Stiban

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stiban
Strukturní vzorec stibanu
Strukturní vzorec stibanu
Model stibanu
Model stibanu
Obecné
Systematický názevStiban, hydrid antimonitý
Triviální názevAntimonovodík
Ostatní názvyStibin
Anglický názevStibine
Německý názevStiban
Sumární vzorecSbH3
VzhledBezbarvý zapáchající plyn
Identifikace
Registrační číslo CAS7803-52-3
Vlastnosti
Molární hmotnost124,774 g/mol
Teplota tání−88,5 °C
Teplota varu−17,1 °C
Hustota4,63 g/cm3 (pevná látka)
2,26 g/cm3 (kapalina, −25 °C)
5 48 kg/m3 (plyn)
Rozpustnost ve voděvelmi málo
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
dobře rozpustný v ethanolu a sirouhlíku
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
nerozpustný
Relativní permitivita εr2,93 (−80 °C)
Tlak páry82,8 kPa (−23 °C)
Ionizační energie9,58 eV
Struktura
Koordinační geometrietrigonální pyramida
Dipólový moment0,4×10−30 C·m
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°145,11 kJ/mol
Standardní molární entropie S°232,7 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°147,7 kJ/mol
Měrné teplo0,329 JK−1g−1 (konst. tlak, 25 °C)
Bezpečnost
GHS02 – hořlavé látky
GHS02
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
[1]
Nebezpečí[1]
R-větyR12; R26
S-větyS1; S9; S16; S33; S36; S45
NFPA 704
4
4
2
Teplota vzníceníVe směsi se vzduchem samovznítitelný
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stiban nebo antimonovodík, starší název stibin, je za normálních podmínek bezbarvý plyn pronikavého zápachu, trochu připomínajícího sulfan (sirovodík). Ve vodě je prakticky nerozpustný. Ochlazováním se mění na bezbarvou kapalinu a dále pak na bílou krystalickou látku, krystalující v ortorombické soustavě. Molekula stibanu má tvar trojbokého jehlanu, s atomem antimonu na vrcholu a s vodíkovými atomy v rozích podstavy tvaru rovnostranného trojúhelníku.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Připravuje se redukcí sloučenin trojmocného antimonu vodíkem ve stavu zrodu, např.

SbCl3 + 6 H → SbH3 + 3 HCl,

nebo rozkladem antimonidu zinečnatého nebo hořečnatého působením kyseliny chlorovodíkové

Sb2Zn3 + 6 HCl → 2 SbH3 + 3 ZnCl2, resp.
Sb2Mg3 + 6 HCl → 2 SbH3 + 3 MgCl2.

Chemické reakce[editovat | editovat zdroj]

Je nestabilní, pomalu se rozkládá na prvky již za laboratorní teploty

2 SbH3 → 2 Sb + 3 H2.

Při 200 °C je rozklad velmi rychlý, dekompozice je autokatalytická a může být až explozivní.

Snadno se oxiduje na oxid antimonitý a vodu,[2] zapálený hoří modrozelenavým plamenem:

2 SbH3 + 3 O2 → Sb2O3 + 3 H2O.

Organické deriváty[editovat | editovat zdroj]

Stiban je základem organoantimonitých sloučenin. Nejjednoduššími jsou methylstiban CH3SbH2, dimethylstiban (CH3)2SbH a trimethylstiban (CH3)3Sb. Nemají však větší význam.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Stiban se používá v elektrotechnickém průmyslu při výrobě mikroelektronických součástek pro nanášení stopových množství antimonu pomocí chemické depozice z plynné fáze.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Stiban je hořlavý plyn, který může explodovat ve směsi se vzduchem. Je vysoce toxický.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Stibine. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. GREENWOOD, NORMAN NEILL. Chemie prvků. Sv. 1.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. ISBN 8085427389, ISBN 9788085427387. OCLC 320245801 S. 683. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]