Josef Vítězslav Šimák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Vítězslav Šimák
Josef Vítězslav Šimák
Narození 15. srpna 1870
Turnov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. ledna 1941 (ve věku 70 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbení hřbitov Turnov
Alma mater Univerzita Karlova
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Vítězslav Šimák (15. srpna 1870, Turnov30. ledna 1941, Praha) byl český historik, profesor Karlovy Univerzity v Praze od 1921, jeden z představitelů Gollovy školy.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Dům, který prof. Josef Vítězslav Šimák používal jako letní byt. Adresa: Skálova 465, Turnov
Hrob historika Josefa Vítězslava Šimáka na turnovské hřbitově. Jsou zde též pohřbeni jeho rodiče Josef Šimák (1842-1914) a Marie Šimáková (1844-1926), též jeho žena Ludmila, rozená Liebscherová (1885-1941)

Jeho otec Josef byl učitelem a ředitelem turnovské průmyslové a později i měšťanské školy. Také matka Marie, roz. Plavcová, byla vzdělaná žena a před provdáním byla učitelkou. Na syna měla velký vliv, učila ho básničkám a záhy ho naučila i číst. Malý Šimák si brzy oblíbil četbu ze starých českých kronik, rytířské povídky z doby obrozenecké, ale i kalendáře, které si půjčoval v sousedství u Vorlů, kteří vlastnili řeznictví. S maminkou a paní Vorlovou chodil na výlety do okolní přírody Českého ráje.

Ve škole měly na něj velký vliv historické povídky Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského, rád si prohlížel i stránky z otcova časopisu Památky archeologické. Na středoškolských studiích si však oblíbil dílo Aloise Jiráska, který se mu stal životním vzorem. V Turnově vyrůstal se svým daliměřickým kamarádem Josefem Pekařem. Chodili spolu do obecné školy a později se sešli i na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Láska k rodnému kraji, jeho hradům, zámkům a zříceninám oba mladíky dovedla ke studiu historie.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pekař i Šimák vystudovali historii na pražské univerzitě a v roce 1895, dvě léta po Pekařovi, obhájil doktorát i Šimák. Na praxi nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium na Malé Straně v Praze, po roce přešel na reálné gymnázium v Pardubicích a další rok byl zase na reálce v Praze. Od roku 1900 plných 21 let vyučoval dějepis na Vyšší dívčí škole v Praze.

Vedle výuky na středních školách budoval svoji kariéru na Univerzitě Karlově (Karlo-Ferdinandově) – z různých důvodů o poznání pomaleji než jeho vrstevníci. V roce 1904 se habilitoval pro obor české dějiny (svoji prací o Bartošovi Písařovi) a v roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem českých dějin. Mimořádným profesorem zůstával poměrně dlouho, řádným profesorem se stal až v roce 1921, kdy byla situace vyřešena zřízením nové stolice historické vlastivědy. Kromě toho byl v dalších letech např. ředitelem historického semináře a konzervátorem ministerstva školství a národní osvěty, řádným členem České akademie věd a umění, mimořádným členem Společnosti nauk, členem Československé akademie zemědělské a čestným členem Společnosti přátel starožitností.

Vztah k rodnému kraji[editovat | editovat zdroj]

Po celý život se vracel do rodného města a svému kraji věnoval velkou část své vědecké práce. Od založení turnovského muzea roku 1886 v něm externě pracoval, řídil a sám se účastnil řady archeologických vykopávek na Turnovsku, mj. v Babí a Kudrnáčově peci v Měsíčním údolí na Kozákově; vykonal přes 400 přednášek. Klub českých turistů na jeho počest pojmenoval turistickou cestu z Turnova přes Klokočské skály a Vesec na Kozákov Šimákovou stezkou.

Zemřel v Praze 30. ledna 1941 krátce po oslavě, kterou mu Turnované uspořádali k jeho sedmdesátinám. Pohřben byl do rodinné hrobky v Turnově 3. února 1941.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo je rozmanité, z velké části zůstalo v rukopisu. Sám Šimák svoje dílo dělil na tři okruhy. První mu byl svěřen jeho učitelem Antonínem Rezkem a v tomto okruhu se snažil popsat dobu v českých dějinách „nejtemnější“, tedy druhou poloviny 17. a počátek 18. století. Druhý okruh vyplýval z jeho působení v Historickém spolku, kde se věnoval ediční činnosti a historii českého dějepisectví. Poslední okruh vyplýval z jeho zájmu o rodný kraj.

Z ediční práce byly vydány například Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671–1752 (5 dílů, 1918–1935), dále připravil šestý díl Fontes rerum Bohemicarum (kroniku Bartoše Písaře). Nevydané zůstalo jeho zpracování korespondence historiků 17. století (především Bohuslava Balbína), připravoval k vydání také Staré letopisy české. Věnoval se také odkazu historiků své doby, z pozůstalosti Antonína Rezka vydal Listář k dějinám náboženských blouznivců (2 díly, 1927, 1934).

Rodnému kraji, tedy Hornímu Pojizeří, je zasvěcena velká část jeho díla, někdy je dokonce označována za nejdůležitější část a v mnohých ohledech patří dosud platnému odkazu. Nejvýznamnější prací jsou Příběhy města Turnova nad Jizerou (I. a III. díl, II. díl zůstal nedokončen). Šimák precizně zpracoval Soupisy památek historických a uměleckých pro politické okresy turnovský (1909) a mnichovohradišťský (1930), psal články pro časopis Od Ještěda k Troskám (např. Soupis poddaných panství hruboskalského z r. 1785), sepsal také populárně pojatou Kniha o Housce (1936).

Nemalá část jeho práce byla věnovaná novému oboru historická vlastivěda (srv. historická geografie), kterou musel v Československu především po teoretické a metodické stráce vybudovat od úplného počátku.

Z děl širší působnosti: Hus a doba před ním (1915), Kronika československá (3 díly, 1921–1925, do smrti Karla IV.). J. V. ŠIMÁK: Středověká kolonisace v zemích Českých, České dějiny, dílu I. část 5. Vyd. Jan Leichter, Praha 1938. PDF.

Pohled z východní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016
Pohled z jihovýchodní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KÁBOVÁ, Hana. Josef Vítězslav Šimák: Jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě. České Budějovice ; Pelhřimov: Společnost pro kultrní dějiny ; Nová tiskárna Pelhřimov, 2013. ISBN 978-80-904446-9-0 ; ISBN 978-80-7415-070-8. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Jakub Honner: Univ. prof. dr. Josef Vítězslav Šimák, vlastivědný sborník okresu turnovského Radostná studánka, II. ročník (1940 - 1941), str. 1 - 4
  • nekrolog tamtéž, str. 110 - 111
  • Československý biografický slovník A-Ž, Academia 1992, ISBN 80-200-0443-2
  • REZEK, Antonín; ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. a XIX. Část I . Do roku 1810. Praha: Česká akademie věd a umění, 1927. 273 s. Dostupné online. 
  • REZEK, Antonín; ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. a XIX. Část II . Od roku 1811-1907. Praha: Česká akademie věd a umění, 1934. 273-825 s. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pohled z jižní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016

Encyklopedické heslo Šimák v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Původní výkres Šimákovy vily