Václav Řezníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Václav Řezníček
Dr. Václav Řezníček
Dr. Václav Řezníček
Narození 9. září 1861
Skalička
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. ledna 1924 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel a novinář
Národnost Češi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dr. Václav Řezníček (9. září 1861 Skalička u České Skalice26. ledna 1924 Praha) byl český spisovatel, novinář a ředitel knihovny Národního muzea.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1889 přijel do Ronova nad Sázavou navštívit rodinu Peškových a ta mu ukázala nějaké staré knihy. Týkaly se starých právních poměrů v Čechách. Tyto spisy v příštích letech pomohly v boji proti falešným rukopisům.[jaký?] Vlastimilu Peškovou si později vzal za ženu.

Kořeny rodu Václava Řezníčka sahají do podkrkonošských Havlovic. Roku 1811 uzavřel dvacetičtyřletý Michal (syn Michala Řezníčka z Havlovic) sňatek s o šest let starší Dorotou, která byla vdova po zemřelém chalupníkovi Jozefovi Mojžíšovi. Jejich syn Jan (narozen 6. listopadu 1821) se oženil s Emilií rozenou Exnerovou, dcerou zahradníka z Třebešova. Dne 7. března roku 1859 se stal hospodářem na zemědělské usedlosti ve Skaličce.

Václav Řezníček, svými pseudonymy: Vojta Jalovec, Emil Exner a V. Skalička, se narodil 9. září roku 1861 ve Skaličce u České Skalice, která se později stala součástí České Skalice. Jeho otec Jan Řezníček byl rolníkem. Usuzujeme, že po své matce Emílii roz. Exnerové, ke které měl velmi blízko a byla pro něj velikým vzorem, později převzal pseudonym Emil Exner.

I přesto, že první třídu gymnázia vystudoval v roce 1873 na Akademickém gymnáziu v Praze, jeho srdce ho táhlo do Hradce Králové, kam na konci letních prázdnin roku 1874 odjel na svá studia. Bydlel u dámského krejčího pana Františka Tichého v Seminářské ulici ve Wintrově domě,  kde dříve pobýval i jeho starší bratr Ján.

Později se mladý Václav rozhodl, že se přestěhuje za svými spolužáky gymnazisty do Köhlerova domu ke krejčímu panu Václavu Finkovi, což učinil v lednu roku 1876.

Je potřebné připomenout, že v době Václavových studií v Hradci Králové byl pojem vlastenectví a vše, co je s ním spojené, klíčovým. Láska k vlasti a národu byla brána za všeobecné heslo česky mluvící inteligence, která v rozšiřování a zesilování této lásky soustředila své veškeré české síly, které byly podporovány mohutnějícím a dorůstajícím studentstvem. Studenti byli tehdy považováni za nejhorlivější propagátory a podporu prostředků, díky kterým se myšlenka vlastenectví šířila – divadlo, literatura a zpěv.

Spolu se svými přáteli Aloisem Jansou, Ladislavem Klumparem, Františkem Puchmajerem, Václavem Šolcem a dalšími založil Řezníček časopis Z jarních luhů,[zdroj?] jako reakci na krvavé zabrání Bosny a Hercegoviny roku 1878 rakousko-uherským vojskem.[zdroj?] Václav byl pověřen urovnáváním sporných náhledů na časopis. Hlavním úkolem bylo zabránit, aby byl časopis překládán a jeho úmysl tím vyložen tak, jak by neměl. Sám zde publikoval několik svých povídek a časových fejetonů. Vydávání časopisu bylo však záhy zrušeno, jelikož se jednalo o tištěný a úředně neschválený tajný studentský časopis.[zdroj?]

Již za studijních let na gymnáziu v Hradci Králové se mladý Václav zajímal o historickou beletrii a vše, co s ní bylo úzce spjato. Je tedy možné, že jeho zájem o tento žánr literatury později určoval jeho žánrové literární zaměření a to především na prózu s historickou tematikou.

Po ukončení gymnázia byl mladý Václav přijat na pražskou univerzitu, kde roku 1881 nastoupil na právnickou fakultu. Později přešel na filozofickou fakultu.

Pracoval v literárním odboru Umělecká beseda a roku 1883 byl plnohodnotným členem spisovatelského spolku Máj. Dále byl v roce 1885 jmenován starostou největšího spolku- studentského Akademického čtenářského spolku. Svá studia na pražské univerzitě ukončil v roce 1889 doktorátem z historie (disertace Snahy rodu lucemburského o nabytí marky braniborské).

Václav se díky přátelství s Josefem Barákem, který svým mladistvým zapálením kolem sebe dokázal utvořit okruh mládeže a své příznivce směřoval k činnosti politické nebo literární, dostal do povědomí žurnalistické společnosti a to tím, že své historické povídkové prvotiny vydával v Národních listech. Jednalo se především o vzpomínky a zážitky z Václavova rodného kraje - dnešního Babiččina údolí u České Skalice. Nejvýznamnějšími jsou Řezníčkova povídka O Vitkorce a stať o životě Boženy Němcové - Za květu mladosti.

Později roku 1906 až 1910 redigoval konzervativní list Týden, vedený v katolicky tradicionalistickém duchu, kvůli kterému byl v roce 1907 obviněn z denunciace středoškolských profesorů, kteří se svými volebními programy snažili o oproštění škol od církevního vlivu. Řezníček byl důsledkem toho přechodně vyloučen ze spisovatelského spolku Máj, kde se později zjistilo, že nebyl autorem nařčení a byl přijat zpátky. V osmdesátých letech psal některé své literárněkritické stati do Světozoru. Svými texty také přispíval do královéhradeckých časopisů  Polabanu a Ratiboru.

Zasloužil se o založení knižnice s názvem Modrá knihovna, kde nechával tisknout své historické romány a povídky v letech 1892 až 1901. Pro většinu svých historických povídek mu za primární látku a předlohu byla krajina severovýchodních Čech a to především od Úpice až ke Kladsku včetně Kladska samotného.

Neustálé politické boje mezi mladočechy a staročechy se mu za jeho žurnalistické kariéry znelíbily, rozhodl se tedy, že svoji žurnalistickou činnost ukončí.

Své kulturní, ale také literární znalosti uplatnil v roce 1907, kdy se stal knihovníkem Národního muzea. Zde začala velmi důležitá životní kapitola pro část jeho životního díla, jakožto knihovníka jediné české knihovny. Vlivem rakouské nadvlády, která v bývalé dvorní knihovně ve Vídni neprojevovala zájem o českou literaturu a péči o ni, tak i vlivem germánského režimu v pražské univerzitní knihovně, nevzniklo žádné oddělení  pro českou literaturu. 

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Liliputáni, 1889, satirický román
  • Selské zrcadlo, románové zpracování života F. Vaváka
  • Židé v zemích českých, 1899
  • Naše zlatá matička, 19231925 osmidílná románová kronika, která začíná v průběhu českého národního obrození a končí v období Bachova absolutismu
  • Z různých časů, 1885.
  • Dědeček, 1913, dílo vyšlo jako příloha Zemědělských listů. Citace : " Vydání toto na knihkupeckém trhu jako kniha nebylo." ; 523 str. Rolnická tiskárna v Praze

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]