Václav Wagner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Václav Wagner
Narození 1. listopadu 1893
Cimpulung
Úmrtí 21. března 1962
Praha
Povolání historik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Wagner (1. listopadu 1893, Cimpulung, Bukovina21. března 1962, Praha) byl historik umění, klasický archeolog a památkář.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako jediný potomek v rodině c. a k. finančního komisaře v Rumunsku. Po otcově smrti roku 1898 bydlel s matkou v rodném městě rodičů Pacově, kde absolvoval základní školu. Po absolutoriu klasického gymnasia v Táboře se roku 1912 s matkou Zdenkou Wagnerovou, rozenou Fišerovou (*1866) odstěhoval do Prahy na Královské Vinohrady. Po matčině smrti bydlel na Malé Straně ve Vlašské ulici č.2.

Václav Wagner v letech 1912-1917 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (prof. Karel Chytil, Hynek Vysoký) a ukončil studium rigorózní zkouškou.

V letech 1917-1919 byl kurátorem Waldesova muzea na Královských Vinohradech. Po roční praxi v Archeologickém ústavu UK nastoupil jako praktikant do Státního památkového úřadu v Praze a setrval zde až do roku 1949. Za druhé světové [1]války a potom v letech 1945-49 tento ústav řídil. Během války zachránil množství nacisty zabavených památek (zejména zvony a kovolitecké práce) tak, že je nechal zakopat na pražském ostrově Maniny, drobné artefakty uchovával doma a po válce některé předal do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

V letech 1921-1939 a 1945-1949 byl lektorem památkové péče v Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze.[2] Od roku 1926 spolupracoval s Archeologickou komisí při České akademii věd a umění v Praze. Byl aktivním členem Klubu Za starou Prahu, členem UB a předsedou jejího výtvarného odboru. Byl členem Kruhu pro pěstování dějin umění. V době války úředně nutně musel spolupracovat s protektorátním přednostou památkové péče Kristianem Turnwaldem a prof. Karlem Friedrichem Kühnem, který vedl soupis a evakuaci památek. Na druhé straně se přátelsky stýkal s lidmi nacismem postiženými, například s baronkou Sidonií Nádhernou, nebo s malířem Jaroslavem Dědinou, po válce také s francouzským a americkým velvyslancem v Praze.

V roce 1948 byl v konkurenčním sporu kolegou Cyrilem Merhoutem nařčen z kolaborace a písemně udán Státní bezpečnosti. V roce 1949 byl zatčen, ve vykonstruovaném politickém procesu byl odsouzen za kolaboraci a homosexualitu. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění strávil zbytek života v pražském domově pro zrakově postižené Horní Palata, odkud se jen občas dostal ke schůzkám s přáteli v kavárně Slavie. Zemřel 21. března 1962 a byl pochován v rodinné hrobce v Pacově.[3]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2000 Státní cena ministra kultury za památkovou péči in memoriam

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jako historik umění se zabýval především českým barokem, ale nejvýznamnější je jeho teoretický přínos ke komplexní ochraně uměleckých památek, od restaurování a rekonstrukce architektury až po urbanismus v historickém prostředí. V letech 1940–46 publikoval sérii statí v nichž prosazoval nové syntetické metody v kontrastu k dosavadní analyticko-konzervační péči, kterou prosazoval Rieglův žák Zdeněk Wirth.

Jím prosazovaný strukturalismus a holismus v památkové péči znamenal, že celek je třeba nadřazovat jednotlivostem a je třeba zachovat tvarovou strukturu a estetickou kvalitu celku historického jádra města. Ve svém důsledku tento přístup ovšem znamenal restituci původního vzhledu památky i za cenu rekonstrukcí a doplňků chybějících částí.

Wagner navazoval na Maxe Dvořáka respektem k estetické kvalitě prostředí a požadavkem na dominantní uplatnění historické architektury v nové výstavbě. Hlásil se k představitelům i teorii nově vzniklé restaurátorské školy (Vincenc Kramář, Bohuslav Slánský), k V. V. Štechovi a ke strukturalismu Jana Mukařovského.

Wagner zpracoval monografie některých zachovaných městských celků (Tábor 1924, Pardubice 1943, Soběslav 1946, Klatovy 1948) a odmítal vše, co narušovalo celkový účinek historického prostředí města. Zejména novostavby neměly poutat pozornost. Proto odmítal začleňování funkcionalistických staveb do historických objektů - např. Janákovu přístavbu Černínského paláce. [4]. Jeho pokračovatelem v koncepci památkové ochrany města a objektů byl Dobroslav Líbal.

V roce 2000 byla Václavu Wagnerovi posmrtně udělena prestižní Cena profesora dějin umění Maxe Dvořáka.

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Tábor. Praha 1924
  • Hradiště nad Libušínem. Libušín 1935 (s. J. Böhmem)
  • Barok v Čechách. Praha 1940
  • Jezuitský kostel v Klatovech, Praha 1940
  • Pardubice. Poklady umění v Čechách a na Moravě sv. 52-53, Praha 1943
  • Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. Praha 1946 (2. vyd. 2005)
  • Klatovy. Praha 1948

Články[editovat | editovat zdroj]

  • Konzervace nástěnných maleb. Stručný přehled techniky české nástěnné malby I, Za starou Prahu 15, 1931, s. 34-36
  • Na ochranu polychromie kamene, Za starou Prahu 17, 1933, s. 43-44
  • Konservace kamene v krisi, Za starou Prahu 19, 1935, s. 24-25
  • Objevy nástěnných maleb v Čechách v letech 1918-1935, Zprávy památkové péče 2, 1938, s. 43-45, 75-78
  • Pavel Janák a staré umění, Architektura IV, 1942, s. 115-118

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Konskripční přihlášky obyvatel pražského policejního komisařství z let 1850-1914, Národní archiv ČR
  2. Ivo Hlobil, Počátky samostatné výuky památkové péče na Karlově univerzitě, Památky a příroda 10, 1985, s. 407-408
  3. Viktor Kotrba, Za Václavem Wagnerem, Umění X., 1962, s. 525
  4. Kapitoly z českého dějepisu umění II, Odeon 1987, Praha

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1660-1661, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Jolana Vojtková, Václav Wagner - ochrana památky jako uměleckého díla, disertační práce, FF UP v Olomouci, 2012 Dostupné on line
  • Z. Bauerová, Konzervovanie - reštaurovanie umeleckých diel v Československu 1918-1971, disertační práce FF MU Brno 2009 (s. 120-138)
  • J. Křížek, P. Štoncner, Bibliografie díla Václava Wagnera, in: V. Wagner, Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana, Praha 2005, s. 107-117
  • Ivo Hlobil, Václav Wagner, in: Kapitoly z českého dějepisu umění II, Odeon Praha 1987, s. 295 - 297

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]