místě stanový tábor, aby zamezili stavbě dálničního obchvatu, který měl pietní místo protnout.[6] V roce 2002 zde přesto byla postavena část dálničního obchvatu Minsku.[7] Vláda se pokouší rozprodat parcely v blízkosti Kurapat. Roku 2012 schválila minská radnice plány na vybudování obchodního a zábavního centra v těsném sousedství pietního místa, proti kterému opoziční aktivisté protestují. V únoru 2017 byly stavební práce zahájeny a stanový tábor odpůrců stavby napadla skupina maskovaných mužů.

Vedoucí běloruského Dobrovolného sdružení pro ochranu historických a kulturních památek Anton Astapovič upozornil, že výstavba obchodního centra je v rozporu se zákonem o ochraně historického a kulturního dědictví. Astapovič již zaslal stížnosti KGB a Hlavní stavební expertní agentuře. Zpochybnil legitimitu současného projektu a vyslovil podezření na korupci.[6]

Odhalení pravdy o Kurapatech bylo patrně nejvýznamnějším činem demokratické opozice Běloruska před nástupem Lukašenka. Hroby obětí a kříže umístěné v Kurapatech i různé památníky, jako lavička Billa Clintona nebo památník věnovaný vládou USA (From the people of the United States to the people of Belarus for memory), jsou od druhé poloviny 90. let pravidelně vandalizovány. Policie viníky nestíhá a soud vandalství posuzuje pouze jako "chuligánství" a viníky amnestuje.[8] Většina ze 142 on-line linků v běloruském článku Курапаты ve Wikipedii je patrně obětí cenzury a nejsou funkční. Od 4. dubna 2019 začala vláda na osobní příkaz prezidenta Alexandra Lukašenka kříže odstraňovat. Odstranila nejdříve cca 150 vysokých kovových a dřevěných křížů. V Minsku se konala 7. 4. 2019 jedna z několika mší za popravené politické vězně a navrácení křížů. Dne 13. 4. 2019 se na křižovatce všech tří cest začala stavět kovová zvonice, jejíž návrh vzešel z veřejné soutěže.

Památník byl znovu vandalizován v květnu 2023. Z rozsahu škod (zničeny téměř všechny dřevěné kříže se jmény popravených, směrovky k místům hromadných hrobů, umístěné ve výši 3 až 4 m, odstřiženy kovové podpěry i kovová tabule s nápisem Haysa Memorial) je zřejmé, že nešlo o dílo chuligánů. S památníkem dlouhodobě nesouhlasí pro-Lukašenkovská městská rada v Mazalu.[9]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • David R. Marples, Veranika Laputska, Kurapaty: Belarus’ Continuing Debates, Slavic Review Volume 79, Issue 3, 2020, pp. 521 – 543 on line
  • Гужалоўскі А.А. “Вялікі тэрор” 1937–1938 гадоў у лістах жыхароў БССР Сталіну // Беларускі гістарычны часопіс. – 2018. – № 9. – С. 3–14 (Alexander Guzhalovsky – The Great Terror of 1937-1938 in the letters of the people of the BSSR to Stalin)
  • Аннa Камінскі (ed.), Месцы памяці ахвяраў камунізму ў Беларусі, Фонд даследавання камуністычных дыктатур 2011 on-line
  • Alexandra Goujon, Kurapaty (1937-1941): NKVD Mass Killings in Soviet Belarus, SciencesPo, 27. 3. 2008 On-line
  • Кузняцоў І.М. Палітычныя рэпрэсіі на Беларусі ў 20 стагоддзі, Гістарычны Альманах, том 7, 2002. Матэрыялы II Навуковай канферэнцыі Беларускага гістарычнага Таварыства “Праблемы перыядызацыі гісторыі Беларусі”. Магілёў, 23 – 25 лістапада 2001 (Kuznetsov, IM, Political repressions in Belarus in the 20th century)
  • Jan Zaprudnik, Historical Dictionary of Belarus, 338 s., The Scarecrow Press, Inc., London 1998, ISBN 978-0810834491
  • Kuropaty: The Investigation of a Stalinist Historical Controversy by David R. Marples – Slavic Review Vol. 53, No. 2 (Summer, 1994), pp. 513–523
  • Jan Zaprudnik, Belarus: At a Crossroads in History, Westview Press, Boulder, Colorado 1993
  • Георгий Тарнавский, Валерий Соболев, Куропаты. Следствие продолжается, Юридическая литература 1990, ISBN 5-7260-0305-5
  • RUMMEL, R., 1990, Lethal Politics. Soviet Genocide and Mass Murder since 1917, Transaction Publishers, New Brunswick 1990

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kurapaty&oldid=25939226“