Zdravý rozum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o filosofickém pojmu. Další významy jsou uvedeny v článku Rozum (rozcestník).

Výraz zdravý rozum (či prostý rozum a tak dále) se v češtině používá jako ekvivalent latinského výrazu sensus communis tj. obecné smýšlení (řecky koiné aísthesis (ϰοινὴ αἴσθησις), angl. common sense, fr. bon sens), označujícího filosofický princip počítající s rozumem (smýšlením), vycházejícího z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirických zkušenostech, bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním, a který je přirozený všem lidem.[1] Tímto pojmem se zabýval již Aristotelés, který ho považoval spolu s ostatními smysly za předpoklad poznání. Zpopularizování tohoto pojmu je ale připisováno Jamesovi Beattiemu, který tento výraz použil ve své eseji „An Essay on The Nature and Immutability of Truth In Opposition to Sophistry and Scepticism“ (1770), která se ve své době stala často čtenou. [2]. Na Aristotelovo pojetí navázali v 18. století filosofové skotské školy v čele s Thomasem Reidem (často označovaným jako „filosof zdravého rozumu“[2]), kteří zavedli tento pojem do filosofie a v zdravém rozumu viděli vrozenou schopnost všech lidí, iracionální (intuitivní) zdroj základních a evidentních pravd a předpoklad poznání a pramene jistoty o existenci Boha.[3] Později mezi tyto schopnosti zařazují další vrozený princip - mravní smysl, tj. schopnost rozeznávat dobro a zlo. Filosofové skotské školy dále dovozovali, že co se příčí zdravému rozumu, vede na scestí a k chybným závěrům. Takovéto pojetí vznikalo a sloužilo jako opozice k racionalismu Réné Descarta, skepticismu Davida Humeho a Johna Locka a subjektivnímu idealismu George Berkeleye.[4] Immanuel Kant, který kritizoval přílišné protežování zdravého rozumu, v něm neviděl jeden ze smyslů, ale princip soudnosti.[5]

V češtině mají podobný význam i spojení selský rozum a zdravý selský rozum,[6] jimiž se označují prosté realistické úvahy. Tento prostý rozum je nadřazen rozumovému poznání, avšak selhává při hodnocení a představách věcí, s kterými nemáme každodenní přímou zkušenost, jako například obecná teorie relativity anebo kvantová mechanika, které prostému rozumu odporují,[7] jsou ale vnitřně konzistentní a obecně uznávané.Lidé se zdravého rozumu s oblibou dovolávají, když chtějí prosadit svoje názory a mohou argumentovat pouze empirickými zkušenostmi.[1]

V psychologii a sociologii bývá tento pojem v některých situacích užíván v původním smyslu jako "vox populi", na který je dobré nahlížet pro jeho racionálně empirické jádro, v jiných situacích spíše s důrazem na negativně hodnotící problematický soud, který vychází z povrchní empirie a staví si svůj základ na předsudcích pověrách apod. [1]

Zdravý rozum a sociologie[editovat | editovat zdroj]

Sociologie má ke zdravému rozumu blíže, než je tomu u věd jako fyzika, chemie, biologie, astronomie či geologie, které zdravému rozumu nedůvěřují nebo na jejich otázky prostě nedokáže odpovědět. Sociologie totiž vychází ze zkušenosti obyčejných lidí, kterým zdravý rozum umožňuje ve společnosti žít a přiměřeně reagovat.[8]

Dalším rozdílem je i to, že jevy zkoumané výše zmíněnými vědami, nejsou nijak formulovány předem, a čekají na vědce, který je vymezí a definuje. Na druhou stranu, zdravý rozum vysvětluje sociologické termíny ještě před jejich samotným zkoumáním.[9]

Hranice mezi sociologickým myšlením a zdravým rozumem však mohou být nejasné. Aby nebylo možné zpochybňovat suverenitu sociologie, je nutné vytyčit jednotlivé rozdíly:[9]

1) „Zodpovědný diskurs - Na rozdíl od zdravého rozumu je v sociologii nutné rozlišovat mezi ověřitelnými a neověřitelnými výroky. Sociolog je povinen zdržet se zavádějících výkladů založených na jeho osobních přesvědčení či domněnkách. Zároveň však musí být otevřený kritice a umožnit ostatním posoudit jeho vědecké poznání.[9]

2) „Rozsah pole, ze kterého se čerpá materiál k úsudku“ - Úkolem sociologa je pozvednout se nad individuální rámec a shromáždit poznatky z více tzv. životních okruhů. Vzniká tak složitá síť vzájemných vazeb a závislostí, z níž je možné vyvodit neúplnost individuálních zkušeností. Sociologické poznání tedy nabízí něco navíc, co zdravý rozum nabídnout nedokáže.[10]

3) „Přístup k osmyslnění lidské reality“ (Způsob, kterým si odůvodňujeme příčiny) - Zdravý rozum vysvětluje záměry činů ostatních na základě činů vlastních (ze zkušenosti). Na druhou stranu, sociologie vychází z tzv. konfigurací, tedy složitých sítí vztahů a závislostí.[11]

4) „Oddůvěrňování důvěrného“ - Zdravý rozum má tendenci považovat určitou skutečnost za samozřejmou a zcela jasnou, jestliže se s ní již mnohokrát setkal - není zde žádná zvědavost. Sociologové však „oddůvěrňují důvěrné“, zkoumají tyto každodenní problémy, o kterých by obyčejného člověka nikdy nenapadlo přemýšlet. „Sociologie, zůstávajíc v neustálém a úzkém styku se zdravým rozumem, chce překonat jeho omezenost; snaží se otevřít možnosti, které má zdravý rozum přirozenou tendenci uzavírat. Obrací se k našemu společnému poznání, jež jsme získali zdravým rozumem, zpochybňuje a provokuje zavedené jistoty, a tak nás může inspirovat a povzbudit k přehodnocení naší zkušenosti.“[12]

Názory některých sociologů[editovat | editovat zdroj]

Sociolog Robert K. Merton nepřeceňoval společenské vědy. Nemyslel si, že by jejich poznatky mohly změnit běžné jednání členů společnosti, aby bylo racionálnější. Ti se podle něho budou řídit vždy věděním zdravého rozumu. Cílem sociologie je ukazovat souvislosti, které zpochybní jednoduché předpoklady zdravého rozum. [13]

Zdravý rozum lze najít například i v Garfinkelově pojmu reflexivity. Lidé běžně jednají tak, aby utvrdili svůj názor na svět. Současně ukazují ostatním své jednání jako podložené zdravým rozumem. Naopak etnometodologie (analýza každodenních sociálních interakcí) ve výzkumu neužívá zdravý rozum, aby objevila jeho podstatu.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gemeinsinn na německé Wikipedii.

  1. a b c PETRUSEK, Miloslav; MAŘÍKOVÁ, Hana; VODÁKOVÁ, Alena (za kolektiv). Velký sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. I. svazků (379 s.) ISBN 80-7184-164-1. S. 150.  
  2. a b NICHOLS, Ryan. Thomas Reid [online]. 2014, [cit. 2015-11-29]. Dostupné online.  
  3. Malá československá encyklopedie, VI. svazek, písmeno Š-Ž, heslo: Zdravý rozum, vydala Academia, Praha 1987
  4. Britannica: Common sense
  5. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha : Zvon, 1991. ISBN 80-7113-041-9. S. 303.  
  6. Zdravý selský rozum na WordReference (Anglicko-český slovník)
  7. BRITANNICA EDUCATIONAL PUBLISHING. The Britannica Guide to Relativity and Quantum Mechanics. [s.l.] : The Rosen Publishing Group, 2011. 269 s. ISBN 9781615303830. S. 232. (anglicky)  
  8. BAUMAN. Myslet sociologicky. s. 14
  9. a b c BAUMAN. Myslet sociologicky. s. 16
  10. BAUMAN. Myslet sociologicky. s. 17
  11. BAUMAN. Myslet sociologicky. s. 18
  12. BAUMAN. Myslet sociologicky. s. 19
  13. KELLER. Úvod do sociologie. s. 110
  14. KELLER. Úvod do sociologie. s. 138

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • JANDOUREK, Jan. Michal Viewegh jako sociolog?. Sociologický časopis. 2004, čís. 1, s. 195 - 205. Na stránce 196 je úvaha o zdravém rozumu, která je dále dávána do souvislosti s tvorbou Michala Viewegha. Dostupné online.