Karl Georg Huyn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl Georg hrabě Huyn
Místodržitel v Haliči
Ve funkci:
1917 – 1918
PředchůdceErich von Diller
Nástupceúřad zanikl
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálplukovník (1917), generál jezdectva (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1905)
Narození18. listopadu 1857
Vídeň
Úmrtí21. února 1938 (ve věku 80 let)
Bolzano
Titulhrabě
RodičeJohann Karl Huyn
DětiHans Huyn
PříbuzníRudolf Huyn a Pavel Huyn (sourozenci)
Hans Huyn (vnuk)
Alma materTereziánská vojenská akademie
Profeseguvernér a voják
CommonsKarl von Huyn
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Jiří Otto Maria hrabě Huyn (německy Karl/Carl Georg Otto Maria Graf Huyn) (18. listopadu 1857 Vídeň – 21. února 1938 Bolzano) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1879, uplatnil se jako štábní důstojník i jako diplomat. Za první světové války převzal velení armádního sboru na východní frontě, kvůli neúspěchům byl ale odvolán ještě v roce 1914. Po nástupu císaře Karla I. byl znovu povolán do aktivní služby, dosáhl hodnosti generálplukovníka (1917) a v letech 1917–1918 byl posledním rakousko-uherským místodržitelem v Haliči. Po roce 1918 žil v soukromí. Jeho mladším bratrem byl pražský arcibiskup Pavel Huyn.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Generálplukovník hrabě Karl Georg Huyn (1917)

Pocházel ze šlechtického rodu Huynů,[1] narodil se jako třetí syn generála hraběte Jana Karla Huyna (1812–1889) a jeho manželky Natalie, rozené hraběnky Sarntheinové (1826–1904).[2][3] První vojenské vzdělání získal na kadetní škole v Sankt Pölten, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V roce 1879 nastoupil jako poručík k dragounskému pluku č. 2. později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni (1881–1883), mezitím získal titul c. k. komořího (1883).[4] Jako štábní důstojník poté sloužil v Mariboru a ve Lvově. V roce 1887 byl povýšen na kapitána a sloužil v Přemyšlu. V roce 1892 působil krátce jako vojenský attaché v Bukurešti[5][6] a v hodnosti majora byl pak jmenován šéfem štábu v Krakově. V roce 1899 byl povýšen na plukovníka a byl velitelem 2. hulánského pluku v Tarnówě, kde pak sloužil do roku 1905.[7] V roce 1905 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem jezdecké brigády ve Vídni.[8] Za plnění služebních povinností byl mnohokrát oceněn svými nadřízenými, vrchní velitel armády arcivévoda Bedřich vyzdvihl jeho účast na manévrech v roce 1910. V roce 1910 byl Huyn povýšen na polního podmaršála a převzal velení jezdecké divize v Krakově.[9]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Před první světovou válkou zastával funkci generálního inspektora jezdectva[10] a k datu 1. května 1914 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Na začátku první světové války byl jmenován velitelem nově zformovaného 18. armádního sboru a s ním byl začleněn do 4. armády generála Auffenberga na východní frontě.[11] Jako sborový velitel obdržel také titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[12] Po prvních neúspěších u Komarówa byl již v září 1914 zbaven velení a odvolán do Vídně.

V roce 1917 byl znovu povolán do aktivní služby, byl povýšen do hodnosti generálplukovníka[13] a stal se místodržitelem v Haliči, protože s místními poměry byl dobře seznámen díky dlouholeté předchozí službě u posádek v Krakově.[14] Z titulu této funkce byl zároveň ředitelem zemského finančního ředitelství a zemské školní rady ve Lvově.[15] V úřadu haličského místodržitele setrval do konce první světové války, po uzavření Brestlitevského míru ale propukly národnostní spory mezi Poláky a Ukrajinci a v oblasti Haliče měly rakousko-uherské úřady stále menší vliv. Haličský zemský sněm 30. října 1918 odhlasoval připojení Haliče k Polsku, navzdory tomu Huyn předal správu regionu do rukou ukrajinských úřadů, což vedlo k dalším konfliktům. K datu 1. prosince 1918 byl penzionován a od té doby žil v soukromí.[16]

Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání. Byl rytířem Leopoldova řádu a nositelem Řádu železné koruny II. třídy, dále držitelem Vojenského záslužného kříže a Vojenské záslužné medaile. Několik ocenění získal také od zahraničních panovníků, byl nositelem pruského Řádu koruny I. třídy, velkokříže Řádu rumunské koruny, komandérem italského Řádu sv. Mořice a Lazara, rytířem Řádu nizozemského lva, velkodůstojníkem bulharského Řádu sv. Alexandra a nositelem perského Řádu lva a slunce.[17] Od roku 1912 byl také čestným majitelem hulánského pluku č. 12 ve Varaždíně.[18][19]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou byla od roku 1892 hraběnka Ignatia Lützowová (1871–1956), která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[20] Z manželství se narodili dva synové, starší Jan František (1894–1941) sloužil u rakousko-uherského námořnictva, mladší Karel Jiří (1898–1928) byl poručíkem v c. k. armádě.[21]

V armádě sloužili také Karlovi bratři Ludvík Josef (1852–1931) a Otto Alois (1859–1928), oba dosáhli hodnosti generálmajora. Další bratr Rudolf (1855–1918) byl státním úředníkem a poslancem říšské rady. Nejznámější ze sourozenců byl nejmladší bratr Pavel (1868–1946), který byl biskupem v Brně (1904–1916) a poté arcibiskupem v Praze (1916–1919), po vzniku Československa pobýval ve Švýcarsku a v Římě.

Karlovým bratrencem byl tyrolský místodržitel a rakouský ministr vnitra hrabě Friedrich von Toggenburg (1866–1958).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti; díl I.; Praha, 2008; s. 397 (heslo Huyn) ISBN 978-80-257-0027-3
  2. ↑ Rodokmen Huynů dostupné online
  3. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, Gotha, 1875; s. 387 dostupné online
  4. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1884; Vídeň, 1884; s. 188 dostupné online
  5. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königlie Heer für 1893; Vídeň, 1892; s. 179 dostupné online
  6. ↑ Gothaischer genealogischer Hofkalender 1893; Gotha, 1893; s. 1006 dostupné online
  7. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1900; Vídeň, 1899; s. 173 dostupné online
  8. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 309 dostupné online
  9. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer für 1911; Vídeň, 1910; s. 133 dostupné online
  10. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 73 dostupné online
  11. ↑ Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  12. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
  13. ↑ Seznam generálů rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian army dostupné online
  14. ↑ Přehled představitelů státní správy v Haliči na webu worldstatesmen dostupné online
  15. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 996, 998 dostupné online
  16. ↑ Služební postup Karla Georga Huyna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 77 dostupné online
  17. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Karla Huyna in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 308 dostupné online
  18. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 744 dostupné online
  19. ↑ Hulánský pluk č. 12 na webu valka.cz dostupné online
  20. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser; Gotha, 1922; s. 449–451 dostupné online
  21. ↑ Rodina Karla Huyna na webu geni.com dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Georg_Huyn&oldid=23153734“