Jan Křtitel: Porovnání verzí
Řádek 34: | Řádek 34: | ||
Stal se patronem křižáckého řádu johanitů - později nazvaných maltézští rytíři, a proto i patronem [[Malta|Malty]] a tamní katedrály v městě [[La Valetta]], dále [[Burgundsko|Burgundska]], [[Provence]] a slezského města [[Wroclaw]]. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, [[krejčí]], [[kožešník]]y, [[koželuh]]y, [[sedlář]]e, [[vinař]]e, hospodské, [[bednář]]e, [[kominík]]y, [[kovář]]e, [[tesař]]e, [[architekt]]y, [[zedník]]y, [[kameník]]y, majitele biografů, [[hudebník]]y, [[tanečník]]y a [[zpěvák]]y atd. [[Atribut]]em Jana Křtitele v [[ikonografie|ikonografii]] je [[velbloud]]í rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl a dlouhé neupravené vlasy a plnovous. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je pálení tzv. [[svatojánský oheň|svatojánských ohňů]]. |
Stal se patronem křižáckého řádu johanitů - později nazvaných maltézští rytíři, a proto i patronem [[Malta|Malty]] a tamní katedrály v městě [[La Valetta]], dále [[Burgundsko|Burgundska]], [[Provence]] a slezského města [[Wroclaw]]. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, [[krejčí]], [[kožešník]]y, [[koželuh]]y, [[sedlář]]e, [[vinař]]e, hospodské, [[bednář]]e, [[kominík]]y, [[kovář]]e, [[tesař]]e, [[architekt]]y, [[zedník]]y, [[kameník]]y, majitele biografů, [[hudebník]]y, [[tanečník]]y a [[zpěvák]]y atd. [[Atribut]]em Jana Křtitele v [[ikonografie|ikonografii]] je [[velbloud]]í rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl a dlouhé neupravené vlasy a plnovous. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je pálení tzv. [[svatojánský oheň|svatojánských ohňů]]. |
||
Hlava Jana Křtitele, sťatá na příkaz krále [[Herodes|Heroda]] Antipy, byla uložena a uctívána v kapli byzantských císařů v [[Konstantinopol]]i, odkud ji údajně v roce 1203 uloupili účastníci 4. křížové výpravy. Dostala se pak darem francouzskému králi [[Ludvík IX.|Ludvíkovi IX. Svatému]], který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v [[Paříž]]i. Z této relikvie byly oddělovány částečky jako dary evropským panovníkům. Podle jiné legendární tradice se dostala do [[Sýrie]] a byla později přenesena do Umajjádovské mešity v syrském [[Damašek|Damašku]]. |
|||
Hlava Jana Křtitele, setnutá na příkaz Heroda Antipy, je nyní - alespoň podle legendy - uložena v Umajjovské mešitě v syrském [[Damašek|Damašku]]. |
|||
== Česká úcta == |
== Česká úcta == |
Verze z 6. 4. 2014, 16:50
Svatý Jan Křtitel, v pravoslavné tradici zvaný též Předchůdce, je prorok z 1. století, jenž figuruje ve vyprávěných evangelií. Zmiňuje se o něm také židovský historik Flavius Iosephus ve spise Židovské starožitnosti.
Životopis
Narodil se postarším rodičům (Zacharjáši a Alžbětě), toto narození zvěstoval archanděl Gabriel Zachariášovi, ten mu nevěřil, proto oněměl až do provedení obřízky Jana Křtitele.
Jako mladý odešel do pouště, aby se připravil na své budoucí povolání. V poušti se živil medem divokých včel, kobylkami a kořínky rostlin. Ve věku 30 let se stal kazatelem, aby připravoval lidi na příchod Vykupitele. Svým příkladným a asketickým životem se stal velmi populární, proto za ním přicházelo mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu; takto pokřtil i Ježíše Krista.
V jednom ze svých kázání odsoudil i Héróda Antipu za zavržení manželky a sňatek se ženou vlastního bratra. Héródés ho za tuto kritiku nechal uvěznit. Jeho žena řekla své dceři Salomé, ať si přeje jeho hlavu, což se brzy poté stalo - Heródés Salomé vyhověl a Jana Křtitele nechal stít.[1]
Janův životopis, který prezentuje Flavius Josephus, je mírně odlišný: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, jehož vnějším znamením je křest. Herodes ho nechá zabít v pevnosti Machairús, protože se obává, že by mohl podnítit povstání.
Uctívání ve světě
Narození Jana Křtitele církev slaví 24. června a stětí 29. srpna. Stal se patronem křižáckého řádu johanitů - později nazvaných maltézští rytíři, a proto i patronem Malty a tamní katedrály v městě La Valetta, dále Burgundska, Provence a slezského města Wroclaw. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky a zpěváky atd. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl a dlouhé neupravené vlasy a plnovous. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je pálení tzv. svatojánských ohňů.
Hlava Jana Křtitele, sťatá na příkaz krále Heroda Antipy, byla uložena a uctívána v kapli byzantských císařů v Konstantinopoli, odkud ji údajně v roce 1203 uloupili účastníci 4. křížové výpravy. Dostala se pak darem francouzskému králi Ludvíkovi IX. Svatému, který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v Paříži. Z této relikvie byly oddělovány částečky jako dary evropským panovníkům. Podle jiné legendární tradice se dostala do Sýrie a byla později přenesena do Umajjádovské mešity v syrském Damašku.
Česká úcta
Jan Křtitel byl uctíván od konce 10.století, stal se patronem mnoha kostelů, řádových chrámů benediktinů v Ostrově u Davle a u sv.Jana pod Skalou, benediktinek v Teplicích (a města Teplice), také kláštera cisterciáků v Oseku u Duchcova, kde byl chován relikviář s paží sv. Jana. Další paže byl uctívána ve Svatovítském pokladu v Praze. Dřevěné relikviáře ve tvaru uťaté hlavy na talíři byly uctívány na růných místech, jeden příklad se dochoval ve sbírce Národního muzea v Praze. stříbrné poprsí sv. jana Křtitele z pražské zlatnické dílny doby gotické je vystaveno v klášteře cisterciaček v lužickém St.Mariensternu. Některé ostatky Svatého Jana Křtitele jsou uloženy v relikviáři svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou.
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Křtitel na Wikimedia Commons
Reference
Literatura
- Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Brauenfels, Band A-J, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992.
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.