Přeskočit na obsah

Jan Lebeda (kněz)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Excelence Mons.
Jan Lebeda
pomocný biskup pražský
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
Jmenování19. května 1988
Heslo„Ad patientiam pietatem et mansuetudinem.“
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení20. června 1937
Biskupské svěcení11. června 1988
světitel František Tomášek
1. spolusvětitel Francesco Colasuonno
2. spolusvětitel Kajetán Matoušek
Vykonávané úřady a funkce
Zúčastnil se
Osobní údaje
Datum narození23. dubna 1913
Místo narozeníPraha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí5. listopadu 1991 (ve věku 78 let)
Místo úmrtíPraha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníAldašín
Národnostčeská
Povolánísvětící biskup pražský
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Lebeda (23. dubna 1913, Praha – 5. listopadu 1991, Praha) byl český římskokatolický kněz, básník, publicista, v letech 1988–1991 pomocný biskup pražský.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po studiu na Arcibiskupském gymnáziu v Praze Bubenči studoval v letech 1932–1937 na Teologické fakultě Univerzity Karlovy; studium a pobyt v semináři zakončil kněžským svěcením 20. června 1937. Službu duchovního začínal téhož roku, a to jako kaplan v Kolíně, po té působil u kostela sv. Štěpána na Novém Městě pražském.

Již v mladém věku se stal ctitelem odkazu pražského biskupa Antonína Podlahy,[1] na jehož duchovní tradici navázal a jehož památce se soustavně věnoval po celý život.[2][3][4]

V letech 1943–1952 působil jako spirituál pražského kněžského semináře, který v té době měl sídlo v Dolních Břežanech; nahradil zde jezuitu P. Adolfa Pelikána, neboť řeholníci nesměli podle nacistických nařízení zastávat tuto funkci.[5] U seminaristů a přátel se zapsal jako velký ctitel českých patronů (svým způsobem navázal na odkaz Bohuslava Balbína a zmíněného Antonína Podlahy).[6] Vedle sv. Vojtěcha, o jehož svátku se narodil, byl s jeho kněžským působením spjat sv. Václav[7] a sv. Prokop, kterého nazýval „patriarchou českých kněží a Sázavu studánkou, z níž je možno čerpat křišťálově čistou osvěžující vodu ve vyprahlosti dnešní pouště“.[8]

Měl zde mnoho přátel a vychoval řadu kněží, kteří na něho vděčně vzpomínají (např. Josef Kubalík, Jaroslav Ptáček, Antonín Bradna, Josef Hřebík, Milan Hanuš a mnozí další).[9]

Byl jedním z iniciátorů Svatovojtěšských oslav v roce 1947[10] a plně se do nich zapojil, u této příležitosti, mimo jiné, společně se skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem, připravil texty pro sborový zpěv.[11] V roce 1952 byl z funkce spirituála semináře odvolán.

K 1. září 1952 byl ustanoven administrátorem ve farnosti v Řevničově.[12] Zde ve stísněných a nelehkých podmínkách se vedle pastorační činnosti intenzivně věnoval literatuře. Napsal stovky sonetů, které soustředil do několika knih, některé z nich byly později v bibliofilském provedení vydány. Památku na jeho působení dodnes v řevničovském kostele připomíná obraz Panny Marie – Řevničovské Miriam, která „řev ničí“. V roce 1954 jej namaloval Soter Vonášek (1891–1953).[13]

K 1. červenci 1958 byl ustanoven administrátorem v Rozdělově; pokračoval tak ve „všední cestě faráře, cestu skutečné praktické pastorace, někdy těžké, ale nakonec přinášející skutečné uspokojení...“ (Antonín Bradna).[5]

V Rozdělově se Lebedovi podařilo konečně vydat řadu ze svých řevničovských pojednání, většina z nich byla vytištěna na ručním lisu Aloise Chvály (1885–1973) a často s ilustracemi grafika Arnošta Hrabala (1886–1969)[14] a dalšího mistra rydla Jaroslava Vodrážky – Malomocný (Alois Chvála, 1961), Bratři (Alois Chvála, 1962), Strážce – Sen Antonína Podlahy (Alois Chvála, 1964), Arnošt Hrabal – Úryvky z dopisů (Alois Chvála, 1965), Vězeň (Alois Chvála, 1967). Za jeho působení v Rozdělově vyšla i jeho malá monografie o Antonínu Podlahovi.[15]

Do duchovního okruhu Jana Lebedy patřili významní básníci (Jakub Deml), výtvarníci (Jan Zrzavý, Arnošt Hrabal), hudebníci (Josef Bohuslav Foerster) i historici (Zdeněk Kalista) či filozofové (Stanislav Sousedík), které osobně znal a s nimiž se cítil v mnohém vnitřně spřízněný.[8][16]

Dne 1. června 1968 byl jmenován sídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, z toho dvanáct let byl jejím správcem; 6. dubna 1980 byl instalován sídelním kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze[17] a od 1. května 1987 také jejím proboštem. Od 1. května 1982 byl pověřen rektorem kostela sv. Josefa v Praze 1 a od 1. července 1987 rektorem kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Byl jedním z blízkých spolupracovníků kardinála Františka Tomáška, od roku 1971 byl redaktorem Katolických novin, z redakce odešel v roce 1976, kdy gradoval spor mezi některými představiteli sdružení Pacem in terris s arcibiskupem Františkem Tomáškem. Poté se v redakci začaly hromadit Tomáškovy články a nesměly se na stránkách objevit ani Lebedovy příspěvky, podněty k svátkům a dalším událostem mohly být publikovány již jen v oběžnících pražského arcibiskupství.[5]

Titulárním biskupem novenským byl Jan Lebeda vysvěcen 11. června 1988.

Biskupové jmenovaní v roce 1988 (Antonín Liška, Jan Lebeda, Ján Sokol) byli po mnoha letech první, na kterých se stát s církví shodl, a podle některých názorů (Jiří Zajíc) byli kompromisem mezi tím, co potřebovala církev, a tím, co ještě mohl připustit komunistický režim.

Od 26. září 1986 do 27. března 1991 působil Jan Lebeda jako generální vikář arcidiecéze, po nástupu arcibiskupa Miloslava Vlka pak půl roku vykonával úřad generálního vikáře spolu s Antonínem Liškou.

Byl prelátem Řádu svatého Lazara. Pochován je se svojí matkou na hřbitově v Aldašíně u Kostelce nad Černými lesy.[18]

Stanislav Balík a Jiří Hanuš ho označili za opatrného, nijak zvlášť statečného, avšak nezlomeného.[19] Již od roku 1964 byl ovšem registrován u Státní bezpečnosti jako spolupracovník,[20] od roku 1977 jako agent s krycím jménem Spisovatel.[21]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Z bibliofilských tisků Jana Lebedy (tištěny na ručním lisu Aloise Chvály, na obálkách kresby Arnošta Hrabala, Jaroslava Vodrážky a znak Jana Lebedy od Zdenka M. Zengera)
    Z bibliofilských tisků Jana Lebedy (tištěny na ručním lisu Aloise Chvály, na obálkách kresby Arnošta Hrabala, Jaroslava Vodrážky a znak Jana Lebedy od Zdenka M. Zengera)
  • Kostel sv. Petra a Pavla v Řevničově se sochou sv. Jana Nepomuckého, působiště Jana Lebedy v letech 1952–1958
    Kostel sv. Petra a Pavla v Řevničově se sochou sv. Jana Nepomuckého, působiště Jana Lebedy v letech 1952–1958
  • Panna Marie v kostele v Řevničově, Soter Vonášek (1954)
    Panna Marie v kostele v Řevničově, Soter Vonášek (1954)
  • Hrob Jana Lebedy na hřbitově u kostela svatého Jiří v Aldašíně
    Hrob Jana Lebedy na hřbitově u kostela svatého Jiří v Aldašíně

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ LEBEDA, Jan (ed). Sváteční člověk, vzpomínka přátel a ctitelů na českého biskupa Antonína Podlahu o třetím výročí jeho smrti. [s.l.]: soukromý tisk, 1935. S. 99. 
  2. ↑ KADLEC, Jaroslav (ed). Bohemia sancta : životopisy českých světců a přátel Božích. 2. vyd. Praha: Zvon, 1990. 293 s. S. 286–293. 
  3. ↑ LEBEDA, Jan, Strážce – Sen Antonína Podlahy, K výročí jeho stých narozenin, obálka a dřevoryty Jaroslav Vodrážka, v 50 výtiscích na ručním lisu vytiskl Alois Chvála.1964
  4. ↑ LEBEDA, Jan, Na prahu milénia 1973, promluva ve Svatováclavské kapli pražské katedrály předvečer čtyřicátého výročí skonu biskupa Antonína Podlahy 13. února 1972, dřevoryt Jaroslav Vodrážka, v 50 výtiscích na ručním lisu vytiskl Alois Chvála, 1972
  5. ↑ a b c SVOBODA, Bohumil. Kniha o Janu Lebedovi. Praha: Vyšehrad, 2001. 155 s. ISBN 80-7021-538-0.. S. 16,17. 
  6. ↑ LEBEDA, Jan. Bohuslavu Balbínovi – promluva 27. listopadu 1988 v kostele sv. Salvátora v Praze u Karlova mostu k třístému výročí jeho smrti. Praha: soukromý tisk, 1988. 8 s. 
  7. ↑ LEBEDA, Jan. Díkuvzdání : dvě promluvy v katedrále svatovítské / Jan Lebeda ; předmluva Dominik kardinál Duka. Praha: Triton, 2019. 63 s. ISBN 978-80-7553-736-2. 
  8. ↑ a b HŘEBÍK, Josef. Jan Lebeda, dělník na vinici Boží [online]. Kladno: Římskokatolická farnost u kostela sv. Václava, Kladno – Rozdělov, 2013 [cit. 2023-06-17]. Dostupné online. 
  9. ↑ ŽIVNÝ, Vladimír; HELIGROVÁ, Milada; KUBALÍK, Josef, et al. Zůstane v naší lásce, ze vzpomínek na Jan Lebedu – bohoslovce, kněze básníka. Praha: soukromý tisk, 1998. 28 s. S. 5,8. 
  10. ↑ POLC, Jaroslav V. (ed). Svatý Vojtěch. Praha: Zvon, 1997. 275 s. S. 197–223. 
  11. ↑ Foerster Bohuslav Josef, Lebeda Jan, Tři mužské sbory k poctě sv. Vojtěcha, vydala Kancelář svatovojtěšského jubilea v Praze, 1947.
  12. ↑ O Lebedově působení ve farnosti viz Farní kronika Řevničov, str. 104-120.
  13. ↑ PŘIBYL, Vladimír. V řevničovském exilu – k 20. výročí úmrtí Jana Lebedy. Prameny [online]. Římskokatolická farnost u sv. Václava v Kladně – Rozdělově, 2011 [cit. 17.6.2023]. Dostupné online. 
  14. ↑ O Arnoštu Hrabalovi napsal Jan Lebeda řadu článků v Katolických novinách a přispěl také statí Les Arnošta Hrabala do sborníku Arnošt Hrabal, básník lesa, Uherské Hradiště ,1970.
  15. ↑ LEBEDA, Jan. Sváteční člověk. Praha: Česká katolická Charita, 1965. S. 155. 
  16. ↑ SOUSEDÍK, Stanislav. O co šlo? Články a studie z let 1965-2011. Praha: Vyšehrad, 2012. 205 s. ISBN 978-80-7429-245-3. S. 153 ad. 
  17. ↑ Část pozůstalosti v Knihovně pražské metropolitní kapituly https://kpmk.eu/kpmkeu/index.php/liturgie/aktualni-zpravy/54-instalovani-1950-1989/119-jan-lebeda
  18. ↑ Faráři, Římskokatolická farnost u kostela sv. Václava v Kladně-Rozdělově
  19. ↑ Byl komplikovanou osobností, zřejmě typickým vyšším církevním představitelem sklonku komunistické éry – opatrným, nijak zvlášť statečným, přesto nezlomeným.; viz Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 103)
  20. ↑ Archiv bezpečnostních složek. Protokol registrace svazků agenturního a kontrarozvědného rozpracování, 1. zvláštní oddělení KS MV Praha, reg. č. 13195 [online]. [cit. 2011-01-20]. Dostupné online. 
  21. ↑ Archiv bezpečnostních složek. Protokol registrace svazků agenturního a kontrarozvědného rozpracování, reg. č. 12786 [online]. [cit. 2011-01-20]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • SVOBODA, Bohumil. Kniha o Janu Lebedovi. Praha: Vyšehrad, 2001. 155 s. ISBN 80-7021-538-0. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Generální vikář pražské arcidiecéze
Předchůdce:
František Vaněk 		1986–1991
Jan Lebeda (kněz) 		Nástupce:
Jan Lebeda, Antonín Liška
Generální vikář pražské arcidiecéze
Předchůdce:
Jan Lebeda 		1991
Jan Lebeda, Antonín Liška 		Nástupce:
Jaroslav Škarvada
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Lebeda_(kněz)&oldid=23993191“