Kamenné

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kamenné
Pohled od východu
Pohled od východu
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Měděnec
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 3 (2011)[2]
Katastrální území Kamenné (1,66 km²)
Nadmořská výška 700 m n. m.
PSČ 431 84
Počet domů 5 (2011)[2]
Kamenné
Kamenné
Další údaje
Kód části obce 92533
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamenné (německy Steingrün[3]) je malá vesnice, část obce Měděnecokrese Chomutov v Ústeckém kraji. Nachází se na úbočí Krušných hor asi jeden kilometr jižně od Měděnce v nadmořské výšce 620–720 metrů. Vesnice byla založena nejspíše na počátku patnáctého století. Její obyvatelé pracovali zejména v lese a dodávali uhlí ke zpracování železné rudy. Po druhé světové válce se téměř vylidnila a změnila se na rekreační osadu. Kamenné je také název katastrálního území o rozloze 1,66 km².[4]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice vychází z německého pojmenování Steingrün. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Stangryn (1431), Steingrün (1449), Sstayngryn (1466), Sstangrin (1545), Ssteyngryn (1577) nebo Ssteingrin (1602).[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1431 a nachází se ve smlouvě, kterou si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství. Kamenné získal Vilém, který si na své části postavil hrad Šumburk.[6] Roku 1449 však šumburské panství prodal Vilémovi z Ilburka, od kterého jej o čtyři roky později koupili bratři Opl, Boz a Bernart z Fictumu.[7]

Dům če. 155

V blízkosti vesnice stávaly dva hamry. Zpracování železné rudy zde dosvědčují struskové haldy.[8] Hanuš z Fictumu roku 1543 prodal většinu svého panství a ponechal si pouze Měděnec s několika okolními vesnicemi, ke kterým patřilo i Kamenné. Jeho obyvatelé byli povinni kupovat pivo z měděneckého pivovaru.[6] Měděnec byl v té době rozdělen mezi dva majitele: Šliky a Fictumy. Fictumskou část roku 1597 získal jáchymovský mincmistr Kryštof z Taubenreuthu. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, svou část roku 1628 prodala Jindřichu Šlikovi, který tak měděnecký statek sjednotil a připojil ho k hauenštejnskému panství. Jeho součást Kamenné tvořilo až do roku 1663, kdy je vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský připojil k ostrovskému panství.[9]

Podle berní ruly z roku 1654 měla vesnice špatné domy, malé množství pastvin a na polích se pěstoval jen oves pro dobytek. Žilo zde dvanáct chalupníků, jeden zahradník, který provozoval mlýn s jedním kolem, a dva poddaní bez majetku. Hlavním zdrojem obživy bylo zpracování dřeva a dodávky dřevěného uhlí k hamrům. Podobnou charakteristiku uvádí také Tereziánský katastr k roku 1748. Podle něj měla vesnice patnáct domů, kromě mlynáře zde pracoval hamerník a osm nádeníků, zpracovávalo se dřevo a vyráběly se krajky. Johann Gottfried Sommer roku 1847 popsal Kamenné jako vesnici se dvěma mlýny a domy rozmístěnými podél cesty do Měděnce.[10]

Elektřina byla do vesnice zavedena roku 1937 z Údolíčka. Před druhou světovou válkou ve vsi byly dvě hospody, dva obchody se smíšeným zbožím, trafika a v budově obecního úřadu fungovala také škola. Koncem války zde pracovali francouzští zajatci, jejichž dílem jsou dva malé rybníky. Po válce byli vysídleni původní němečtí obyvatelé a brzy začali odcházet i noví přistěhovalci. Vesnice se tak téměř vylidnila a změnila se v rekreační osadu, ve které roku 1991 stálo jedenáct chat a patnáct chalup.[10] Na počátku sedmdesátých let zde natáčely venkovní záběry filmu Kronika žhavého léta a malíř Herbert Kisza tu měl stodolu upravenou na víkendovou chalupu a ateliér.[11] V devadesátých letech dvacátého století začala firma EKOCH na okolních pastvinách chovat skot plemene simentál.[10]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Pomník zdejším vojákům, kteří padli v první světové válce

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 252 obyvatel (z toho 126 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[12] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 300 obyvatel německé národnosti, kteří se kromě jednoho evangelíka hlásili k římskokatolické církvi.[13]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[14][15]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 289 265 285 309 297 252 300 532 44 19 2 3 4 3
Domy 39 43 46 49 47 48 51 95 14 8 2 3 6 5

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení poddanství se Kamenné stalo samostatnou obcí v okrese Přísečnice. Roku 1868 bylo osadou Měděnce v kadaňském okrese, ale roku 1880 je uváděno opět jako samostatná obec.[10] Tou zůstalo několik dalších desetiletí, ale v letech 1900–1930 se nacházelo znovu v okrese Přísečnice[16] a od roku 1945 v okrese Vejprty. Od roku 1949 Kamenné patřilo jako osada ke Klášterecké Jeseni v okrese Kadaň a od 1. ledna 1963 je částí obce Měděnec.[10]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Werner Stütz (1933–2019[nenalezeno v uvedeném zdroji]) – sedlák a myslivec německé národnosti, chovatel stáda vysoké zvěře a domácího zvířectva[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2015-10-16 [cit. 2015-10-18]. Dostupné online. 
  2. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online.
  4. Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Kamenné [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné online. 
  5. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (S–Ž). Svazek IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 167–168. 
  6. a b BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. ISBN 80-238-5409-7. Kapitola Kamenné, s. 106. 
  7. PACHNER, Jaroslav. Šumburk. Památky, příroda, život. 2008, roč. 40, čís. 1, s. 26–27. ISSN 0231-5076. 
  8. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 57. 
  9. URBAN, Michal, kolektiv. Horní města Krušných hor. 1. vyd. Svazek 2. Ústecký kraj. Sokolov: Fornica Publishing, 2015. 328 s. ISBN 978-80-87194-49-2. S. 155–156. 
  10. a b c d e Binterová (1999), s. 107.
  11. a b Binterová (1999), s. 108.
  12. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 255. 
  13. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 295. 
  14. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  15. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 292. 
  16. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2018-03-25]. S. 222. Dostupné online. 
  17. PP Sfingy [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  18. Werner Stütz – Poslední Krušnohorec, který žije pouze z půdy, vody a vzduchu Krušnohoří [online]. Znovuobjevené Krušnohoří [cit. 2018-08-28]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. Kapitola Kamenné, s. 106–109. 
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Kamenné, s. 160–161. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]