Veverkovití: Porovnání verzí
+Biolib, rozmnožování, stanoviště, zatím seznam rodů, bude se pokračovat |
m fixlink |
||
| Řádek 108: | Řádek 108: | ||
=== Potrava === |
=== Potrava === |
||
Většina veverek se živí rostlinnou potravou: konzumují především [[ořech]]y a [[ |
Většina veverek se živí rostlinnou potravou: konzumují především [[ořech]]y a [[semeno|semena]], ale některé se živí i hmyzem.<ref name="Nowak" /> Několik druhů je převážně [[hmyz|hmyzožravých]]. |
||
=== Rozmnožování === |
=== Rozmnožování === |
||
Verze z 24. 8. 2012, 22:17
 Veverkovití | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | hlodavci (Rodentia) |
| Čeleď | veverkovití (Sciuridae) Fischer de Waldheim, 1817 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Veverkovití (Sciuridae) je čeleď hlodavců z podřádu Sciuromorpha. Zahrnuje 58 recentních rodů s přibližně 270 druhy. Jsou rozšířeni po celém světě s výjimkou Austrálie, Madagaskaru, jižní části Jižní Ameriky a některých suchých oblastí (Egypt, Arabský poloostrov).
Řadí se sem např. psoun (Cynomys), veverka (Sciurus), sysel (Citellus) nebo svišť (Marmota).
Taxonomie
Dělení veverkovitých hlodavců není jednotné. Nowak (1999) přebírá základní rozdělení Simsona (1945), který je dělí na dvě podčeledi:[1]
- Scurinae (veverky) – zemní a stromové nelétavé veverky,
- Petauristinea (poletuchy) – létající veverky. Stejně dělí veverkovité i česká databáze Biolib.[2] Někteří autoři (Corber a Hill, 1992) považují druhou podčeleď na základě odlišného uspořádání zubů a jejich porovnání s fosilními nálezy za samostatnou čeleď.
Prestižní atlas savců Mammal Species of the World vychází z modifikovaného uspořádání Pococka (1923) a dělí veverkovité na pět podčeledí:[3]
podčeleď Ratufinae
- jediný rod Ratufa
podčeleď Sciurinae
- jediný rod Sciurillus
podčeleď Sciurillinae
- tribus Sciurini s rody Microsciurus, Rheithrosciurus, Sciurus, Syntheosciurus a Tamiasciurus
- tribus Pteromyini s rody Aeretes, Aeromys, Belomys, Biswamoyopterus, Eoglaucomys, Eupetaurus, Glaucomys, Hylopetes, Iomys, Petaurillus, Petaurista, Petinomys, Pteromys, Pteromyscus a Trogopterus
podčeleď Callosciurinae s rody Callosciurus, Dremomys, Exilisciurus, Funambulus, Glyphotes, Hyosciurus, Lariscus, Menetes, Nannosciurus, Prosciurillus, Rhinosciurus, Rubrisciurus, Sundasciurus a Tamiops
podčeleď Xerinae
- tribus Xerini s rody Atlantoxerus, Spermophilopsis a Xerus
- tribus Protoxerini s rody Epixerus, Funisciurus, Heliosciurus, Myosciurus, Paraxerus a Protoxerus
- tribus Marmotini s rody Cynomys, Marmota, Sciurotamias, Spermophilus a Tamias
Vzhled
Jedná se o různě velké hlodavce – od trpasličích tropických veverek vážících 10 g až po 7,5 kg těžké sviště. Délka těla se pohybuje v rozsahu od 6 do 60 cm.[4] Ocas měří 5–46 cm, je vždy hustě ochlupený. Stromové veverky si jej při odpočinku stáčejí nad tělo.
Většina z nich žije na stromech, ale existují i zemní veverky.
Zadní nohy jsou až dvakrát delší než přední. Na předních nohách mají čtyři prsty, zadních pět.[1]
Oči jsou spíše větší. Mají 20 – 22 zubů: jejich zubní vzorec je[1]
- 1.0.1-2.3
- 1.0.1.3
Létající veverky mají mezi předníma a zadníma nohama létací blánu, která u některých rodů dosahuje až k ocasu. U některých je tato blána u zápěstí rozšířena chrupavčitými výběžky.[1] Blána obsahuje i svaly, proto jejich roztahováním a stahováním mohou veverky řídit směr letu. Ke kormidlování využívají i ocas. Toto uspořádání těla jim však neumožňuje aktivní let, ale jen plachtění – mohou tedy letět vždy jen z vyšší pozice na nižší.
Způsob života
Veverkovití obsazují v oblasti svého rozšíření prakticky všechna stanoviště.[4] Zemní veverky si staví podzemní nory. Ostatní veverky, včetně létajících, si budují hnízda v dutých kmenech nebo větvích, některé ale jen v listí nebo v korunách stromů.[1]
Druhy žijící ve studených klimatických podmínkách nebo na horách upadají do zimního spánku,[4] někdy i na více než půl roku.[1] Letní spánek se naopak vyskytuje u několika druhů žijících v suchých oblastech.[4]
Většina z nich je aktivní ve dne, někteří jsou ale noční živočichové. Velmi dobře šplhají a přežijí bez zranění i pády z velké výšky.[1] Některé druhy vytvářejí společenstva, spíše jsou to ale samotáři.
Potrava
Většina veverek se živí rostlinnou potravou: konzumují především ořechy a semena, ale některé se živí i hmyzem.[1] Několik druhů je převážně hmyzožravých.
Rozmnožování
Doba březosti je známá jen u některých druhů a pohybuje se mezi 25–40 dny.[4] Ve vrhu bylo zjištěno od 1 do 11 mláďat; jejich váha, pokud je známa, se pohybuje od 4 do 30 g. Mláďata jsou kojena 2,5 – 6 týdnů. Pohlavně dospívají v 6 měsících až 3 letech.
Délka život není příliš známa; v zajetí byl zaznamenán i věk přes 10 let.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f g h NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Rodentia: Family Sciuridae, s. 1246-47. (anglicky)
- ↑ Profil taxonu pytloušovití [online]. BioLib [cit. 2012-08-24]. Dostupné online.
- ↑ Mammal Species of the World, 3rd edition [online]. Bucknell Univesity [cit. 2012-08-16]. Kapitola Sciuridae. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e Grzimeks Enzyklopädie Säugeriere. Příprava vydání Wolf Keienburh, Petra Zell, Siegfried Schmitz. 1. vyd. Svazek 3. München: Kindler Verlag, 1988. ISBN 3-463-42101-1. Kapitola Hörnchen und Bieber, s. 26. (německy)
Externí odkazy
- Profil taxonu Veverkovití v databázi Biolib