Henri-Gatien Bertrand

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Henri-Gatien Bertrand
General Henri Gatien, count Bertrand by Paul Delaroche.png
Narození 28. března 1773
Châteauroux
Úmrtí 31. ledna 1844 (ve věku 70 let)
Châteauroux
Místo pohřbení Invalidovna
Alma mater Prytanée national militaire
École royale du génie de Mézières
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Manžel(ka) Élisabeth-Françoise Dillon
Funkce Grand Marshal of the Palace (od 1813)
poslanec francouzského Národního shromáždění (1831–1834)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henri-Gatien, hrabě Bertrand (28. března 1773 zámek Raoul poblíž Châteauroux, dpt. Indre Francie – 31. ledna 1844 Chateauroux) byl francouzský generál, maršál císařského paláce a jeden z nejbližších spolupracovníků Napoleona Bonaparte.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bertrand pocházel ze zámožné vážené rodiny. Otec Henri Bertrand byl správcem královských lesů a vodních ploch v oblasti Bourges, matka Henriette roz. Boucher pocházela z rodiny vysokého královského správního úředníka.

Henri-Gatien od 11. 9. 1793 studoval v královské vojenské technické škole v Mézieres a během revoluce vstoupil do pařížské Národní gardy a později do technického sboru armády. Sloužil v letech 17951796 v Pyrenejské a Italské armádě (21. března 1795 kapitán) a roku 1796 byl členem suity generála Auberta du Bayet, který byl jmenován mimořádným vyslancem Francie v Istanbulu. V roce 1798 se účastnil egyptského tažení. Zde na sebe upozornil již v bitvě u pyramid (21. 7. 1798), za což byl povýšen do hodnosti plukovníka a o rok později v pozemní bitvě u Aboukiru (25. 7. 1799), kde byl lehce raněn na hlavě. Zůstal v Egyptě i po odjezdu Napoleona Bonaparte a 16. 9. 1800 byl jmenován brigádním generálem. Od 21. 3. 1801 vykonával funkci velitele fortifikačních prací v Alexandrii. V bitvě u Slavkova (2. 12. 1805) se vyznamenal chladnokrevností a statečností a byl jmenován generálním adjutantem císaře. Roku 1806 velel obsazení špandavské pevnosti (25. října 1806), účastnil se strašné bitvy u Eylau - u Jílového, (8. února 1807), dobytí Gdaňska (24. května 1807), po kterém byl 30. května 1807 povýšen na divizního generála a vyznamenal se v bitvě u Friedlandu (14. června 1807). V březnu 1808 byl nobilitován na hraběte. Roku 1809 přispěl významně po bitvě u Aspern (21. a 22. května 1809) k záchraně armády bleskovým projektem a stavební realizací tří dunajských mostů na ostrov Lobau.

16. září 1808 uzavřel sňatek s Elisabeth Francoise Dillonovou, zvanou Fanny. Manželka byla dcerou generála Arthura de Dillona (1750-1794), popraveného v době jakobínského teroru. Zúčastnil se roku 1812 ruské kampaně a roku 1813 velel rezervní armádě (IV. sbor) v bitvách u Grossgörschenu čili Lützenu (2. května 1813) a u Budyšína (Bautzen, 21.-22. května 1813). Po smrti svého hofmistra generála Duroca (23. května 1813) jmenoval jej císař 18. listopadu 1813 vrchním dvorním maršálem (Grand Maréchal du Palais), hofmistrem. V čele svého sboru bojoval v bitvách u Grossbeeren (23. srpna 1813) a u Dennewitz (6. září 1813), kdy Francouzi dvakrát neuspěli v taženích k Berlínu, a poté 3. října 1813 hájil Wartenburg a přechod Labe proti Blücherovi. V bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) hájil v Lindenau silnici do Durynska a poté kryl ústup k Rýnu. Po bitvě u Hanau (30.-31. října 1813) pak velel obraně přechodu Rýna u Mohuče (Mainz).

Doprovázel císaře na Elbu, stál při císaři pevně i během Sta dnů a bojoval u Waterloo (18. června 1815). Se svou rodinou doprovázel císaře i na ostrov Svaté Heleny a zachoval mu naprostou věrnost a dojemnou oddanost až do císařovy smrti. Bourbony byl odsouzen k trestu smrti (7. května 1816), ale Angličany nebyl vydán. Po smrti císaře (5. května 1821) byl králem Ludvíkem XVIII. amnestován a byla mu vrácena jeho vojenská hodnost. Při jeho příjezdu 24. října 1821 zpět do Francie byl v Calais triumfálně uvítán.

Po červencové revoluci 1830 vstoupil do politiky a stal se poslancem parlamentu. Zde se připojil k liberálnímu křídlu. Od roku 1834 však se stáhl do soukromí na svůj statek u Chateauroux. Roku 1836 zemřela jeho milovaná žena Fanny na karcinom prsu. Roku 1840 byl pověřen králem Ludvíkem Filipem, aby společně s jeho synem, princem de Joinville, vyzvedl ostatky císaře Napoleona a odvezl je do Francie. Byl též celebritou slavnostního průvodu při převozu Napoleonovy rakve do Paříže. Připravoval pak k vydání Napoleonových pamětí, ale uprostřed pilné práce jej zastihla smrt.