Antonín Mandl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antonín Mandl
Narození27. března 1917
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1972 (ve věku 54 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníkněz, katolický kněz, teolog, publicista a překladatel
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 3. třídy in memoriam (1992)
Nábož. vyznáníkatolicismus
katolická církev
PříbuzníAdina Mandlová (sestřenice)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Antonín Mandl (27. března 1917 Praha15. března 1972 Praha) byl český katolický duchovní, teolog a přední postava Katolické akce. Byl významným propagátorem ekumenického hnutí.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Mandl se narodil jako třetí dítě odborového přednosty zemědělské rady Karla Mandla a Marie, rozené Markové. Otec Antonínovi zemřel, když mu bylo devět let. Obecnou školu i arcibiskupské gymnázium vystudoval v Praze. Maturitní zkoušku složil v roce 1935.

Po absolvování gymnázia odešel na přání pražského arcibiskupa Karla Kašpara studovat do Říma do koleje Nepomucenum. Během deseti let zde dokončil magisterská i doktorandská studia teologie, dva roky se věnoval studiu filozofie a další dva roky navštěvoval Ústav pro východní bohosloví. V roce 1940 byl v Římě vysvěcen na kněze.[1]

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1945 odjel Mandl do Anglie a vstoupil do československé zahraniční armády, s níž se v září téhož roku vrátil do Československa. V lednu 1946 byl jmenován kaplanem v Kralupech nad Vltavou. Tam setrval až do března 1948, kdy byl arcibiskupem Josefem Beranem pověřen vedením Katolické akce v pražské diecézi. Zastával rovněž funkci ředitele Arcidiecézního pastoračního ústředí v Praze. V letech 1946–1948 byl politicky organizován v Československé straně lidové, kde měl na starosti práci s mládeží.[1]

V lednu 1948 byl v souvislosti s činností pastoračního ústředí poslán do Francie, kde se blíž seznámil s křesťanským dělnickým hnutím JOC (Jeunesse Ouvrière Chrétienne). Zkušenosti se pak snažil aplikovat v činnosti Katolické akce.

Zatčení v roce 1949[editovat | editovat zdroj]

Mandl očekával, že bude zatčen a připravoval se na tuto skutečnost fyzicky i psychicky. 10. června 1949 byl skutečně zatčen. Následovala osmnáctiměsíční, neobyčejně krutá vyšetřovací vazba. Mandl byl souzen v rámci velkého proticírkevního vykonstruovaného procesu Zela a spol. s olomouckým biskupem Stanislavem Zelou. Státní soud v Praze v závěru roku 1950 odsoudil Antonína Mandla za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu 20 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu deseti let.[2] Prošel věznicemi Leopoldov, Praha-Ruzyně, Pardubice a Valdice.[1]

Propuštění[editovat | editovat zdroj]

Podmínečně propuštěn byl Mandl až v únoru 1964. Do kněžské služby se nemohl vrátit a tak pracoval postupně jako pomocný dělník u Vodních staveb, později ve skladu hraček a nakonec v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Od roku 1968 vypomáhal opět v duchovní správě u sv. Václava v Praze-Proseku. Ve stejném roce promluvil za vězněné při zakládání Díla koncilové obnovy na Velehradě.

V následujících měsících přednášel v rámci cyklu Živá teologie, přičemž si zvolil metodu „dialogů“, v nichž rozebíral jednotlivé teologické otázky. Zabýval se např. díly P. Teilharda de Chardin nebo Maurice Blondela, jeho přítelem a vzorem byl také jezuita Adolf Kajpr, kterému věnoval své teologické vyznání Srdce věci.

Rovněž překládal – např. dílo svého milovaného autora Emila Mersche, SJ – a také mimořádně aktivně rozvíjel ekumenický dialog v Československu. Naléhavě pociťoval potřebu promýšlet téma vyjádřené latinským Ecclesia semper reformanda (stále se obnovující církev).[3]

V červnu 1969 byl rehabilitován. Na podzim roku 1971 byl účastníkem 17. synodu Českobratrské církve evangelické, o kterém pak s nadšením referoval na pastoračním dni katolického duchovenstva. Krátce nato byl opět zbaven státního souhlasu pro výkon duchovenské služby.

V závěru života potřeboval stále častější transfúze krve. „Pohyboval se mezi nemocnicí a domovem… V nemocnici na lůžku jako beznadějný pacient, za branou opět dynamický Aťa s obrovskými plány.“[3] Jeho pohřeb se stal demonstrací živého ekumenismu. Místo kleriky se Mandl nechal pochovat v džínách, košili a saku.[1]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Církev, to jsi ty a já, to jsme my v Kristu a Kristus v nás.
— Antonín Mandl
Ani papež nemůže vyloučit dialog, a to ve svém vlastním zájmu: jinak se jeho působení octne v neskutečnosti, bylo by podstatně pravdivé, ale existenciálně neúčinné. Proto lid Boží je základní součástí života církve.
— Antonín Mandl [3]
Mandl byl člověk neobvyklého rozhledu a noblesního chování. Nedokážu si představit Mandla vzteklého, zásadně se vyhýbal sporům. Nepamatuji se, že by někdy někomu řekl tvrdé slovo.
— kněz Josef P. Ondok [4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Mandl, Antonín Ústav pro studium totalitních režimů
  2. Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950. Dostupné online. 
  3. a b c MÁDR, Oto: Letošní jubilant Antonín Mandl, MÁDR, Oto,Teologické texty, samizdat 1982
  4. Rozhovor s Josefem P. Ondokem: „Víc ze mě už asi nevymandlujete...", Katolický týdeník, 24. 4. 2007

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MANDL, Antonín: Srdce věci, vyd. A. Mandl, 1959 (Teologické vyznání, věnováno jeho vzoru a příteli, otci Adolfu Kajprovi SJ)
  • BULÍNOVÁ, Marie, JANIŠOVÁ, Milena, KAPLAN, Karel: Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1994.
  • Kolektiv autorů:Církevní procesy padesátých let, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
  • KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1993
  • KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu, Barrister&Principal, Brno 2001
  • Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950. Dostupné online. 
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále 2, Církev bojující 1950–květen 1960, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007
  • VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II, ZVON, Praha 1990

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]