Svobodná strana Rakouska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svobodná strana Rakouska
Freiheitliche Partei Österreichs
Logo
Zkratka FPÖ
Datum založení 1956
Předseda Norbert Hofer - FPÖ-Neujahrstreffen 2019.JPG
Norbert Hofer
Zakladatel Anton Reinthaller
Sídlo Theobaldgasse 19/4 A-1060 Vídeň
Ideologie národní konzervatismus
euroskepticismus
národní liberalismus
(v minulosti)
Politická pozice pravice
Evropská strana Strana identity a demokracie
Politická skupina EP Identita a demokracie
Barvy Modrá
Volební výsledek 17.2% (EP 2019)
Zisk mandátů ve volbách
Národní rada:
32/183
Spolková rada:
16/61
Evropský parlament:
3/18
Oficiální web www.fpoe.at

Svobodná strana Rakouska[1] (německy: Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) je politická stranaRakousku. Od prosince 2017 byla koaličním partnerem Rakouské lidové strany ve vládě kancléře Sebastiana Kurze. FPÖ byla v této vládě zastoupena mj. vicekancléřem, předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem.

FPÖ je stranou s prvky národního konzervatismu. Je třetí nejsilnější politickou stranou v rakouské Národní radě. Je zastoupena ve všech zemských parlamentech. Od roku 2014 disponovala čtyřmi europoslanci Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 získala tři mandáty. Voličskou základnu tvoří zejména drobní podnikatelé, zaměstnanci, nejmladší voliči a lidé nespokojení s přistěhovalci a se situací v Evropské unii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

FPÖ byla založena v roce 1956 přetvořením z Federace nezávislých. Dlouhou dobu byla vnímána jako strana bývalých nacistů, což jí znemožňovalo vstup do vlády. Pod vedením liberálního křídla v čele s Norbertem Stegerem vstoupila v roce 1983 do vlády s sociálními demokraty (SPÖ). V roce 1986 se však vedení strany chopil Jörg Haider, pod jehož vedením se strana transformovala na stranu nacionalistickou, což vedlo k rozpadu koalice s SPÖ, tj. k uplatňování ze strany SPÖ tzv. Vranitzkého doktríny (německy Vranitzky-Doktrin,[2] zrušena pod vedením sociálnědemokratického kancléře Christiana Kerna před parlamentními volbami v roce 2017[3]).[4] FPÖ postupně posilovala, a to navzdory tomu, že se od ní v první polovině 90. let odtrhlo Liberální fórum. Postupně Svobodní zesílili v roce 1999 až na 26,9 % a zajistili si účast v kabinetu Wolfganga Schüsselarakouskými lidovci (ÖVP). Haider po sestavení vlády odešel z čela strany.

Vládní koalice se v roce 2002 předčasně rozpadla a strana pod vedením Herberta Haupta následně v předčasných volbách drasticky oslabila na 10 %. Začátkem roku 2003 však opět vstoupila do Schüsselovy vlády. Po další sérii oslabení a vnitrostranických sporů se křídlo kolem korutanského hejtmana Haidera odštěpilo  novou stranu Svaz pro budoucnost Rakouska. Do ní přešlo 16 z 18 poslanců FPÖ a všichni tři dosavadní ministři za FPÖ. Zdecimovaní Svobodní zvolili na konci dubna do svého čela současného předsedu Stracheho, pod jehož vedením zaznamenala FPÖ opět vzestup v parlamentních volbách roku 2006, kde Svobodní skončili s 11 % a 21 mandáty těsně čtvrtí.

Po dalších předčasných volbách, způsobených rozpadem velké koalice SPÖ a ÖVP, posílili již na 17,54 % s 34 mandáty a získali zpět křeslo druhého viceprezidenta Národní rady, kterým se stal Martin Graff. FPÖ od roku 2008 zvolna posiluje i v zemských volbách, a to zejména na úkor sociálních demokratů. V roce 2013 získala 21,4 % hlasů a 42 mandátů v Národní radě.

Prezidentské volby 2016[editovat | editovat zdroj]

Do prezidentských voleb v dubnu roku 2016 kandidoval za stranu Norbert Hofer, který zvítězil v prvním kole s výsledkem 36,4 % a postoupil tak do druhého kola, v kterém se utkal s Alexanderem Van der Bellenem.[5] V napínavém druhém kole v květnu roku 2016 obdržel Norbert Hofer 49,7 % hlasů a nebyl zvolen rakouským prezidentem.[6] Avšak Ústavní soud volbu zrušil a došlo k opakování druhého kola.

Poté, co stranický kandidát Norbert Hofer těsně neuspěl ve druhém kole prezidentských voleb v květnu 2016, se Svobodní vyjádřili, že by mělo být zrušeno korespondenční hlasování, které v posledku rozhodlo o výsledku voleb. Strana posléze formálně napadla volební výsledky.[7] Ústavní soud dal FPÖ za pravdu a volby se opakovaly. V nich však znovu zvítězil Alexander Van der Bellen.

Kauza s kontroverzní videonahrávkou[editovat | editovat zdroj]

V pátek 17. května 2019 informovaly německý deník Süddeutsche Zeitung a časopis Der Spiegel o kontroverzní videonahrávce z hotelu na ostrově Ibiza, na které se pár týdnů před rakouskými parlamentními volbami domlouval s nastraženou provokatérkou předseda FPÖ Heinz-Christian Strache na mediální podpoře v parlamentních volbách na stránkách nejčtenějšího rakouského deníku Kronen Zeitung. Mělo to být výměnou za přidělení státních zakázek ve prospěch údajné investorky, která se vydávala za neteř rusko-turkmenského oligarchy Igora Makarova, a s níž Strache a jeho spolupracovník Gudenus vedli onen tajně natáčený rozhovor. Žena během schůzky fingovaně tvrdila, že plánuje koupit deník Kronen Zeitung a investovat v Rakousku v přepočtu více než 6,5 miliardy korun. Během schůzky také opakovaně naznačila, že jde o černé peníze.

Kauza vyvolala okamžitou rezignaci rakouského vicekancléře a předsedy FPÖ Heinze-Christiana Stracheho, rozpad rakouské vládní koalice a uspořádání předčasných parlamentních voleb.

Podnikatel Igor Makarov se od nahrávky distancoval a uvedl, že žádnou neteř nemá. K videonahrávce se později přihlásil v Íránu narozený vídeňský právník Ramin Mirfakhrai.[8]

Program[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Volby do Národní rady (1945-2013)

Volby do národní rady[editovat | editovat zdroj]

Volební rok Celkový počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1956 283 749 6,5 % 6
1959 336 110 7,7 % 8
1962 313 895 7,0 % 8
1966 242 570 5,4 % 6
1970 253 425 5,5 % 6
1971 248 473 5,5 % 10
1975 249 444 5,4 % 10
1979 286 743 6,1 % 11
1983 241 789 5,0 % 12
1986 472 205 9,7 % 18
1990 782 648 16,6 % 33
1994 1 042 332 22,5 % 42
1995 1 060 175 22,0 % 41
1999 1 244 087 26,9 % 52
2002 491 328 10,0 % 18
2006 519 598 11,0 % 21
2008 857 028 17,5 % 34
2013 962 313 20.5 % 40
2017 1 316 442 26.0 % 51
2019 772 666 17.3 % 32

Volby do Evropského parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Volební rok Celkový počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1996 1 044 604 27,53 % 6
1999 655 519 23,40 % 5
2004 157 722 6,31 % 1
2009 364 207 12,71 % 2
2014 556 835 19,72 % 4
2019 650 114 17,2 % 3

Prezidentské volby[editovat | editovat zdroj]

Volební rok Kandidát Celkový počet hlasů Hlasy v %
1980 Wilfried Gredler 751 400 16,9 %
1986 Otto Scrinzi 55 724 1,2 %
1992 Heide Schmidtová 761 390 16,4 %
2010 Barbara Rosenkranzová 481 923 15,24 %
2016 Norbert Hofer Vítěz 1. kola

Poražený 2. kola

36,4 %

49,7 %

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rakousko opět brojí proti Turkům
  2. Von der Vranitzky-Doktrin zum rot-blauen Pakt von Eisenstadt. Die Presse. 2017-06-03. Dostupné online [cit. 2017-10-11]. (německy) 
  3. Rakouští socialisté otevřeli cestu ke koalici s populisty z FPÖ. TÝDEN.cz. 2017-06-14. Dostupné online [cit. 2017-10-11]. 
  4. Verhältnis zur FPÖ - Nach 30 Jahren: Ende für SPÖ-„Vranitzky-Doktrin“. krone.at [online]. 2017-06-13 [cit. 2017-10-11]. Dostupné online. (německy) 
  5. Novinky, ČTK. Hofer nečekaně zvítězil v prvním kole prezidentských voleb v Rakousku [online]. Novinky.cz [cit. 2016-04-25]. Dostupné online. (česky) 
  6. Rakouské prezidentské volby nakonec těsně vyhrál Van der Bellen [online]. Novinky.cz [cit. 2016-05-23]. Dostupné online. (česky) 
  7. Rakouští Svobodní chtějí napadnout výsledky prezidentských voleb [online]. Lidovky.cz [cit. 2016-06-04]. Dostupné online. (česky) 
  8. K pořízení videa se Strachem se přihlásil vídeňský právník. Česká televize [online]. 24. května 2019. Dostupné online. 
  9. Rakouští populisté se dohodli s "Putinovci" na spolupráci. Tyden.cz [online]. 2016-12-19. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]