Jan Dědina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Dědina
Malíř Jan Dědina
Malíř Jan Dědina
Narození1. září 1870
Straky
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. ledna 1955 (ve věku 84 let)
Tatobity
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
VzděláníVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Akademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř a ilustrátor
DětiJeanno Dědina
Jaroslav Dědina
Ivo Dědina
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Dědina (1. září 1870 Straky[1] – 14. ledna 1955 Tatobity) byl český akademický malíř, grafik, ilustrátor žánrových obrázků v časopisech, autor spisů o umělcích.

Mistr Jan Dědina

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na statku č. 3 ve Strakách v početné rodině sedláka Jana Dědiny a jeho ženy Kateřiny[1]. Vzdělával se v Pokračovací řemeslnické a obchodní škole v Mladé Boleslavi, kam ho přivedla množnost kreslit. Jeho výtvarným ambicím nedostačovala. Absolvoval studia malby v Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl žákem Františka Ženíška, a na Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Maxmiliána Pirnera a v sochařském ateliéru u Josefa Václava Myslbeka. Po ukončení studií musel roku 1893 narukovat do rakouské armády. Z Lince byl převelen do Tridentu, odkud v roce 1895 dezertoval přes Itálii do Francie[2]

1895–1909
Uprchl do Paříže ke svému bratrovi, rytci a sochaři Václavovi (jako naturalizovaný Francouz znám pod jménem Wenceslas Dédina). Zpočátku žil u bratra, posléze se osamostatnil, získával umělecké zakázky a rozvíjel důležité kontakty. Například díky Maroldovi získal zakázky na ilustrace v časopisech Le Monde Illustré a La Revue Illustrée. Usadil se v Paříži a roku 1898 se zde oženil s Francouzkou Jeanne Marií Anceaux (*1880). Snáze tak pronikal do francouzské společnosti. Kolem roku 1904 přemístil rodinu do Bretagne, jezdil ji navštěvovat a posílal jí peníze. Při pobytu na venkově kreslil své děti, manželku, bretaňské mořské pobřeží, zvířata a další každodenní náměty.[3] S Jeanne Marií měli sedm dětí.

Stal se oblíbeným portrétistou akademického verismu období Belle époque (od konce 19. stol. do vypuknutí první světové války 1914) a secese. Účastnil se pařížských Salonů roku 1903 a 1910.[pozn. 1] Pracoval s Albertem Besnardem na výzdobě stropů výstavního pavilónu Malého paláce poblíž Champs-Élysées a v budově Comédie-Française, asistoval u tehdy již populárního Mihály Munkácse. Dále se věnoval kresbě a akvarelu. Osvojil si pařížský styl lehce malovaných nebo načrtnutých portrétů a figurálních studií, motivů různých žánrů od podobizen přes velkoměstský život až po exotiku.[pozn. 2] Mimo jiné ilustroval pařížský módní časopis Monde illustré a kreslil plakáty. Vděčil za tyto zakázky Luďku Maroldovi; stýkal se také s Alfonsem Muchou a přes ně se sochaři Augustem Rodinem a Emilem Antoinem Bourdellem, jemuž pomohl zorganizovat pražskou výstavu v roce 1909. Uhlazená malířská tvorba z období 1897–1910 je v posledních letech v aukcích velmi ceněna.[pozn. 3][4].

1909–1941
Do Čech se Dědina s rodinou vrátil po patnácti letech na základě amnestie v roce 1909. Krátce bydleli v Nymburku, brzy se usadili v Praze–Bubenči v novostavbě domu v Dobrovského ulici čp. 1078/VII.[5] Nejstarší syn Abel a dcera Helène se brzy osamostatnili a tíhli k Francii, mladší děti Ludmila (* 1904), Jan (* 1906), Lubor (*1909) a Ivo Gabriel (*1922) vyrostli v Čechách. Dědina se stal členem Jednoty výtvarných umělců, zapojil se do národněobrozenecké tematiky akademické malby, ve které ustrnul[pozn. 4] a podobně jako Alfons Mucha již nesdílel nástup malířské moderny. Patřil k pilným ilustrátorům časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy aj.) a ilustrátorům knih, často z nakladatelství Eduarda Weinfurtera.

1942–1955
Po razii gestapa v pražském bytě Dědinových a po smrti manželky Jeanne Anceaux v roce 1943 se malíř trvale usadil v Tatobitech v Českém ráji, kde měl dům s ateliérem a velkou zahradou; okolí se mu stalo inspirací pro mnohé jeho obrazy.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

  • syn Jan Dědina (1906–1980)[6], historik, autor několika středoškolských učebnic dějepisu.
  • syn Ivo Gabriel Dědina (1922 Praha – 1999 Amsterdam), v cizině známý jako Yvo Gabriel Dédina d'Anceaux, hudební skladatel, filozof a ekolog.

Pozůstalost[editovat | editovat zdroj]

Pozůstalost tvoří osobní fond a je uložena v Archivu Národní galerie v Praze. Obsahuje mj. rukopis rodinných vzpomínek dcery Ludmily.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Z ateliéru malíře Jana Dědiny
    Z ateliéru malíře Jana Dědiny
  • Jan Dědina v Lomnici nad Popelkou
    Jan Dědina v Lomnici nad Popelkou
  • Památník „Malířova zahrada“ v Tatobitech
    Památník „Malířova zahrada“ v Tatobitech
  • Malířova zahrada v Tatobitech, památník malíře Jana Dědiny
    Malířova zahrada v Tatobitech, památník malíře Jana Dědiny

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Nová encyklopedie českého výtvarného umění. 1., A–M 1995, s. 122 mu připisuje čestné uznání na Salónu roku 1900, podle jiných pramenů tam byl oceněn jeho bratr Václav.
  2. ↑ Například akvarel Vojáci v Alžíru. Černobílá reprodukce s názvem Z Alžíru in Světozor. 25. 3. 1898, roč. XXXII, č. 20, s. 221, ISSN 1805-0921. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=964421&start=5&end=6
  3. ↑ Například podobizna děvčete, https://ustar.cz/cz/eshop-item/dedina-jan-1870-1955/2147483828
  4. ↑ Například portrét manželky, v aukci: https://www.galerie-narodni.cz/cs/predmet/5879-detail/

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti Všejany
  2. ↑ MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014. 42 s. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
  3. ↑ MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014, s. 9–10, 15, 21, 37. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
  4. ↑ Lot 87. Jan Dědina (1870–1955). Dáma. In: Arthouse Hejtmánek [online]. 2018 [cit. 3. 4. 2023]. Dostupné z: https://www.arthousehejtmanek.cz/cs/vystavy-a-aukce/zahradni-aukce-2018-17/seznam-del/dama-5425/
  5. ↑ /Pobytová přihláška Pražského policejního ředitelství
  6. ↑ Parte[nedostupný zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří a kol. Kniha osobností a organizací města Nymburka: od založení města do roku 2011. Nymburk: Pro město Nymburk vydal Ivan Ulrych, 2011, s. 52. 417 s. ISBN 978-80-87275-49-8.
  • DĚDINA, Jan. Moji přátelé umělci: vzpomínky. Praha: Karel Voleský, 1940. 86 s.
  • DOLANSKÝ, Pavel. Neznámý Jan Dědina. Lidová demokracie. 2. 9. 1980, s. 5.
  • HORÁKOVÁ, M.: Malíř Českého ráje. Naše rodina, 1980, č. 35, s. 13.
  • HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl. 1.], A–M. Praha: Academia, 1995, s. 122–123. 546 s. ISBN 80-200-0536-6.
  • JINDRA, Martin, ed. a SLADKOWSKI, Marcel, ed. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha: Církev československá husitská, 2020, s. 640. 639 s. ISBN 978-80-7000-167-7.
  • MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014. 42 s., dokumentace, obr. příl. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D., oponent prof. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
  • PÝCHA, Josef. Jan Dědina a jeho rodné Straky. Polabí. 1970, č. 3–4, s. 43.
  • ŘEHOUNEK, Jan. Připomeňme si jednoho z nejslavnějších rodáků. Polabské listy. 2000, roč. 3, č. 34, s. 4.
  • TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. I., A–K. 3., značně rozšíř. vyd. V Praze: Rudolf Ryšavý, 1947, s. 153. 605 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Dědina&oldid=23500546“