Jan Bernard Pálffy
Jan Pálffy | |
---|---|
uherský šlechtic, vojevůdce, palatin, zemský soudce a chorvatský bán | |
Rodné jméno | Pálffy János Bernard István |
Narození | 20. srpna 1664 Červený Kameň Habsburská monarchie |
Úmrtí | 24. března 1751 (ve věku 86 let) Prešpurk (Bratislava) Habsburská monarchie |
Místo pohřbení | Katedrála svatého Martina v Bratislavě |
Titul | hrabě |
Choť |
|
Rodiče | Mikuláš IV. Pálffy z Erdődu a Marie Eleonora z Harrachu |
Děti | Marie Sidonie Pálffyová z Erdődu Pavel III. Karel Pálffy z Erdődu Mikuláš VII. Pálffy z Erdődu Jan VI. Pálffy z Erdődu Alžběta Tereza Pálffyová z Erdödu |
Příbuzní | František II. Pálffy z Erdődu, Mikuláš VI. Pálffy z Erdődu, Marie Eleonora Pálffyová z Erdődu a Marie Zuzana Pálffyová z Erdődu (sourozenci) František Esterházy z Galanty, Karel Esterházy z Galanty, Marie Anna Esterházyová z Galanty[1], Mikuláš Esterházy z Galanty[1], Marie Josefa Esterházyová z Galanty[1] a Maria Antonia, Gräfin Esterházy de Galántha[1] (vnoučata) |
Profese | politik |
Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna |
Commons | János Pálffy |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan (IV. / V. Bernard Štěpán) Pálffy z Erdödu (maďarsky Erdődi gróf Pálffy V. János Bernard István; 20. srpna 1663 Červený Kameň – 24. března 1751 Prešpurk (Bratislava)) byl uherský šlechtic, vojevůdce, palatin (1741–1751), zemský soudce a chorvatský bán. Ke konci života byl důvěrníkem císařovny Marie Terezie, která jej nazývala Vater Pálffy.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Narodil se do rodu Pálffy-Erdődyů, jednoho z nejvýznamnějších uherských šlechtických rodů.
Jak osmnáctiletý vstoupil do habsburské císařské armády. V roce 1686 byl za statečnost při osvobozování Budína jmenován pobočníkem hlavního velitele císařského vojska vévody Karla V. Lotrinského. Po jeho smrti bojoval společně s Evženem Savojským v Itálii a Uhersku.
V roce 1693 byl povýšen na generála a v roce 1700 na polního podmaršála. Na začátku války o španělské dědictví bojoval proti císařovým nepřátelům v Bavorsku a po vypuknutí Rákocziho povstání zůstal věrný císaři.
V roce 1704 byl jmenován chorvatským bánem, kterým byl až do roku 1732. V témže roce byl také jmenován do funkce zástupce velitele protikuruckých vojsk Siegberta Heistera a povýšen na generála jezdectva. V roce 1705 zvrátil výsledek bitvy u Budmeric ve prospěch císařských vojsk útokem do týla nepřítele.
Rozhodující měrou se podílel na vítězství císařských vojsk v bitvě u Trenčína v roce 1708. V roce 1709 byl povýšen do hodnosti polního maršála. Po Heisterově sesazení ho císař Josef I. jmenoval velitelem habsburských vojsk v Uhersku. Dne 1. května 1711 přijal na Majténském poli (v dnešním Rumunsku) kapitulaci posledních 12 000 kuruckých bojovníků.
Po porážce Rákocziho povstání se stal hlavním županem Šarišské stolice. Ve válce proti Turkům v letech 1716–1718 byl hlavním velitelem císařského jezdectva.
Po uzavření Požarevackého míru (21. července 1718) ho císař Karel VI. jmenoval uherským místodržícím, dědičným hlavním kapitánem Bratislavského hradu a županem Bratislavské stolice. Po nástupu Marie Terezie od roku 1741 zastával post uherského palatina.[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Pálfi (1663 – 1751) na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan IV. Bernard Pálffy z Erdődu na Wikimedia Commons
- Životopis
- Životopis
Předchůdce: Adam II. Batthyány |
chorvatský bán 1704–1732 |
Nástupce: Ivan V. Drašković |
Předchůdce: Mikuláš Pálffy z Erdödu |
Palatin Uherského království 1741–1751 |
Nástupce: Ludvík Batthyány |