Východní fronta (první světová válka)
| Východní fronta | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: První světová válka | |||
.jpg) | |||
| Trvání | 17. srpna 1914 – 3. března 1918 | ||
| Místo | Střední a východní Evropa | ||
| Výsledek | Vítězství centrálních mocností do konce I. světové války
| ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
Východní fronta byla fronta, která probíhala během první světové války ve východní a střední Evropě. Střetla se na ní vojska Německého císařství, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Bulharského carství proti vojskům Ruského impéria (později RSFSR) a Rumunského království. Geografickým protějškem Východní fronty byla Západní fronta.
Průběh bojů
[editovat | editovat zdroj]1914 – přelom 1915/1916
[editovat | editovat zdroj]Válka na východní frontě zpočátku probíhala především na historickém území Haliče (část dnešního Polska a Ukrajiny), v Kongresovém Polsku (ruský zábor Polska), ve Východním Prusku (dnes Polsko a ruská enkláva Kaliningradská oblast) a přilehlých oblastech Ruska (dnes Litva) a rovněž na území Bukoviny (dnes součást Rumunska a Ukrajiny). Ruská imperiální armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala. 16. srpna překročily hranice Východního Pruska dvě ruské armády, 1. armáda (generál Paul von Rennenkampf) a 2. armáda (generál Alexandr Vasiljevič Samsonov). Na konci měsíce však německá armáda porazila 2. armádu v bitvě u Tannenbergu, ležícím ve Východním Prusku (dnes vesnice Stebark na území Polska). 1. armáda byla nucena ustoupit za hranice po bitvě u Mazurských jezer začátkem září.
V jižní části východní fronty udeřila rakousko-uherská a německá armáda na ruskou Kongresovku. V srpnu 1914 došlo k bitvám u Krašniku a u Komarówa, ve kterých byli Rusové poraženi rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na hranice se Slovenskem a do západní Haliče (historické Malopolsko), v ohrožení se nalezly Slovensko a Slezsko a hrozil vpád do Maďarska a Čech. Rusové v té době získali také značnou část Bukoviny, až k západnímu pohraničí v okolí obce Kirlibaba (Cârlibaba). Odtud byli od začátku roku 1915 postupně vytlačováni zpět na východ.[zdroj?]
Nejtěžší boje probíhaly v Kongresovém Polsku. Hned na počátku války se německé jednotky dopustily válečných zločinů v nebráněném hraničním 65 tisícovém městě Kališ (Kalisz), které z velké části bezdůvodně srovnaly se zemí, vyrabovaly a povraždily mnoho jeho obyvatel.[1] Německé jednotky pronikly na počátku války jižní částí tohoto území až k řece Visle u Ivanogrodu (dnes Deblin) a odtud se pokusily dobýt Varšavu. Ruské oddíly provedly protiútok a zatlačily německou armádu zpět, téměř na výchozí pozice. Následovala druhá německá ofenzíva namířená proti ruským vojskům v okolí města Lodž. Po německém vítězství a dobytí Lodži se fronta stabilizovala na řece Bzuře, kde až do konce roku 1915 probíhaly těžké zákopové boje. V bitvě u Bolimov byl na východní frontě poprvé použit bojový plyn. V severní Kongresovce probíhaly těžké boje až do konce roku 1915 v okolí města Přasnyš a Augustov.
Na jihu východní fronty Rusové nicméně od listopadu 1914 úspěšně obléhali pevnost Přemyšl, kterou nakonec v březnu roku 1915 získali. Rakušané ve snaze proniknout k obležené pevnosti uskutečnili počátkem roku tři neúspěšné ofenzívy během bitvy v Karpatech. Zvrat v Haliči teprve po nové německo-rakousko-uherské ofenzívě a bitvě u Gorlic v červnu roku 1915, kde došlo k protržení fronty. Tehdy Rusové opustili i Przemyśl.[2]
Přelom 1915/1916 – 1917
[editovat | editovat zdroj]Koncem roku 1915 se situace v Polsku stala pro Rusy neudržitelná. Fronta se nebezpečně vypínala na západ a hrozilo, že Němci v Polsku odříznou značnou část ruské armády. Ruský generální štáb rozhodl, že Polsko vyklidí. Bohužel rychle postupující Němci zatlačili ruskou armádu dál, než to bylo původně zamýšleno. Fronta se na konci 1915 a na počátku 1916 stabilizovala v lépe udržitelných pozicích a zákopy se táhly od hranic s Rumunskem přes střední Ukrajinu, střední Bělorusko a střední Lotyšsko k Baltskému moři. V této podobě se fronta udržela až do roku 1917.
V červnu 1916 zahájili Rusové podle očekávání ofenzívu, vedenou generálem Brusilovem (tzv. Brusilovova ofenzíva).[3] Díky této velice úspěšné ofenzívě Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče.[4] V témže roce do války přistoupilo Rumunsko, které se připojilo k bojům proti Německu a Rakousku-Uhersku. O rok později, už po únorové revoluci, proběhla ruská Kerenského ofenzíva, která však byla odražena. Ruská armáda musela ustoupit, při čemž ztratila i velkou část území dobytého při Brusilovově ofenzívě roku 1916.
1917–1918
[editovat | editovat zdroj]Boje na východní frontě ustaly až v roce 1917, z důvodu revolucí, které se začaly projevovat v Rusku; bolševická revoluce v čele s Leninem (komunismus, bolševici slibují ukončení války) a hnutí za abdikaci cara Mikuláše II. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, která odstranila vládu vzešlou z únorové revoluce. 26. listopadu zahájili představitelé bolševiků jednání o míru s Německem.[5] Podmínky ústředních mocností však byly velmi tvrdé, a tak zprvu nebyla dohoda uzavřena. V únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti během Operace Faustschlag nový všeobecný útok proti Rusku.[5] 3. března, po ztrátě Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny a části Finska, podepsalo Rusko Brestlitevský mír a přestalo válčit. To umožnilo Německu přesunout vojsko na Západní frontu.[6] Osamocené Rumunsko v roce 1918 kapitulovalo a v květnu přistoupilo na mírové podmínky Centrálních mocností.
Mapy
[editovat | editovat zdroj]-
Východní Prusko, 17-23 srpen 1914 -
Východní Prusko, 23-26 srpen 1914 -
Východní Prusko, 27-30 srpen 1914 -
Východní fronta, září 1914 -
Východní fronta, konec září-listopad 1914 -
Východní fronta, únor 1915 -
Východní fronta, květen - konec září 1915 -
Východní fronta, březen 1916 -
Východní fronta, květen-září 1916 -
Rumunsko, srpen-září 1916 -
Rumunsko, říjen 1916 -
Rumunsko, listopad 1916 - leden 1917 -
Východní fronta, červenec 1917 -
pobřeží Baltu, říjen 1917 -
Východní fronta, prosinec 1917 - březen 1918
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ DREWICZ, Maciej. Wypadki kaliskie 1914. Reinterpretacja obrazu zdarzeń. Kalisz: Kaliskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 2014. 155 s. ISBN 978-83-62689-26-2.
- ↑ ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 43–56.
- ↑ http://nakladatelstvi-nzb.abchistory.cz/_0010-frantisek-cerny--moje-zaznamy-ze-svetove-valky-1914-1918.htm
- ↑ ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 68–124.
- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 33–37.
- ↑ Pacner 2012, s. 37-40
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ASTORRI, Antonella; SALVADORI, Patrizia. První světová válka. Praha: Sun, 2010. 191 s. ISBN 978-80-7371-053-8.
- ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153.
- GILBERT, Martin. První světová válka : úplná historie. Praha: BB/art, 2005. 759 s. ISBN 80-7341-563-1.
- KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2002. 383 s. ISBN 80-7306-062-0.
- WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Fortuna Libri, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7321-505-7.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu východní fronta první světové války na Wikimedia Commons
