Přeskočit na obsah

Hrabiš ze Švábenic

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Hrabiše I. z Lysic)
O jeho stejnojmenném příbuzném pojednává článek Hrabiš II. z Klínovic a Travníka.
Hrabiš I. ze Švábenic
Narození13. století
Úmrtí1296
ChoťAlžběta z Křižanova
DětiVšebor II. ze Švábenic
Idík II. ze Švábenic
Mikuláš I. ze Švábenic
RodičeIdík I. ze Švábenic
RodŠvábenští ze Švábenic
PříbuzníVítek ze Švábenic a Všebor I. z Náměště (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabiš I. ze Švábenic nebo také z Úsova, z Bobrové či z Lysic, (kolem 1240 – 1296) byl moravský šlechtic z rodu Švábenických ze Švábenic. Narodil se jako syn Idíka I. ze Švábenic a jeho neznámé manželky patrně z rodu Hrabišiců.

V pramenech se poprvé objevil v roce 1255. Často pak pobýval na dvoře krále Přemysla Otakara II. Po roce 1269 se oženil s dcerou Přibyslava k Křižanova a vdově po Smilovi z Lichtenburka, Alžbětou z Křižanova, s jejímiž příbuznými udržoval přátelské vztahy. Zemřel v roce 1296. Zanechal po sobě syna Všebora II., Idíka II. a Mikuláše I. ze Švábenic. Vlastnil hrad Úsov na Šumpersku, kde prováděl kolonizační činnost, hrad Bobrové, jenž patrně vystavěl, hrad Švábenice a možná také panské sídlo v Lysicích, které asi také nechal vybudovat.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ve službách Přemysla Otakara II.

[editovat | editovat zdroj]
Miniatura muže sedícího na koni. Kůň má čabraku se znaky Moravského markrabství a Českého království. Muž má brnění, štít se znakem rakouského vévodství, meč a na hlavě korunu.
Přemysl Otakar II. (Gelnhausenův kodex)

Narodil se jako syn Idíka I. ze Švábenic a jeho první neznámé manželky, která zřejmě pocházela z rodu Hrabišiců, čemuž odpovídá i Hrabišovo jméno, jenž je pro tento rod typické. V pramenech se poprvé objevil po boku svého otce a bratra Všebora I. na listině vydané králem Přemyslem Otakarem II. někdy v roce 1255 v Brně.[1]

Znovu na listině Přemysla Otakara II. Hrabiš s otcem a bratrem Všeborem svědčil v polovině února 1262. S otcem následně koncem března příštího roku v Hradci Králové svědčil na Přemyslově listině vydané ve prospěch litomyšlského kláštera. Poté se Hrabiš z pramenů na čas vytratil. Na přelomu let 1267 a 1268 se Hrabiš po vzoru svého otce s bratrem Všeborem možná zúčastnil druhé křížové výpravy Přemysla Otakara II., byť to není v pramenech výslovně potvrzeno. V králově blízkosti se Hrabiš doložitelně ocitl až 27. března 1268 v Písku. V tu dobu byl už možná mrtvý Hrabišův otec Idík, jenž je v pramenech naposledy zmíněn v únoru roku 1268. Hrabiš s bratrem Všeborem a synovci Vilémem a Kojatou poté figuroval na falzu rozsudku Přemysla Otakara II. ve sporu mezi hradišťským kláštera a pány ze Šternberka hlásícím se do roku 1269. V únoru 1270 měl Hrabiš vystupovat jako svědek na Přemyslově listině vydané ve prospěch velehradského kláštera, ale i tato listina je pravděpodobně falzum.[2]

Kolonizační činnost a sňatek

[editovat | editovat zdroj]
Letecký pohled na centrum města Šumperku

Hrabiš se patrně věnoval kolonizaci rozsáhlého území dnešního Šumperska, což dokazují i jména místních vesnic – Hrabenov, Hrabešice, Hrabišín a Hrabová. Šel tak ve stopách svého otce, který kolonizoval zase území dnešního Trutnovska. Na Šumpersku Idík zřejmě získal hrad Úsov, na kterém Hrabiš poté patrně sídlil, protože se po něm i psal.[3] Ladislav Hosák se domníval, že Hrabiš v této oblasti založil v 70. letech 13. století i samotný Šumperk,[4] jakkoli toto tvrzení není v pramenech nijak doloženo.[5] Kvůli tomu, že se vesnice Hrabešice a Hrabišín nachází v blízkosti hradu Rabštejna, předpokládal Hosák, že Hrabiš založil i tento hrad. Podle Hosáka by jeho německé jméno Rabštejn mohlo v překladu znamenat Hrabišův kámen a ne Havraní kámen, jak se většinou uvádí.[6][pozn. 1] Hrad Rabštejn se však v pramenech poprvé objevuje až roku 1318. David Papajík se sice přiklání spíše k možnosti, že Hrabiš tento hrad nevybudoval, protože se po něm nikdy nepsal, zároveň ale Hosákův výklad úplně nevylučuje.[8]

Fotografie pečeti, na níž je vyobrazen stojící rytíř s výraznou hrncovou přilbou. Pravou rukou drží meč, jenž má opřený o pravé rameno, levou rukou si u nohou přidržuje štít se zkříženými ostrvemi, znakem Ronovců. Pečeť je vroubena textem.
Pečeť Smila z Lichtenburka

Když v roce 1269 zemřel český šlechtický předák Smil z Lichtenburka,[9] oženil se Hrabiš s jeho manželkou Alžbětou z Křižanova, dcerou zesnulých Přibyslava a Sibyly z Křižanova. Kdy k sňatku přesně došlo, není známé.[10] S Alžbětou Hrabiš vyženil čtyři děti – Smila, Oldřicha, Rajmunda a jednu dceru neznámého jména. Podle Jana Urbana si však Alžběta své nezletilé děti k Hrabišovi na Moravu nepřivezla a dala je někam na vychování.[11] Sňatkem s Alžbětou z Křižanova se Hrabiš ocitl ve vybrané společnosti, neboť jeho tchán Přibyslav byl významný šlechtic z českomoravského pomezí a tchyně Sibyla byla vysoce urozená dáma z daleké Sicílie. Tři dcery, které ze svazku Přibyslava a Sibyly vzešly, se provdaly za nejvlivnější velmože své doby – svatá Zdislava se vdala za Havla z Lemberka, Eufemie za zakladatele žďárského kláštera Bočka z Jaroslavic a ze Zbraslavi[12] a zmíněná Alžběta nejprve za Smila z Lichtenburka[13] a podruhé právě za Hrabiše. Otázkou zůstává, zda to byla Alžběta, která Hrabišovi porodila syny Všebora II., Idíka II. a Mikuláše II.[14] Jan Urban například soudil, že Hrabiš měl své tři syny z prvního manželství a Alžběta byla až jeho druhou manželkou.[15] Hrabiš však nebyl jediný z rodu pánu ze Švábenic, který se oženil s příslušnicí rodů z okolí žďárského kláštera. Tak Hrabišův bratr Vítek z Úpy se oženil s dcerou zmíněného Hrabišova švagra Bočka Anežku ze Zbraslavi a druhá manželka Hrabišova otce Idíka Markéta, která Idíkovi porodila právě Vítka, mohla být zase dcerou Zdislavy a Havla z Lemberka, tedy sestřenicí Idíkovy snachy.[16]

Za vlády Václava II. a jeho poručníků

[editovat | editovat zdroj]

Dne 21. ledna 1278 Hrabiš s bratrem Vítkem svědčili na brněnském Špilberku na listině třech sudí, mezi nimi byl i Hrabišův bratr Všebor, jež rozsoudila spor mez dvěma sestrami z Moravských Málkovic a žďárským klášterem. Téhož dne na Špilberku tatáž sestava sudích vydala další listinu, jež tentokrát řešila spor mezi Pardusem z Horky a hradišťským klášterem. V řadě svědků této listiny figuruje jistý Hrabiš z Lysic,[17] jehož Miroslav Plaček ztotožnil s Hrabišem ze Švábenic.[18] Plačkovu hypotézu podpořil i David Papajík. Pro Plačkovu teorii svědčí především to, že Hrabišova přítomnost v Brně je k 21. ledna 1278 výše zmíněnou listinou doložena.[19] Pokud by Hrabiš z Lysic byl doopravdy identický s Hrabišem ze Švábenic, znamenalo by to, že Hrabiš ze Švábenic vlastnil panské sídlo v Lysicích,[20] jenž možná i založil, protože to o něm je nejstarší zmínka vůbec.[21]

Pečeť Gerharda z Obřan

Roku 1283 se Hrabiš zúčastnil prvního rodového shromáždění Ronovců a s nimi spřízněných rodů pánů z Kunštátu a pánů ze Švábenic ve žďárském klášteře, jejichž tradice založená Jindřichem z Lichtenburka se udržovala až do konce 14. století. Účastnili se ho zmíněný Jindřich z Lichtenburka s bratrem Smilem, Oldřichem a Rajmundem, Gerhard ze Zbraslavi a Obřan, Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu se syny Bočkem a Bohušem, Hrabiše ze Švábenic se syny Všeborem II., Idíkem II. a Mikulášem I., a Hrabišův bratr Vítek ze Švábenic se syny Bočkem a Gerhradem.[22] Hrabišova přítomnost na tomto shromáždění opět dokazuje jeho blízké vztahy ke žďárskému klášteru a jeho zakladatelům. Na listině, která na tomto shromáždění vydána, je Hrabiš uveden s přídomkem „z Bobrové“. Jednalo se o hrad Bobrovou na jižní Moravě, který Hrabiš před rokem 1283 nechal vystavět a na němž sídlil.[23]

Miniatura písmena R ve kterém sedí vousatý muž s korunou, žezlem a královským jablkem.
Miniatura Václava II. (Zbraslavská kronika)

Sraz ve žďárském klášteře se odehrával v době, kdy se po celé zemi šířila anarchie provázená loupením, všemožným válčením, hladomory a epidemiemi,[24] jenž vypukla poté, co byl v bitvě na Moravském poli poražen a zabit král Přemysl Otakar II.[25][26] a faktické vlády v Čechách se ujal poručník nezletilého dědice trůnu Václava II., Ota V. Braniborský, jenž Václava internoval do Německa. Období Otovy poručnické vlády v Čechách bývá označováno jako zlá léta. Vláda Oty Braniborského skončila o rok později, když se do Čech z exilu vrátil Václav II.[27] Vlády nad Čechami se následně zmocnila oligarchická skupina šlechtických předáků v čele s vůdcem Vítkovců Závišem z Falkenštejna.[28][29] Josef Vítězslav Šimák se domníval, že Hrabiš a jeho příbuzní v této době patřili mezi odbojníky proti Závišově nadvládě.[30] Šimákovo tvrzení však vyvrátil David Papajík. Podle Papajíka Šimáka zmátlo Hrabišovo blízké příbuzenství s Gerhardem ze Zbraslavi a Obřan, synem Hrabišova švagra Bočka ze Zbraslavi,[31] jenž se spolu s Milotou z Dědic předtím aktivně podílel na odboji proti Otovi Braniborskému, kvůli čemuž byl roku 1282 dokonce i uvězněn.[32] Hrabišův synovec Gerhard z Obřan byl po návratu Václava II. ale propuštěn a jmenován do funkce moravského podkomořího. Již roku 1286 se však Gerhard králi z neznámého důvodu znelíbil a byl svého úřadu zbaven. Následně se Václavovi na Špilberku pokořil a přislíbil, že nadále nebude škodit králi ani celé zemi,[33] u čehož byl přítomen i Hrabiš.[31] Ani Záviš z Falkenštejna se však u moci dlouho neudržel, v roce 1289 byl zatčen a faktické vlády v zemi se konečně ujal sám Václav II.[34]

V květnu a březnu Hrabiš s bratrem Vítkem pobýval v Brně na dvoře Václava II., odkud o něm pochází poslední zmínky v pramenech. Tehdy Hrabiš poprvé a naposledy použil přídomek „ze Švábenic“, což byl hrad, jenž zdědil po svém otci. V roce 1296 pak podle kroniky Jindřicha Řezbáře zemřel. Hrabiš zesnul ve stejném roce jako jeho manželka Alžběta a švagrová Anežka ze Zbraslavi.[35]

Pečeť

[editovat | editovat zdroj]
Pečeť Hrabiše ze Švábenic

Z roku 1286 se dochovala Hrabišova okrouhlá pečeť s průměrem 55 milimetrů přivěšená na pergamenovém proužku, jež byla zhotovena z přírodního vosku. V poli se nacházel gotický štít, v němž se nalézala rozletitá střela s kruhem. Stál na ní opis gotickou majuskulí: S … M . HRAPISSO …[36]

Potomci

[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ neznámá

2. manželství ∞ Alžběta z Křižanova († 1296)

Hrabišovým synem byl možná také Hrabiš II. z Klínovic a Travníka, jenž je těžko zařaditelným příslušníkem rodu ze Švábenic.[37]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ve své starší práci však Hosák považoval za zakladatele hradu olomouckého biskupa Konráda.[7]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PAPAJÍK, David. Švábenicové: Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha: Lidové noviny, 2009. 552 s. ISBN 9788074220043. S. 41. [dále jen Švábenicové]. 
  2. ↑ Švábenicové, s. 63–65, 67–68.
  3. ↑ Švábenicové, s. 57–58.
  4. ↑ HOSÁK, Ladislav. Středověká kolonisace v oblasti Jeseníků. Časopis Společnosti přátel starožitností. Praha: Společnost přátel starožitností, 1955, roč. 63, s. 67. [dále jen Středověká kolonisace]. ISSN 1803-1382. 
  5. ↑ Švábenicové, s. 58.
  6. ↑ HOSÁK, Ladislav. Dějiny Rýmařovska. 1. díl. (Do husitského revolučního hnutí). Rýmařov: Okresní výbor Svazu zaměstnanců školství v Rýmařově, 1957. 45 s. S. 39. 
  7. ↑ Středověká kolonisace, s. 69.
  8. ↑ Švábenicové, s. 59.
  9. ↑ SOMER, Tomáš. Smil, z Boží milosti pán z Lichtenburka. Dějiny osobnosti, osobnost v dějinách. Olomouc, 2012. 258 s. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra historie. Vedoucí práce David Papajík. s. 201–203. Dostupné online.
  10. ↑ Švábenicové, s. 81.
  11. ↑ URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 72–74, 140. [dále jen Lichtenburkové]. 
  12. ↑ PLAČEK, Miroslav; FUTÁK, Peter. Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Praha: Lidové noviny, 2006. 705 s. ISBN 80-7106-683-4. Kapitola Usychající větev Bočkovy linie: Páni z Obřan, s. 44–45. [dále jen Páni z Kunštátu]. 
  13. ↑ Lichtenburkové, s. 72.
  14. ↑ Švábenicové, s. 81, 357.
  15. ↑ Lichtenburkové, s. 134.
  16. ↑ Švábenicové, s. 74–75.
  17. ↑ Švábenicové, s. 85.
  18. ↑ Páni z Kunštátu, s. 397–398.
  19. ↑ Švábenicové, s. 85–86.
  20. ↑ Páni z KUnštátu, s. 398.
  21. ↑ Švábenicové, s. 86.
  22. ↑ Lichtenburkové, s. 133–134.
  23. ↑ Švábenicové, s. 82.
  24. ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6. S. 57–62, 72–77. 
  25. ↑ KUSTERING, Andreas. Bitva na Moravském poli (u Suchých Krut a Jedenspeigein) 26. srpna 1278. In: BLÁHOVÁ, Marie; HLAVÁČEK, Ivan. Česko-rakouské vztahy ve 13. století: Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II.: sborník příspěvků ze symposia konaného 26.–27. září 1996 ve Znojmě. Praha: Rakouský kulturní institut ; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. ISBN 80-85899-41-8.
  26. ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 721 s. ISBN 978-80-7422-118-7. S. 452–472. 
  27. ↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 287–301, 328–330. [dále jen Soumrak Přemyslovců]. 
  28. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 389–390. 
  29. ↑ Soumrak Přemyslovců, s. 339–342.
  30. ↑ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Kronika československá: Doba stará: od časů nejstarších do reformace. I.. Praha: Vesmír, 1924. 1001 s. S. 481. 
  31. ↑ a b Švábenicové, s. 89.
  32. ↑ Páni z Kunštátu, s. 65.
  33. ↑ Páni z Kunštátu, s. 65–66.
  34. ↑ Soumrak Přemyslovců, s. 396–397.
  35. ↑ Švábenicové, s. 94–95.
  36. ↑ MÜLLER, Karel. Erb a pečeti Švábeniců. In: PAPAJÍK, David. Švábenicové: Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 9788074220043. S. 302.
  37. ↑ Švábenicové, s. 106.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. Dostupné online. 
  • PAPAJÍK, David. Švábenicové: Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha: Lidové noviny, 2009. 552 s. ISBN 9788074220043. 
  • POKORNÝ, František. Švábenice: rod pánů ze Švábenic. Brno: Musejní spolek, 1970. 310 s. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. 
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 721 s. ISBN 978-80-7422-118-7. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hrabiš_ze_Švábenic&oldid=21934982“