Tomislav Kolakovič
| Stjepan Tomislav Kolakovič SJ | |
|---|---|
| Rodné jméno | Poglajen |
| Narození | 8. září 1906 Podgorač, Chorvatsko |
| Úmrtí | 1990? Paříž, Francie |
| Povolání |  |
| Znám jako |  |
| Nábož. vyznání | římskokatolické |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Stjepan Tomislav Kolakovič, rodným jménem Poglajen (8. září 1906, Podgorač, Chorvatsko – 1981? 1990?, Paříž, Francie?), byl chorvatský kněz, člen jezuitského řádu. Výrazně se angažoval v evangelizační činnosti, kladl zásadní důraz na aktivně žité křesťanství. Usiloval o větší zapojení laiků do života církve, na Slovensku i v českých zemích zakládal kroužky věřících zvané Rodina, významně se podílel na rozvoji katolického disentu.
Život
[editovat | editovat zdroj]Tomislav Poglajen studoval filosofii, teologii a sociologii. Byl ovlivněn názory Emmanuela Mourniera, Roberta Schumana nebo kardinála Jozefa Cardijna. Nějakou dobu pracoval jako redaktor jezuitské revue Život. V roce 1935 byl v belgické Lovani vysvěcen na kněze.[1]
Od roku 1940 Poglajen, který hovořil několika světovými jazyky, přednášel sociologii v Záhřebu. Téhož roku se stal profesorem sociologie a morální teologie u jezuitů v Sarajevu. Když na něj v roce 1941 zaměřilo svou pozornost gestapo, odjel do bezpečnějšího Splitu a začal používat dívčí jméno své matky – Kolakovič.[1]
V září 1943 se dostal na Slovensko, kde zakládal kroužky Rodiny. K jejím sympatizantům patřil např. řeckokatolický biskup, blahoslavený Pavol Gojdič. Později působil i v Praze, kde rovněž vznikl kroužek Rodiny. Angažoval se v něm např. teolog Josef Zvěřina nebo profesorka Růžena Vacková, později Oto Mádr. Mezi osobnosti, které Kolakoviče podporovaly, patřil i pozdější kardinál Josef Beran, biskup Štěpán Trochta, teologové Alexander Heidler a Antonín Mandl nebo jezuita Adolf Kajpr.[1]
| „ | Věříme, že každý člověk je druhý Kristus. | “ |
| — Tomislav Kolakovič[1] | ||
Po roce 1946
[editovat | editovat zdroj]O dalším Kolakovičově působení existují jen kusé a ne vždy doložené zprávy, uvádí Václav Vaško. Pobýval v Římě, v New Yorku, v Indii se setkal s Matkou Terezou, navštívil Čínu. Koncem 70. let nechal z Vídně pozdravovat slovenskou i českou Rodinu. Kdy, kde a jak zemřel, zůstává neznámé. Pravděpodobně v Paříži, snad v roce 1981[1], snad v roce 1990.[2]
Setkání s Václavem Vaškem
[editovat | editovat zdroj]Zcela zásadní bylo setkání s Kolakovičem pro život katolického aktivisty, pozdějšího politického vězně Václava Vaška. „Od setkání s Kolakovičem datuji svou konverzi od tradičního katolicismu k uvědomělému a angažovanému křesťanství... Představa, že se mám stát apoštolem a že je to vlastně posláním každého křesťana, mě v celém mém dalším životě střídavě uchvacovala a deprimovala, podle toho, zda jsem se ke svému novému ideálu blížil nebo se od něj vzdaloval.“[3]
| „ | Neboj se a jednej vždy tak, jak myslíš, že by na tvém místě a v konkrétní situaci jednal Kristus. | “ |
| — Tomislav Kolakovič[3] | ||
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- God’s Underground, New York, 1949, publikováno pod jménem Father George. Předmluva Fulton Sheen
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e VAŠKO, Václav: Dobrodruh v Ježíšových službách, legendární profesor Kolakovič, Pastorace.cz podle časopisu Teologické texty 4/2007
- ↑ ŽUBRINIć, Darko: Stjepan Tomislav Poglajen or Tomislav Kolakovic (1906-1990), croatianhistory.net, 2008
- ↑ a b VAŠKO, Václav: Ne vším jsem byl rád, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2001, ISBN 80-7192-600-0
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Jezuita, který snil ruský sen Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o Kolakovičově životě, citace z unikátních materiálů Státní bezpečnosti.
