Jiří Hájek (kritik)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Prof. PhDr. Jiří Hájek, DrSc.
Narození 17. července 1919
Pacov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 13. října 1994 (ve věku 75 let)
Praha
Česká republikaČeská republika Česká republika
Alma mater Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Hájek (17. července 1919 Pacov13. října 1994 Praha) byl český marxistický literární kritik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jiří Hájek se narodil v Pacově roku 1919. Jeho otec, který byl majitelem truhlářství, záhy zemřel (v roce 1933). Gymnázium vystudoval Jiří Hájek v Pelhřimově a v Praze-Libni. V roce 1938 studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, jeho studium bylo po 17. listopadu 1939 přerušeno, byl dubna 1942 uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění se zapojil do komunistických odbojových organizací Pochodeň a Předvoj.[1] Od října 1944 se stal členem 4. ilegálního vedení KSČ.[2][p 1]

Od osvobození do roku 1968[editovat | editovat zdroj]

  • 1945–1948 byl redaktorem Rudého práva a Tvorby (při studiu na UK)
  • 1949 dokončil studia na Filozofické fakultě UK; titul PhDr. získal v roce 1950 obhájením práce Národní umělkyně Marie Majerová.
  • 1949–1951 zaměstnán v Československém státním filmu (člen vedení dramaturgie), propuštěn z politických důvodů
  • 1951–1953 literát na volné noze
  • 1956 na druhém sjezdu byl zvolen za člena Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů[3]
  • 1953–1959 vedoucí redaktor a šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta
  • 1959 – Šéfredaktor měsíčníku Plamen[4]
  • leden 1968 – odvolán z funkce šéfredaktora časopisu Plamen; na plenární schůzi české části Svazu čs. spisovatelů uvedl předseda E. Goldstücker, že "...vedení (Svazu) provedlo změnu ve vedení časopisu Plamen, jehož šéfredaktor Jiří Hájek se dostal do neřešitelného rozporu s ústředním výborem svazu."[5]

Po roce 1968 (normalizace)[editovat | editovat zdroj]

  • 1969–1976 Řídil obnovený časopis Tvorba[6]
  • 1971 Jako člen Ústředního výboru KSČ se v roce 1971 stal členem jeho ideologické komise.[7]
  • 1988 v květnu byl Jiří Hájek jmenován zasloužilým umělcem.[8]

Rudé právo věnovalo jeho životním jubileím v letech 1979 a 1989 samostatné články.[9][10]

Akademická a vědecká dráha[editovat | editovat zdroj]

  • 1977 Jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky Filozofické fakulty
  • 1978 Získal titul CSc.
  • 1985 Získal titul DrSc.
  • 1982–1990 vedoucí Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Jiří Hájek se oženil s překladatelkou a redaktorkou Magdou Hájkovou, roz. Stejskalovou (1930–1999).[11] Jejich syn, spisovatel a novinář Petr Hájek (* 1951), byl tiskovým mluvčím prezidenta Václava Klause.

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Knižní publikace[editovat | editovat zdroj]

Jako student publikoval od roku 1934 básně v "Měsíčníku pokrokového studentstva" Mladá kultura.[12] V roce 1950 vydal studie Josef Kajetán Tyl, básník revolučního roku 1948 a Marie Majerová: K základům českého socialistického románu. I jeho další vydané studie se často věnují těmto autorům. K řadě knih napsal doslovy. V roce 1977 vydal v Mladé frontě knihu vzpomínek Už jdem po ulici a v roce 1979 ve stejném nakladatelství sbírku veršů Co včera říkali jsme.[13]

Novinářská činnost[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech Protektorátu psal Jiří Hájek do kulturní rubriky Lidových novin.[14] Bezprostředně po osvobození přispíval pravidelně do Rudého práva, převážně kritikami divadelních představení. (První dohledaný příspěvek je úvodník na titulní straně Rudého práva z 19. 5. 1945.)[15]

Jeho texty se objevovaly v časopisech, jako Divadelní zápisník, Literární noviny, Literární měsíčník, Plamen, Tvorba a dalších.

Jiří Hájek byl šéfredaktorem dvou časopisů:

  • Plamen v letech 1958–1968
  • Tvorba v letech 1969–1976

Plamen patřil ve své době mezi progresivní časopisy, ve kterém mohli tisknout mladí autoři, často neodpovídající požadavkům socialistického realismu (Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal a řada dalších). Vedením Tvorby se Jiří Hájek zařadil mezi tzv. normalizátory.[16]

Názory současníků[editovat | editovat zdroj]

Dva intelektuálové, jimž oběma komunistický režim znemožnil pokračovat v profesionálních drahách vysokoškolského profesora, resp. spisovatele z povolání, měli na Jiřího Hájka rozdílný názor:

  • Václav Černý (1905–1987) charakterizoval text Jiřího Hájka z roku 1945, kterým ve Tvorbě napadl básníka Kamila Bednáře, za "...úvod k Hájkově křiklounsky nenávistné a pusté literární budoucnosti". Jinde v Pamětech označil Hájka za "naivního stranického adorátora švejkismu".[17]
  • A. C. Nor (1903–1986), píše v pamětech Život nebyl sen: "V tehdejší době[p 2] mi byl Jiří Hájek z literárních kritiků nejsympatičtější. Byl snad jediný komunistický kritik, který ... posuzoval vydávané publikace objektivně, odvážil se vytýkat nedostatky prací i protežovaným stranickým autorům a najít kladné prvky i na dílech autorů nestraníků, pokud ovšem takoví autoři mohli tehdy něco vydat. Korunou všeho bylo, že když roku 1956 vyšel román Edvarda Valenty Jdi za zeleným světlem, Hájek o něm napsal, že je to nejlepší románové dílo vydané v posledních deseti letech." [p 3][18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 4. IV. ilegální vedení KSČ ve složení Lumír Čivrný, Václav David, Jiří Hájek, Josef Knap, Josef Smrkovský, Vladimír Koucký, František Šiška fungovalo od konce roku 1944 do května 1945.
  2. Tj. okolo roku 1956.
  3. Jiří Hájek tedy kladl román Edvarda Valenty nad díla tehdy oslavovaných spisovatelů, jako byli Václav Řezáč, Marie Pujmanová a další.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MENCL, Vojtěch; SLÁDEK, Oldřich. Dny odvahy (z historie revoluční skupiny Předvoj). Praha : Svoboda, 1966. S. 152, 196, 201.  
  2. ÚSTR ČR, Složení vedoucích orgánů KSČ[1]
  3. Rudé právo, 29.4.1956, s.3, II. sjezd čs. spisovatelů
  4. Literární noviny, 18.7.1959, s.5
  5. Literární listy, 4.4.1968, s.8 Poprvé po sjezdu
  6. Rudé právo, 23.6.1969, s.1, Tvorba tradiční i nová
  7. Rudé právo, 17.9.1971, s.1
  8. Scéna, 16.5.1988, s.2 (dostupné online v NK ČR)
  9. Rudé právo, 17.7.1979, s.5 Intelektuál a odpovědnost
  10. Rudé právo, 17.7.1989, s.5, Život na plné obrátky
  11. Databáze překladatelů: Magda Hájková[2]
  12. PAVELKA, Jiří. NÁSTUP MLADÉ BÁSNICKÉ GENERACE V LETECH 1939-1940 [online]. FILOZOFICKÁ FAKULTA BRNĚNSKÉ UNIVERZITY, 1992. Dostupné online.  
  13. Databáze NK ČR, Jiří Hájek: Co včera říkali jsme[3]
  14. Např.: Lidové noviny, 14.9.1944, s.4, Vzpomínka na Josefa Alexandra Dundra (šifra „hjk“)
  15. Rudé právo, 19.5.1945, s.1, Lid se musí naučit vládnout
  16. Divadelní noviny, Stella Fialová: Jiří Hájek, muž uhlířské víry?, 19.3.2012
  17. ČERNÝ, Václav. Paměti (1945-1972). Brno : Atlantis, 1992. ISBN 80-7108-036-3. S. 82 a 492.  
  18. NOR, A. C.. Život nebyl sen. Brno : Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-068-3. S. 736.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]