Třída Primo Longobardo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Primo Longobardo
Primo Longobardo
Primo Longobardo
Obecné informace
UživatelItalské námořnictvo
Typponorka
Lodě2
Osudaktivní (2021)
Předchůdcetřída Salvatore Pelosi
Nástupcetřída Todaro
Technické údaje
Výtlak1653 t (na hladině)
1862 t (pod hladinou)
Délka66,35 m (max.)
Šířka6,83 m
Ponor6 m
Pohon3 dieselgenerátory, 1 elektromotor
1 lodní šroub
3265 hp
Rychlost12 uzlů (na hladině)
20 uzlů (pod hladinou)
Dosah10 000 nám. mil při 11 uzlech (na hladině)
250 nám. mil při 4 uzlech (pod hladinou)
Posádka50
Výzbroj6× 533mm torpédomet (12 torpéd)
RadarBPS-704
SonarIPD-70/S, MD 100S, Velox M5

Třída Primo Longobardo je třída diesel-elektrických ponorek italského námořnictva. Třídu tvoří Celkem dvě jednotky, přijaté do služby v letech 1993 a 1995. Je zakončením vývojové linie tříd Nazario SauroSalvatore Pelosi, přičemž po ní již následuje původem německá třída Todaro. K roku 2021 byly obě ponorky stále v aktivní službě.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Obě jednotky postavila loděnice Fincantieri v Monfalcone. Do služby vstoupily v letech 19941995.[1]

Jednotky třídy Primo Longobardo:[1]

Jméno Založení kýlu Spuštěna Dodání Status
Primo Longobardo (S524) 1991 20. června 1992 14. prosince 1993 aktivní
Gianfranco Gazzana Priaroggia (S525) 1992 26. června 1993 12. dubna 1995 aktivní

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Gianfranco Gazzana Priaroggia (S525) během spuštění na vodu

Oproti předcházejícím třídám byl zdokonalen tvar trupu, který má lepší hydrodynamické vlastnosti. Trup je z oceli HY-80, což ponorkám umožňuje operační hloubku ponoru 300 metrů. Ponorky jsou vybaveny radarem BPS-704, sonary IPD-70/S, MD 100S, Velox M5, systémem elektronického boje BLD-727 Thetis a bojovým řídícím systémem BSN-716(v)2 SACTIS. Výzbroj tvoří šest příďových 533mm torpédometů. Mimo vodičem naváděných torpéd Whitehead A184 mohou ponorky odpalovat též americké střely Sub-Harpoon. Mohou nést až 12 dlouhých zbraní či 24 námořních min. Pohonný systém tvoří tři dieselgenerátory GMT A210-16NM a jeden elektromotor Marelli, pohánějící jeden lodní šroub. Výkon pohonu je 3265 hp. Ponorky dosahují rychlosti 12 uzlů na hladině a 20 uzlů pod hladinou. Dosah je 10 000 námořních mil při rychlosti 11 uzlů na hladině a 250 námořních mil při rychlosti 4 uzly pod hladinou.[1]

Modifikace[editovat | editovat zdroj]

V letech 2001–2002 ponorky dostaly nový bojový řídící systém ISUS 90. Sestavu senzorů rozšířilo vlečné sonarové pole ETBF.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d PRIMO LONGOBARDO submarines (1993 - 1995) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240. 
  • MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 208. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]