Třinecké železárny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třinecké železárny, a. s.
Sídlo Třinec, Česká republikaČeská republika Česká republika
Souřadnice 49°41′4″ s. š., 18°39′36″ v. d.
Klíčoví lidé Ing. Jan Czudek
Ing. Tomáš Chrenek, Ph.D.
Oblast výroby Metalurgie
Produkty

KOLEJNICE VÁLCOVANÝ DRÁT
OCELOVÉ TYČE
POLOTOVARY
BEZEŠVÉ TRUBKY
TAŽENÁ OCEL

SPECIÁLNÍ OCELI
Obrat 33 mld. Kč (2010)[1]
Výsledek hospodaření -0,6 mld. Kč (2010)[1]
Celková aktiva 25 mld. Kč (2010)[1]
Vlastní kapitál 20,16 mld. Kč (2012)
Zaměstnanci 5 962
Slogan Kvalita prověřená časem
Oficiální web www.trz.cz

Třinecké železárny (německy Trzynietzer Eisenwerk, polsky Huta trzyniecka), na Těšínsku známé též jako Werk, jsou významným českým výrobcem ocelových dlouhých válcovaných výrobků a dlouhodobě jedním z největších průmyslových podniků na severovýchodě Českého Slezska.

Vznik a počátky[editovat | editovat zdroj]

Třinecké železárny v roce 1910

Dnešní město Třinec bylo původně zemědělskou obcí ve vlastnictví Těšínské komory, která spravovala majetek arcivévody Karla Habsburského ve východní části Rakouského Slezska. V letech 18361839 zde byla vystavěna dřevouhelná pec na výrobu železa. Důvodem výstavby byla nevelká úrodnost místní půdy, odbyt dřeva z blízkého Jablunkovska (na počátku 19. století bylo zpřístupněno k těžbě dřeva dosud nedotčené údolí Lomné), existence vodního zdroje (Třincem protékající řeky Olše, kterou bylo možné použít jako zdroj energie a jako vodní cestu pro dopravu dřeva), četná naleziště železné rudy a vápence v okolí a dostatek místních pracovních sil. Místní rudy měly nízký obsah manganu a hodily se tak výborně ke slévání. Proto byla již v roce 1842 v návaznosti na vysokou pec postavena slévárna. V roce 1845 byla postavena též smaltovna.

Do 70. let 19. století byly Třinecké železárny jen podružným podnikem Těšínské komory – hlavní závody byly v Ustroni a v Lískovci. Rozhodující význam pro další rozvoj železáren i Třince samotného měla výstavba Košicko-bohumínské dráhy, dovedené do Třince roku 1871. Železárny tak byly spojeny s novými ložisky rud v Horních Uhrách a ložisky uhlí z ostravsko-karvinských dolů. Současně se z hlediska odbytu produkce otevřela cesta ke vzdálenějším trhům.

V roce 1906 Těšínská komora železárny prodala nově vzniklé Rakouské báňské a hutní společnosti (Österreichische Berg- und Hüttenwerkgesellschaft) ve Vídni. Železárny byly dále modernizovány a válcovny byly jako první na světě elektrifikovány.

Mezi světovými válkami[editovat | editovat zdroj]

Třinecké železárny v době polského záboru v roce 1938
Třinecké železárny a Košicko-bohumínská dráha dnes
Třinecké železárny v pohledu od řeky Olše

Po skončení první světové války Rakousko-Uhersko zaniklo. Na oblast Těšínska, včetně Třince, si činilo nároky jak Československo, tak Polsko. Na počátku sporu obou nově vzniklých států oblast připadla Polsku, v Sedmidenní válce pak Československu. Velvyslanecká konference ve Spa rozhodla o příslušnosti této části Těšínska k Československu.

Sídlo Rakouské báňské a hutní společnosti bylo v roce 1920 přeneseno z Vídně do Brna a společnost byla přejmenována na Báňskou a hutní společnost. V roce 1930 bylo sídlo společnosti přeneseno do Prahy. V rámci kapitálově silné Báňské a hutní společnosti znamenala 20. léta 20. století pro železárny velké investice a rozvoj. Staly se největším podnikem v československé části Těšínska, zaměstnávaly téměř 6 000 lidí a patřily mezi nejmodernější a nejlépe vybavené železářské podniky ve střední Evropě. V roce 1929 se podílely na tehdejší celkové československé výrobě oceli z více než 23 % a na výrobě válcovaného materiálu z více než 31 %.

Po mnichovském diktátu v roce 1938 Polsko na základě ultimáta vojensky obsadilo a anektovalo východní část československého Těšínska, včetně Třince. Na základě dekretu prezidenta Polské republiky vznikla společnost Spółka Górnicza i Hutnicza Karwina-Trzyniec, Spółka akcyjna, Cieszyn, se sídlem v Těšíně, a Třinecké železárny se staly jejím majetkem. Po porážce Polska na začátku druhé světové války Těšínsko obsadili Němci. Polská společnost byla přejmenována na Berg- und Hüttenwerksgesellschaft Karwin-Trzynietz, Aktiengesellschaft a byl na ni převeden i zbývající majetek Báňské a hutní společnosti na Těšínsku.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce se obnovil předválečný stav. Polsko požadovalo vydání Třince, ale neuspělo a svých územních nároků se v roce 1958 s konečnou platností vzdalo. Na Báňskou a hutní společnost byla uvalena národní správa a následně byla znárodněna pod názvem Báňská a hutní společnost, národní podnik. V roce 1958 železárny dosáhly trojnásobku největší předválečné produkce a byly největším výrobcem železa, oceli a válcovaného zboží v Československu. Objem produkce vyvrcholil v 80. letech 20. století. V této době byly do provozu zaváděny i moderní hutní technologie, například byla vybudována kyslíková konvertorová ocelárna s následným blokovým a později i sochorovým kontinuálním odléváním.

Historie a současnost v datech válcoven A-B.[editovat | editovat zdroj]

  • Rok 1877 – 1878

Koncentrace hutní prvovýroby Těšínského Slezska do Třince. Z Ustroně přemístěna mimo jiné lupková válcovací trať (postavená v roce 1859) byla v Třinci umístěna v budově pudlovny. Trať byla vybavena třemi válcovacími duo stolicemi. Výkon původního parního pohonu 58,8 kW byl v roce 1885 zvýšen na 184 kW. Vyválcované lupové tyče sloužily jako vsázka pro jemnou a střední trať. Jemná trať I byla vybudováno v Ustroni roku 1856 jako první válcovací trať na Těšínsku. Trať vyráběla tyčovou ocel, drát a páskovou ocel. Střední trať byla postavena v Ustroni roku 1860. Trať byla poháněná parním strojem 58,8 kW, který byl v Třince v roce 1899 zvýšen na 294 kW. Trať vyráběla tyčovou ocel, důlní kolejnice, žebrové tyče, tyče drobného kolejiva a ploštiny. Jemná a střední trať byly spolu s příslušným zařízením umístěny v samostatné dřevěné budově, později označené jako válcovna B. Z Karlovy hutě (Lískovec) byla do Třince přemístěna hrubá trať a válcovna železničních nákolků. Hrubá trať sloužila pro výrobu kolejnic do váhy 35 kg/m. Trať byla poháněná parním strojem 220 kW s pístovým rozvodem pro vratný pohon.

  • Rok 1879

Uvedena do provozu válcovna železničních nákolků. Trať byla poháněná parním strojem 110 kW.Válcovna vyráběla vagónové osy pro dvojkolí, kované hřídele, různé tvarové výkovky, děrované kotouče a kované sochory.

  • Rok 1891

Byla uvedena do provozu Vratná trať, poháněná dvojčinným reverzním parním strojem.Výrobním sortimentem bylo v tehdejší době válcování předvalků, sochorů, bram, kolejnic o váze do 45 kg/m o délce 20 m, U a I nosníky.

  • Rok 1905–1907

Elektrifikace válcoven. Elektrické pohony hrubé tratě, jemné i střední tratě měly dva spolu spojené asynchronní motory pro napětí 3000 V, každý o výkonu 552 kW. Na společné hřídeli motoru byl umístěn těžký setrvačník o váze cca. 50tun.
Dne 28. 7. 1906 byl uveden do provozu první elektrický vratný pohon v Evropě. Tři spolu spojené poháněcí motory vratné tratě o celkovém výkonu 2650 kW byly napájeny z nového ilgnerova měniče, později označeného jako ilgner I. Měnič měl asynchronní motor na napětí 3100 V a poháněl na společné hřídeli opatřené dvěma setrvačníky o váze 26 tun dvě dynama spojená do serie o nominálním výkonu 1500 kW.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Vysoké pece Třineckých železáren

Třinecké železárny jsou dnes hutním podnikem, který má uzavřený hutní výrobní cyklus. Hlavním výrobním programem je výroba dlouhých válcovaných výrobků. Zůstávají jedním z nejvýznamnějších průmyslových podniků na severovýchodě Českého Slezska a nejvýznamnějším producentem ocelových dlouhých válcovaných výrobků v Česku.

Třinecké železárny hrají od svého vzniku důležitou roli v životě regionu a města Třinec, které se zejména díky nim stalo z malé zemědělské obce významným městem. Mimo jiné podporují i český extraligový hokejový tým HC Oceláři Třinec. Ze strukturálních fondů Evropské unie společnost získala v letech 2010 - 2015 před 2 miliardy Kč.[2]

Vlastníci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 byly železárny v rámci privatizace převedeny na společnost TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s. Zakladatelem a jediným akcionářem této společnosti byl Fond národního majetku. V letech 19941996 Fond národního majetku svou majetkovou účast postupně snižoval a od roku 1996 je většinovým akcionářem této společnosti (69,04 % akcií k 31. 12. 2008) MORAVIA STEEL a. s. Ta je z poloviny vlastněna společností R.F.G. a. s. a z druhé poloviny společností FINITRADING a. s. Ta je jediným vlastníkem společnosti R. F. G. a. s. a vlastníkem dalších 16,34 % akcií železáren. Všechny společnosi patří do konsolidovaného celku FINITRADING, kam patří například i Barrandov Studio.[3] Společnost FINITRADING ovládají slovenští miliardáři Mária Blašková, Ján Moder, Evžen Balko a Tomáš Chrenek.[4]

Ředitelé Třineckých železáren[editovat | editovat zdroj]

Dnem 1. 4. 1904 byly všechny dosud samostatné třinecké hutě sloučeny a vytvořeno společné vedení pro Třinecké železárny. Od tohoto roku funkci ředitelů vykonávali:

Firmy ve skupině[editovat | editovat zdroj]

Součástí skupiny TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY – MORAVIA STEEL je celá řada dalších dceřiných společností. Jsou to zejména:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRŮL, Martin; NOVÁKOVÁ, Pavlína; PAVELKOVÁ, Ilona. Historie a současnost podnikání v Těšínském Slezsku. Žehušice : Městské knihy s. r. o., 2006. ISBN 80-86699-39-0.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s. zpráva nezávislého auditora k 31. prosinci 2010
  2. Seznam příjemců podpory z fondu EU 5/2015
  3. Zpráva auditora FINITRADING, a. s. sestavená k 31. 12. 2008
  4. – Archived: Blašková a spol. vydělali přes 4 miliardy korun po zdanění

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]