Přeskočit na obsah

Třída Nazario Sauro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Nazario Sauro
Nazario Sauro (S518)
Nazario Sauro (S518)
Obecné informace
UživatelItalské námořnictvo
Typponorka
Lodě4
Osudvyřazeny
Předchůdcetřída Enrico Toti
Nástupcetřída Salvatore Pelosi
Technické údaje
Výtlak1450 t (na hladině)
1637 t (pod hladinou)
Délka63,85 m
Šířka6,83 m
Ponor5,7 m
Pohon3 dieselgenerátory, 1 elektromotor
1 lodní šroub
3515 hp
Rychlost11 uzlů (na hladině)
19,3 uzlu (pod hladinou)
Dosah6150 nám. mil při 11 uzlech (na hladině)
250 nám. mil při 4 uzlech (pod hladinou)
Posádka49
Výzbroj6× 533mm torpédomet (12 torpéd)
RadarBPS-704
SonarIPD-70/S, MD-100S, Velox M5

Třída Nazario Sauro byla třída diesel-elektrických ponorek italského námořnictva. Byla to druhá poválečná generace italských ponorek. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1980–2010. Všechny čtyři jednotky byly vyřazeny z aktivní služby. Prototypová jednotka Nazario Sauro byla zachována jako muzejní loď. Na třídu dále navázaly dvě vylepšené dvoukusové série, označené jako třídy Salvatore PelosiPrimo Longobardo.

První projektové práce na této třídě probíhaly už v 60. letech. Původní objednávka na dvojici ponorek z roku 1967 byla později zrušena kvůli nedostatku financí a technickým problémům. K projektu se italské námořnictvo vrátilo teprve roku 1972, kdy ponorky objednalo znovu. V roce 1976 pak byla objednávka rozšířena o druhý pár ponorek.[1] Všechny ponorky postavila loděnice Cantieri Riuniti dell'Adriatico (CRDA). Stavba probíhala od roku 1974 a do služby jednotlivé ponorky vstupovaly v letech 1980 a 1982.

Jednotky třídy Nazario Sauro:[1]

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Poznámky
Nazario Sauro (S518) 1974 9. října 1976 12. února 1980 Vyřazena 2002, muzejní loď
Carlo Fecia di Cossato (S519) 1975 16. listopadu 1977 15. listopadu 1979 Vyřazena 2005.
Leonardo da Vinci (S520) 1978 20. října 1979 23. října 1981 Vyřazena 2010.
Guglielmo Marconi (S521) 1979 20. září 1980 11. září 1982 Vyřazena 2003.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
Carlo Fecia di Cossato (S519)
Guglielmo Marconi (S521)

Oproti předchozí třídě Enrico Toti měly tyto ponorky trojnásobný výtlak. Stále ale byl kladen velký důraz na jejich kompaktní rozměry a dobré manévrovací schopnosti. Měly jednotrupou koncepci. Trup měl moderní kapkovitý tvar s křížově uspořádanými ocasními plochami na zádi (přední hloubková kormidla byla na věži).

Ponorky byly vybaveny radarem BPS-704, sonary IPD-70/S, MD 100S, Velox M5, systémem elektronického boje BLD-727 Thetis a bojovým řídícím systémem SISU-1. Výzbroj tvořilo šest 533mm torpédometů, pro které bylo neseno 12 vodičem naváděných těžkých torpéd Whitehead A184 či 24 námořních min VS SM600. Pohonný systém tvořily tři dieselgenerátory GMT A210-16NM a jeden elektromotor Marelli. Lodní šroub byl jeden. Ponorky dosahovaly rychlosti 11 uzlů na hladině a 19,3 uzlu pod hladinou. Operační hloubka ponoru dosahovala díky použití vysokopevnostní oceli HY-80 celých 300 metrů.[1]

  1. a b c NAZARIO SAURO attack submarines (1979 - 1982) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240. 
  • MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 208. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]