Sitatunga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSitatunga
alternativní popis obrázku chybí
Samice s mládětem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď turovití (Bovidae)
Rod sitatunga (Tragelaphus)
Binomické jméno
Tragelaphus spekii
(Speke, 1863)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma
  • Tragelaphus spekei
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sitatunga (Tragelaphus spekii), známá také pod názvem antilopa bahenní nebo lesoň bahenní, je velká antilopa obývající bažinaté území Střední Afriky, kde je nejhojnější v Demokratické republice Kongo, Botswaně a Zambii. V menší míře obývá i Západní Afriku.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kohoutková výška sitatungy se pohybuje kolem 1,5 m, délka těla mezi 1,2-1,7 m a hmotnost mezi 50-125 kg. Samec má srst šedohnědou, samice rudohnědou. Obě pohlaví mají na těle bílé pruhy a stejně tak zbarveny fleky na tvářích. Mají dlouhé a tenké končetiny s dlouhými, zašpičatělými, širokými a plochými kopyty, které tvoří adaptace pro život v bažinatých územích. Srst je mastná, což zabraňuje nasakování. Samci mají dlouhé, zakroucené rohy, které mohou na délku dosahovat téměř jednoho metru.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Samec

Pokud spatří sitatunga predátora, mezi které patří převážně levharti nebo zdivočelí psi, chová se velice podobně jako vodušky: snaží se co nejrychleji dostat do vody, kde se díky svým výborným plaveckým schopnostem mohou ponořit až po nozdry. V teplejších oblastech je aktivní večer, v oblastech s nižší teplotou i přes den. Samci se v noci často ozývají pronikavým štěkotem, který slouží jako varovný signál nebo výzva jiným samcům, aby se vzdálili. Jejich potrava se příliš neliší od ostatních antilop zdržujících se poblíž vody a tvoří ji mnohé druhy jak suchozemských, tak vodních rostlin, včetně listí keřů a trav.

Samci žijí většinou samotářsky, samice v malých stádech, tvořených obvykle méně jak pěti jedinci. Samci v období páření tato samičí stáda vyhledávají a snaží si je pomocí prudkých bojů, v kterých využívá svých dlouhých rohů, přivlastnit. Samice rodí po 247 dnech březosti na souši poblíž bažinatého území jediné mládě, vzácně dvojčata. Mládě na tomto místě, které je většinou skryto ve vysoké vegetaci, tráví zhruba jeden měsíc. Samice ho po tuto dobu chodívá jednou za čas kojit a poté se znovu vydává za stádem. Ačkoli mládě kojí několik měsíců, není na matce tak závislé jako je to u jiných druhů antilop a pouta mezi matkou a mládětem netrvají dlouho, jelikož je plně soběstačné ve věku 4 až 6 měsíců.

Zoo Praha

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme celkem 5 poddruhů:

  • sitatunga západoafrická (Tragelaphus spekii gratus)
  • Tragelaphus spekii larkenii
  • sitatunga středoafrická (Tragelaphus spekii selousi)
  • Tragelaphus spekii spekii
  • sitatunga nkosská (Tragelaphus spekii sylvestris)

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V evropských zoo jsou chovány sitatungy západoafrické, a to přibližně v 80 zoo.[2]

V Česku chovají tento druh antilopy tři zoologické zahrady (stav ke konci roku 2017):[3]

Dříve sitatungy chovaly také Zoo Liberec, Zoo Olomouc, Zoo Plzeň, Zoo Ústí nad Labem a Zoo Zlín.[2]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha má chov sitatung dlouhou tradici. První zvířata přišla v roce 1960 ze zoo v Paříži-Vincennes.[2]

Ke konci roku 2017 bylo chováno šest samců a patnáct samic.[3] V lednu 2018 se narodila tři mláďata – jedna samička a dva samečci. Od počátku chovu se tak v Zoo Praha narodilo již 423 mláďat tohoto druhu[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sitatunga na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-11]
  2. a b c www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné online. 
  3. a b Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2017
  4. MAREK, Jan. Tři mláďata sitatung. Trojský koník. 2018, čís. 1, s. 5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]