Člen (mluvnice): Porovnání verzí
drobné úpravy |
|||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
'''Člen''' se používá některých jazycích k označení [[podstatné jméno|podstatného jména]]. Členy jsou v jazycích prostředkem k vyjádření určitosti, případně neurčitosti. Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby. Člen je obvykle považován za zvláštní [[slovní druh]]. |
'''Člen''' se používá některých jazycích k označení [[podstatné jméno|podstatného jména]]. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní [[slovní druh]], [[etymologie|etymologicky]] jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích [[zájmeno|zájmen]] (například [[francouzština|francouzské]] ''le'' pochází z [[latina|latinského]] ukazovacího zájmena ''ille''). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako [[prefix]] ([[hebrejština]]) nebo [[sufix]] ([[rumunština]], [[bulharština]]). |
||
== Druhy členů == |
== Druhy členů == |
||
Řádek 35: | Řádek 35: | ||
=== Čeština === |
=== Čeština === |
||
V [[čeština|češtině]] se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich [[Tvarosloví|morfologických]] vlastností (většina [[flektivní jazyk|flektivních jazyků]] nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají [[zájmeno|zájmena]] ''nějaký'' a ''ten'' (případně [[číslovka]] ''jeden'') ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění. |
V [[čeština|češtině]] se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich [[Tvarosloví|morfologických]] vlastností (většina [[flektivní jazyk|flektivních jazyků]] rovněž nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají [[zájmeno|zájmena]] ''nějaký'' a ''ten'' (případně [[číslovka]] ''jeden'') ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění. |
||
Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ''ten''(všimněte si podobnosti s německým členem ''den'') ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.<ref>Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X. </ref> |
Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ''ten''(všimněte si podobnosti s německým členem ''den'') ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.<ref>Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X. </ref> |
Verze z 8. 12. 2009, 20:39
Člen se používá některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh, etymologicky jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích zájmen (například francouzské le pochází z latinského ukazovacího zájmena ille). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako prefix (hebrejština) nebo sufix (rumunština, bulharština).
Druhy členů
V jazycích jsou rozlišovány členy:
- určitý - např. anglický the,německý der, die, das, francouzský le, la, používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
- neurčitý - obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
- dělivý - pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.
Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.
Příklady použití:
- This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. (To je ten dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.)
- I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. (Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se (ten) večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.)
- Voulez-vous du café? (Dáte si kávu?)
Postavení členů
Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).
V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken[1], bulh. момичето[2](ten chlapec).
Člen v evropských jazycích[3]
Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.
Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.
Čeština
V češtině se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků rovněž nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.
Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten(všimněte si podobnosti s německým členem den) ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.[4]
Němčina
V němčině má určitý a neučitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.
Příklady:
Francouzština
Francouzštině má určité a neurčité členy nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné. Člen le je určitý pro číslo jednotné, pokud je objekt mužského rodu (příklad: le chien = ten pes). Pokud je objekt ženského rodu, používá se člen la (příklad: la télé - ta televize). V případě, že objektů je více, nezáleží na jejich rodu, používá se jako určitý člen les (příklad: les arbres = ty stromy). Člen neurčitý je pro mužský rod v jednotném čísle un (příklad: un stylo - nějaké pero), pro rod ženský une (příklad: une girafe = nějaká žirafa). Člen neurčitý pro množné číslo je, bez ohledu na rod, des (příklad: des crayons = nějaké tužky).
Reference
- ↑ Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
- ↑ Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
- ↑ Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
- ↑ Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.
- Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.