Přeskočit na obsah

Rozum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Intelekt)
Další významy jsou uvedeny na stránce Rozum (rozcestník).

Rozum je schopnost lidské mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti, pracovat s abstraktními pojmy a činit závěry z předpokladů. V běžném užití má však slovo rozum a od něj odvozené přídavné jméno rozumný širší význam (např. „měj rozum“, „rozumná cena“, „rozumné chování“). Etymologicky je slovo rozum postverbale slovesa rozuměti, a to již v praslovanštině. Znamenalo patrně chápavost, schopnost porozumět.[1]

Rozum ve filosofii

[editovat | editovat zdroj]

Rozum je jeden z nejdůležitějších filosofických termínů a jeho chápání i hodnocení se u jednotlivých myslitelů a škol liší.

Rozlišení pojmů

[editovat | editovat zdroj]

Platón rozlišil dvojí roli rozumu a zavedl pro ně řecká označení noésis jako „nahlížení věčných podstat“ a dianoia jako rozmysl či rozvažování v praktických otázkách. Dvojice noésis – dianoia se pak v latinské tradici vyskytuje jako ratio a intellectus a u Immanuela Kanta jako Vernunft (rozum) a Verstand (praktický rozum, rozvažovací schopnost). V češtině se v podobném smyslu někdy rozlišují přídavná jména rozumový a rozumný.

Platón

[editovat | editovat zdroj]

Pro Platóna a celou platónskou tradici je rozum nejvyšší schopností duše, která jediná má přístup k tomu, co je neměnné a věčné. Významným příkladem činnosti rozumu je matematika a geometrie. Zatímco rozum je tak obrácen k tomu, co se nemění a nepomíjí, rozvažovací schopnost řídí jako „vozataj“ dva koně vášní, dobré a zlé.[2] Tento obraz rozumu jako „krotitele“ přirozených sklonů a vášní pak hrál ve filosofické tradici velmi důležitou roli.

Evropská tradice

[editovat | editovat zdroj]

Antickou tradici převzalo evropské myšlení[3] prostřednictvím křesťanské scholastiky a jejích pojmů ratio a intellectus. Zatímco ratio se především zabývá věčnými věcmi, intellectus rozvažuje na základě poznání i zkušenosti. Důraz na rozumové – a tedy spolehlivé – poznání stojí u kořene evropské vědy a její snahy o matematizaci skutečnosti. Myšlenka Božího nebo také světového rozumu, pevného a dokonalého řádu, který má člověk poznávat, je základem novověkého racionalismu, kdežto spíše praktická orientace britského myšlení stavěla do popředí zkušenost. Rozum se pak projevuje spíše jako intelekt, schopnost zobecňování a zacházení s pojmy na základě smyslových zkušeností (empirismus).

Immanuel Kant obnovil dvojí pojetí rozumu jako apriorního (Vernunft) a empirického či aposteriorního (Verstand), který pracuje se smyslovými zkušenostmi. Vlastní rozum však ještě rozdělil na „čistý“ (teoretický) a „praktický“ zejména proto, aby obhájil nezávislost „říše svobody“ či „říše účelů“ lidského jednání a etiky na přírodě jako „říši nutnosti“, ovládané přírodními zákony. Hegel sice uznává Kantovo rozlišení, nespokojuje se však s pojetím rozumu jen jako lidské schopnosti a vrací se ke starší představě „světového“ či absolutního rozumu, který nezávisí na jednotlivém člověku. Tento rozum ovšem u Hegela není nadčasový, nýbrž teprve vzniká a probouzí se v dějství světa a ducha. Právě tuto představu absolutního rozumu zpochybnil už Friedrich Nietzsche, zejména jí však silně otřásly války a zločiny 20. století, takže moderní filosofové hledají skromnější formy rozumu, jako je komunikativní rozum diskuse u J. Habermase a dalších.

V katolické teologii

[editovat | editovat zdroj]

Pojetí rozumu v oficiální římskokatolické teologii je založeno na vztahu k víře a vůli člověka. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí pochopil a přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy (skutky) a slovy. Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření (smyslově vnímatelné[4]). Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele. Víra stojí nad rozumem, ale nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem, neboť Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu a tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe a ani pravda nemůže odporovat pravdě. Tuto teorii nově obhajuje a popisuje encyklika Fides et ratio.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1971. S. 669. 
  2. ↑ Platón, Faidros 246a aj.
  3. ↑ BRUCKNER, Pascal. Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ Smyslové vnímání a vědomí člověka - ABZ.cz: slovník cizích slov. slovnik-cizich-slov.abz.cz [online]. [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • P. Aubenque, Rozumnost podle Aristotela. Praha: OIKOYMENH, 2003 - 268 s. ISBN 80-7298-075-0
  • J. W. Burrow, Krize rozumu : evropské myšlení 1848-1914. Brno: CDK 2004 - 295 s. ISBN 80-7325-025-X
  • R. Descartes, Rozprava o metodě. Poznámky a doslov Jan Patočka. Praha: Svoboda, 1992 - 67 s. ISBN 80-205-0216-5
  • R. Descartes, Regulae ad directionem ingenii (Pravidla pro vedení rozumu). Praha: OIKOYMENH, 2000 - 314 s. ; 21 cm ISBN 80-7298-000-9
  • E. Gellner, Rozum a kultura: historická úloha racionality a racionalismu. Brno: CDK, 1999 - 188 s. ISBN 80-85959-44-5
  • M. Heidegger, Fenomenologická interpretace Kantovy Kritiky čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 343 s. ISBN 80-7298-124-2
  • D. Hume, Zkoumání o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1996 - 235 s. ISBN 80-205-0521-0
  • I. Kant, Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001 - 567 s. ISBN 80-7298-035-1
  • I. Kant, Kritika praktického rozumu. Praha: Svoboda, 1996 - 306 s. ISBN 80-205-0507-5
  • J. Locke, Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984 - 407 s

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rozum&oldid=22029576“