V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Antonín Mandl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antonín Mandl
Narození 27. března 1917
Praha
Úmrtí 15. března 1972 (ve věku 54 let)
Praha
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Příbuzenstvo
otec Karel Mandl
matka Marie Marková
sestřenice Adina Mandlová

Antonín Mandl (27. března 1917 Praha15. března 1972 Praha) byl český katolický duchovní, teolog a přední postava Katolické akce. Byl významným propagátorem ekumenického hnutí.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Mandl se narodil jako třetí dítě odborového přednosty zemědělské rady Karla Mandla a Marie, rozené Markové. Otec Antonínovi zemřel, když mu bylo devět let. Obecnou školu i arcibiskupské gymnázium vystudoval v Praze. Maturitní zkoušku složil v roce 1935.

Po absolvování gymnázia odešel na přání pražského arcibiskupa Karla Kašpara studovat do Říma do koleje Nepomucenum. Během deseti let zde dokončil magisterská i doktorandská studia teologie, dva roky se věnoval studiu filozofie a další dva roky navštěvoval Ústav pro východní bohosloví. V roce 1940 byl v Římě vysvěcen na kněze.[1]

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1945 odjel Mandl do Anglie a vstoupil do československé zahraniční armády, s níž se v září téhož roku vrátil do Československa. V lednu 1946 byl jmenován kaplanem v Kralupech nad Vltavou. Tam setrval až do března 1948, kdy byl arcibiskupem Josefem Beranem pověřen vedením Katolické akce v pražské diecézi. Zastával rovněž funkci ředitele Arcidiecézního pastoračního ústředí v Praze. V letech 1946–1948 byl politicky organizován v Československé straně lidové, kde měl na starosti práci s mládeží.[1]

V lednu 1948 byl v souvislosti s činností pastoračního ústředí poslán do Francie, kde se blíž seznámil s křesťanským dělnickým hnutím JOC (Jeunesse Ouvrière Chrétienne). Zkušenosti se pak snažil aplikovat v činnosti Katolické akce.

Zatčení v roce 1949[editovat | editovat zdroj]

Mandl očekával, že bude zatčen a připravoval se na tuto skutečnost fyzicky i psychicky. 10. června 1949 byl skutečně zatčen. Následovala osmnáctiměsíční, neobyčejně krutá vyšetřovací vazba. Mandl byl souzen v rámci velkého proticírkevního vykonstruovaného procesu „Zela a spol.“ s olomouckým biskupem Stanislavem Zelou. Státní soud v Praze v závěru roku 1950 odsoudil Antonína Mandla za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu 20 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Leopoldov, Praha-Ruzyně, Pardubice a Valdice.[1]

Propuštění[editovat | editovat zdroj]

Podmínečně propuštěn byl Mandl až v únoru 1964. Do kněžské služby se nemohl vrátit a tak pracoval postupně jako pomocný dělník u Vodních staveb, později ve skladu hraček a nakonec v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Od roku 1968 vypomáhal opět v duchovní správě u sv. Václava v Praze-Proseku. Ve stejném roce promluvil za vězněné při zakládání Díla koncilové obnovy na Velehradě.

V následujících měsících přednášel v rámci cyklu Živá teologie, přičemž si zvolil metodu „dialogů“, v nichž rozebíral jednotlivé teologické otázky. Zabýval se např. díly P. Teilharda de Chardin nebo Maurice Blondela, jeho přítelem a vzorem byl také jezuita Adolf Kajpr, kterému věnoval své teologické vyznání Srdce věci.

Rovněž překládal – např. dílo svého milovaného autora Emila Mersche, SJ – a také mimořádně aktivně rozvíjel ekumenický dialog v Československu. Naléhavě pociťoval potřebu promýšlet téma vyjádřené latinským Ecclesia semper reformanda (stále se obnovující církev).[2]

V červnu 1969 byl rehabilitován. Na podzim roku 1971 byl účastníkem 17. synodu Českobratrské církve evangelické, o kterém pak s nadšením referoval na pastoračním dni katolického duchovenstva. Krátce nato byl opět zbaven státního souhlasu pro výkon duchovenské služby.

V závěru života potřeboval stále častější transfúze krve. „Pohyboval se mezi nemocnicí a domovem… V nemocnici na lůžku jako beznadějný pacient, za branou opět dynamický Aťa s obrovskými plány.”[2] Jeho pohřeb se stal demonstrací živého ekumenismu. Místo kleriky se Mandl nechal pochovat v džínách, košili a saku.[1]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Církev, to jsi ty a já, to jsme my v Kristu a Kristus v nás.
— Antonín Mandl
Ani papež nemůže vyloučit dialog, a to ve svém vlastním zájmu: jinak se jeho působení octne v neskutečnosti, bylo by podstatně pravdivé, ale existenciálně neúčinné. Proto lid Boží je základní součástí života církve.
— Antonín Mandl [2]
Mandl byl člověk neobvyklého rozhledu a noblesního chování. Nedokážu si představit Mandla vzteklého, zásadně se vyhýbal sporům. Nepamatuji se, že by někdy někomu řekl tvrdé slovo.
— kněz Josef P. Ondok [3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Mandl, Antonín Ústav pro studium totalitních režimů
  2. a b c MÁDR, Oto: Letošní jubilant Antonín Mandl, MÁDR, Oto,Teologické texty, samizdat 1982
  3. Rozhovor s Josefem P. Ondokem: „Víc ze mě už asi nevymandlujete...", Katolický týdeník, 24. 4. 2007

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MANDL, Antonín: Srdce věci, vyd. A. Mandl, 1959 (Teologické vyznání, věnováno jeho vzoru a příteli, otci Adolfu Kajprovi SJ)
  • BULÍNOVÁ, Marie, JANIŠOVÁ, Milena, KAPLAN, Karel: Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1994.
  • Kolektiv autorů:Církevní procesy padesátých let, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
  • KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1993
  • KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu, Barrister&Principal, Brno 2001
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále 2, Církev bojující 1950–květen 1960, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007
  • VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II, ZVON, Praha 1990

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]