Hydroxid hlinitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hydroxid hlinitý
Hydroxid hlinitý.PNG
Obecné
Systematický název Hydroxid hlinitý
Anglický název Aluminium hydroxide
Německý název Aluminiumhydroxid
Sumární vzorec Al(OH)3
Vzhled Bílá práškovitá nebo krystalická látka
Identifikace
Registrační číslo CAS
SMILES O[Al](O)O
Vlastnosti
Molární hmotnost 78,003 g/mol
Teplota tání 300 °C
Hustota 2,42 g/cm3 (20 °C)
Disociační konstanta pKa 12,39 (20 °C)
Rozpustnost ve vodě nerozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
nerozpustný v ethanolu
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
 ?
Součin rozpustnosti 3,72×10−33 (20 °C)
Struktura
Krystalová struktura amorfní
jednoklonná
Koordinační geometrie rovnostranný trojúhelník
Tvar molekuly rovnostranný trojúhelník
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -1 275,8 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 70,1 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -1 157 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 1,193 JK-1g-1
Bezpečnost
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
R-věty R36, R37, R38
S-věty S26, S36
Teplota vznícení Není vznětlivý
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Hydroxid hlinitý (Al(OH)3) je nejstabilnější sloučeninou hliníku za standardních podmínek. Hydroxid hlinitý je amfoterní. V silně kyselém prostředí tvoří kationty Al(OH)2+, v zásaditém prostředí vzniká tetrahydroxohlinitanový aniont [Al(OH)4]-. Toto jsou dva nejčastější ionty ve zředěném roztoku. V koncentrovanějších roztocích vznikají polymerní ionty.[zdroj?]

Výskyt v přírodě[editovat | editovat zdroj]

Čistý hydroxid hlinitý se v přírodě vyskytuje jako minerál gibbsit (hydrargillit, γ Al(OH)3). Je také jednou ze složek nejvýznamnější hliníkové rudy bauxitu, společně s dalšími formami hydratovaného oxidu hlinitého a hydratovaného oxidu železitého.

Srážením z alkalických roztoků lze připravit α-Al(OH)3 (bayerit), který se v přírodě nevyskytuje. Tato forma hydroxidu hlinitého je méně stálá než gibbsit.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Používá se jako jedno z adjuvant.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.