Karafiátová revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kresba upomínaící na výročí Karafiátové revoluce.

Pojem Karafiátová revoluce (portugalsky Revolução dos Cravos) označuje levicový vojenský puč, který započal 25. dubna 1974 v Lisabonu v Portugalsku, a úspěšně tak umožnil přechod od tehdejšího režimu autoritářské diktatury, zvaného též Estado Novo, k demokratické formě vlády. Masové demonstrace donutily rezignovat vládu, přední představitelé emigrovali do Brazílie.

Průběh a následky[editovat | editovat zdroj]

Pro revoluci bylo charakteristické neužívání násilí k dosažení cílů. Začala ji v rozhlase zahraná píseň Grândola, Vila Morena od "Trubadúra svobody " Zeca Afonse, během režimu zakázaného, která stejně jako jeho další písně provázely celou revoluci. Tisíce Portugalců vycházely do ulic měst, kde se tak mísily s vojenskými složkami. Revoluce však probíhala poklidně, a až na 4 oběti státní tajné policie PIDE (Polícia Internacional e de Defesa do Estado, česky Mezinárodní a státní obranná policie) nebyl při revoluci nikdo zabit. Lidé pokládali po ulicích a na zbraně vojáků červené karafiáty. Červená barva je též barvou socialismu a komunismu, což byly hlavní ideologické směry této revoluce, jelikož se jednalo o směry ideologicky opačné k režimu Estado Novo.

Celé toto období změn trvalo dva roky a bylo doprovázeno celkovým zmatkem ve společnosti a spory mezi levicovými a pravicovými stranami politického spektra. Tyto změny znamenaly též ukončení ne příliš kladně vnímané Portugalské koloniální války.

Revoluce ukončila tehdejší autoritářský režim Estado Novo, založený Antóniem Salazarem, který v zemi vládl od roku 1933 a uplatňoval represi politických svobod a občanských práv. Po revoluci byla sepsána nová ústava, zrušena cenzura, obnovena svoboda projevu, došlo k propuštění politických vězňů a portugalské kolonie získaly nezávislost.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Za počátek revoluce je považován protest levicově orientovaných důstojníků nižších hodností z Portugalských ozbrojených sil proti výnosu Dec. Lei nº 353/73 z roku 1973. Tito byli sdruženi v tzv. Hnutí armádních sil (Movimento das Forças Armadas, MFA). Na jejich stranu se později přidaly i guerillové složky bojující za nezávislost portugalských kolonií v Africe.

Hnutí armádních sil dosadilo do vedení státu vojenskou juntu vystupující pod názvem Junta národní spásy (Junta de Salvação Nacional). Ta zemi následně vládla v letech 1974-1976. Funkci prezidenta junty, plnící de facto funkci prezidenta a předsedy vlády Portugalska zastával od 25. dubna 1974 António de Spínola. 30. září ho ve vedení junty vystřídal Francisco da Costa Gomes, který též působil jako prezident Portugalska a v úřadu působil až do 13. července 1976.

Kolonie[editovat | editovat zdroj]

Nový režim sliboval ukončení koloniálních válek a počátky vyjednávání s hnutími požadující nezávislost jednotilých kolonií. Na konci roku 1974 byli portugalští vojáci nuceni se stáhnout z Portugalské Guiney, čemuž následovalo v roce 1975 vyhlášení nezávislostí Kapverd, Svatého Tomáše a Princova ostrova, a Portugalské východní a Portugalské západní Afriky. Došlo též ke stažení vojáků z Portugalského Timoru.

Tyto události zapříčinily masový exodus portugalských občanů z bývalých afrických kolonií, především z Portugalské východní a Portugalské západní Afriky, což mělo za následek příliv uprchílků, zvaných retornados (z portugalského retornar - vrátit se), do Portugalska. Zdroje hovoří o půl až jednom milionu uprchlíků. Po jejich příchodu projevovali nesouhlas s politickými změnami. Byla založena salazaristická a frankistická hnutí, která měla též za následky bombové útoky v létě 1975 převážně v severním Portugalsku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carnation Revolution na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]