Jiří Osolsobě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiří Osolsobě
Narození 2. února 1918[1]
Královo Pole
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko[1]
Úmrtí 19. května 1975 (ve věku 57 let)[1]
USAUSA USA[2]
Alma mater Masarykova univerzita[1]
Děti Jiří Osolsobě[3]
Rodiče Jan Osolsobě, Žofie Osolsobě (Lefnerová)[1]
Příbuzní Ivo Osolsobě (bratr)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Kokpit letounu B-24 Liberator

Jiří Osolsobě (2. února 1918 Královo Pole19. května 1975 USA) byl československý vojenský letec.[1] Za druhé světové války sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF. Nejprve nalétal více než 200 operačních hodin jako radiotelegrafista na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington, po absolvování pilotního výcviku v Kanadě se k peruti vrátil jako druhý pilot čtyřmotorových bombardérů Consolidated B-24 Liberator. V závěru války se stal kapitánem osádky. Po únorovém puči emigroval do USA[3] a v New Yorku pracoval jako bankovní úředník.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

V únoru roku 1940 se neúspěšně snažil přejít hranici z Vorarlberska do Švýcarska nebo Lichtenštejnska.[P 1] Po návratu do Protektorátu se mu podařilo koupit dva bulharské pasy, na které společně s Jiřím Roztočilem odjeli vlakem do Bratislavy.[4] Dostali se až do Cařihradu, kde se na francouzském zastupitelství přihlásili do Cizinecké legie.[4]

Ve Francii byl přidělen k telegrafnímu praporu 1. československé divize, který dostal 9. června rozkaz k odjezdu na frontu.[5] 10. června dorazil vlakem do Dijonu, odkud pokračoval jako motospojka do Bar-sur-Seine.[5] 11. června se přesunul do Mossonu.[5] 14. června byl vydán rozkaz k ústupu,[6] 20. června odplul na lodi Ville de Liège z Le Verdon-sur-Mer do Liverpoolu.[5]

Po přijetí do britského Královského letectva a absolvování radiotelegrafického a střeleckého výcviku zahájil operační výcvik jako přední střelec v osádce Miroslava Plecitého.[7] Po třech týden byl přeřazen na pozici radiotelegrafisty v nově se tvořící osádce Františka Bulise.[7] 3. října 1941 odstartoval na svůj první operační let, kterým byl nálet na doky v Dunkerque.[P 2] Při čtvrtém operačním letu na byl letoun po ohození pum na přístav v Brémách zasažen protiletadlovou palbou a musel většinu cesty zpět letět na jeden motor, operace tak trvala dlouhých sedm hodin deset minut.[P 3] Z náletu na seřaďovací nádraží v Berlíně se vrátil se střepinou nad levým spánkem.[7] Wellington napadly nad Zuiderským mořem dva dvoumotorové Messerschmitty Bf 110, po přistání byl letoun odepsán.[7]

Do června 1942 nalétal jako telegrafista povinný turnus 200 operačních hodin u Velitelství bombardovacího letectva, měl být přeřazen k pozemní službě, ale zažádal o přidělení do pilotního výcviku. Byl přijat, od podzimu 1942 absolvoval základní pilotní výcvik. Na jaře 1943 odjel z Glasgowa parníkem Queen Elisabeth do Halifaxu. V Kanadě ukončil výcvik v září 1943, ve škole zůstal i později jako instruktor a zkušební pilot. Absolvoval navigační výcvik a pilotní přecvičení na letouny Liberátor na Bahamských ostrovech. Jako pilot vícemotorových letadel se v červnu 1944 vrátil k 311. peruti, která byla zatím pro neúnosné ztráty převelena k pobřežnímu velitelství. Ze základny Tain v severním Skotsku absolvoval 12 letů jako velitel osádky. Operační činnost ukončil 4. června 1945, poté působil při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působila peruť v rámci Transport Command).[8]

Jiří Osolsobě se vrátil do ČSR 21. září 1945. O týden později byl v hodnosti nadporučíka letectva v záloze propuštěn ze svazku armády na trvalou studijní dovolenou. Absolvoval sedm semestrů Právnické fakulty Masarykovy univerzity a po únoru 1948 emigroval do USA, kde jako bankovní úředník pracoval v New Yorku.

Zemřel 19. května 1975.

Je pohřbený na Ústředním hřbitově města Brna, Vídeňská 96, hrob č. 66, skup. H4.[9]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Při posledním pokusu ho v St. Antönienském sedle jen pár metrů od hranice zahlédl pohraničník, dostal se však na lyžích za měsíční noci zpět do Gargellen dříve, než jeho ozbrojení pronásledovatelé.[4]
  2. Při prvních třech operačních letech byl kapitánem letounu Jindřich Svoboda, František Bulis letěl jako druhý pilot.[7]
  3. Kapitánem letounu byl Jiří Fína, František Bulis opět letěl jako druhý pilot.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Internetová encyklopedie dějin města Brna: Jiří Osolsobě, dostupné online, datum přístupu 2017-03-18
  2. a b Osolsobě, Jiří, 1918-1975 [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2017-06-17]. Dostupné online. 
  3. a b Vojenský historický ústav Praha, Pozůstalost Jiřího Osolsobě, dostupné online, datum přístupu 2017-03-18, cit. „Album, z něhož snímky pochází, je součástí pozůstalosti po Jiřím Osolsobě, kterou Vojenskému historickému ústavu Praha věnoval v roce 2003 jeho syn Jiří“.
  4. a b c Osolsobě (1989), kapitola I.
  5. a b c d Osolsobě (1989), kapitola II.
  6. PROCHÁZKA, Ivan. Brion-sur-Ource: Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940. Historie a vojenství. Roč. 2010, čís. 1, s. 19-45. , kopie článku Archivováno 20. 3. 2017 na Wayback Machine na http://mujweb.cz/ipro/stripky/ Archivováno 27. 8. 2018 na Wayback Machine, cit. „Pátečního rána 14. června se potvrdily zprávy o proražení francouzských linií na řece Marně u St. Dizier a rychlém postupu německých jednotek do blízké oblasti. V celém prostoru poté nastal zmatek a skoro bezhlavý útěk k jihu. Nejasnosti o úkolu čs. jednotek ukončil kolem 11. hodiny dopoledne rozkaz velitelství 8. oblasti, nařizující telegrafnímu praporu přesun na jih a 1. ženijní rotě okamžitě dokončit práce na překážkách a připravit se k obraně Brion-sur-Ource. Na návrh poručíka Courrièra, francouzského důstojníka přiděleného k telegrafní rotě, však došlo ke změně rozkazu a k obraně byla určena pouze jedna četa 1. ženijní roty vybavená několika automatickými zbraněmi. Ostatní muži měli odjet na jih spolu s telegrafním praporem. Pozdě odpoledne se na seřadišti shromáždil zbytek roty a čekal na příjezd telegrafního praporu, který vyrazil z nedalekého Mossonu.“
  7. a b c d e f Osolsobě (1989), kapitola III.
  8. JIŘÍ, Osolsobě. Zbylo nás devět. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989. 240 s. S. 234 - 235. 
  9. Jiří Osolsobě. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2018-08-12]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OSOLSOBĚ, Jiří. Zbylo nás devět. Praha: Naše vojsko, 1989. ISBN 80-206-0207-0. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]