Hans Delbrück

Hans Delbrück
Hans Delbrück
Narození	11. listopadu 1848; Bergen auf Rügen
Úmrtí	14. července 1929 (ve věku 80 let); Berlín
Alma mater	Univerzita v Bonnu
Pracoviště	Humboldtova univerzita
Obor	vojenská historie
Ocenění	Adlerschild des Deutschen Reiches (1928)
Manžel(ka)	Lina Thierschová
Děti	Emmi Bonhoefferová; Max Delbrück; Justus Delbrück
Příbuzní	Thomas Bonhoeffer (vnuk)
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Gottlieb Leopold Delbrück (* 11. listopadu 1848 Bergen na Rujáně - 14. července 1929 Berlín) byl německý historik a politik. Byl průkopníkem v oblasti vojenských dějin. Ty se snažil začlenit do rámce obecných dějin a korektně rekonstruovat početní síly armád, které byly zejména ve starověkých pramenech silně nadsazovány.

Život

Mládí

Hans Delbrück byl synem apelačního rady Bertholda Delbrücka (1817-1868) a jeho manželky Laury (1826-1911), dcery filozofa Leopolda von Henninga. Hans navštěvoval humanistické gymnázium v Greifswaldu. Od roku 1868 studoval historii a filozofii v Heidelbergu, Greifswaldu a Bonnu. V letech 1870/71 se zúčastnil prusko-francouzské války jako poručík v záloze a byl vyznamenán Železným křížem II. třídy. V roce 1873 získal prací „o důvěryhodnosti Lamprechta z Hersfeldu“ doktorát pod vedením Heinricha von Sybel a následně odešel na vlastní žádost z armády jako nadporučík. Od roku 1874 až do jeho smrti v roce 1879 byl vychovatelem pruského prince Waldemara (šesté dítě tehdejšího korunního prince Fridricha Viléma). V roce 1881 Delbrück dokončil svou habilitaci v oblasti obecné historie na berlínské univerzitě.

Historik

Od roku 1883 Delbrück spolu s Heinrichem von Treitschke redigovali kulturně politický měsíčník Preußische Jahrbücher (Pruské ročenky). Ke konci 80. let 19. století se prohloubily jejich politické rozdíly. Anekdota říká, že Delbrück v roce 1889 požádal vydavatele, aby ho propustil, protože další spolupráce s Treitschkem není možná; ale potom vydavatel propustil Treitschkeho. Delbrück pak pokračoval ve vydávání Pruských ročenek až do roku 1919.

V roce 1885 se Delbrück stal docentem, v roce 1895 řádným profesorem na berlínské univerzitě a nástupcem Treitschkeho. Delbrückovy snahy v oblasti vojenské historie, kterou chtěl jako jeden z prvních zahrnout do rámce obecných dějin, byly zvláště průkopnické. Tento rozchod s tradicí ponechávat válečnou historii a její interpretaci armádě narazil na odpor jak jeho kolegů historiků, tak i armády. Delbrück byl obdivovatelem Clausewitze a své Dějiny válečného umění (Geschichte der Kriegskunst) považoval za pokračování jeho díla. V nich zavádí rozdíl mezi strategií přemožení (strategií anihilace, Niederwerfungsstrategie) a strategií vyčerpání (opotřebovací strategií, Ermattungsstrategie) a výslovně v té věci odkazuje na Clausewitze. Jeho spor s pruským generálním štábem přilákal velkou pozornost veřejnosti. Vyvolala ho otázka, zda Fridrich Veliký byl stratégem anihilace (generální štáb) nebo stratégem vyčerpání (Delbrück). Jeho Dějiny válečného umění jsou práce vlivná a průkopnická zejména pokud jde o rekonstrukci síly starověkých armád, i když je nyní z velké části považována za zastaralou. Po svém odchodu na odpočinek v roce 1921 sepsal Delbrück pětisvazkové dějiny světa, kterým se však dostalo menší pozornosti.

Politik

V letech 1882 až 1885 byl Delbrück členem pruské sněmovny za Svobodné konzervativce (Freikonservative Partei). V letech 1884 až 1890 byl členem Říšského sněmu, také za svobodné konzervativce, kteří tam byli v bloku s názvem Německá říšská strana. Poté pokračoval v politické práci jako publicista a komentátor.

Přestože byl Delbrück původně liberál a konzervativec, postupem času zaujal i sociálně demokratické ideové pozice. Například podpořil požadavek na zrušení pruského volebního práva, které rozlišovalo tři třídy voličů s nestejným hlasem, a také jeho sociálně-politické názory byly blízké katedrovému socialismu.

Hans Delbrück se kolem roku 1900 angažoval v „živém ženském hnutí“. Patřil spolu s Wilhelmem Diltheym a Adolfem Harnackem ke Sdružení pro organizaci středoškolských kurzů pro ženy založenému Helenou Langeovou v roce 1893, které prosazovalo právo žen studovat na univerzitě.^[1]

Delbrück odmítal militarismus a nacionalismus za vlády císaře Viléma II. Po vypuknutí první světové války veřejně zaútočil na mocenské aspirace Všeněmeckého svazu a německého velení. Bylo mimořádně neobvyklé, že Delbrück jako civilní vědec zasahoval do vojenských strategických diskusí.

Delbrück, i když sám v žádném případě neodmítal anexe území, se postavil proti touze, která v té době panovala v konzervativních národoveckých kruzích, aby bylo Německo tak silné, že by mohlo „vzdorovat celému světu“: „Tak velká nadřazenost, která by zaručila bezpečí proti jakékoli politické kombinaci, v moderním státním systému nemůže existovat“ a národy „si za žádných okolností nenechají líbit bezpodmínečnou nadřazenost jednoho státu“. ^[2]

Po skončení války se Delbrück rázně postavil proti vznikající legendě o dýce v zádech, ale také proti představě výhradní německé viny za vznik první světové války a proti Versailleské smlouvě. Spolu s Maxem Weberem a dalšími podepsal Delbrück 27. května 1919 memorandum prohlašující, že Německo proti Rusku vedlo obrannou válku. Ve vyšetřovacím výboru Říšského sněmu o příčinách válečné porážky vystupoval jako expert a útočil zejména na Ericha Ludendorffa pro jeho chyby ve vedení války.

Rodina

Roku 1884 se Delbrück oženil s Linou Thierschovou, vnučkou Justuse Liebiga z baronského rodu Liebigů. On sám patřil do široce rozvětvené rodiny Delbrücků, která v 19. století zastávala různé vlivné pozice v Prusku a Německu. Jeho matka Laura Delbrücková, dcera filozofa Leopolda von Henningse, se přátelila s hudební skladatelkou Johannou Kinkelovou.^[3]

Delbrück měl sedm dětí. Byli to Lore, Waldemar (padl v roce 1917), Hanni, Lene, Justus (1902-1945, právník činný v odporu proti Hitlerovi), Emilie (také Emmi, vdaná za dalšího protinacistického aktivistu Klause Bonhoeffera) a biofyzik Max Delbrück, nositel Nobelovy ceny.

Hansův bratr Max Emil Julius Delbrück byl také vědec, zemědělský chemik. Dalšími příbuznými byli teolog a pedagog Johann Friedrich Gottlieb Delbrück, bankéř a podnikatel Adelbert Delbrück a Bismarckův dlouholetý důvěrník Rudolph von Delbrück. Teolog Adolf von Harnack byl Delbrückův švagr, jejich manželky byly sestry. Oba muži 40 let udržovali velmi blízké přátelství.^[4]

Hans Delbrück je pohřben na městském hřbitově v Halensee (Grunewald) v čestném hrobě města Berlína.

Význam

Delbrück zůstal po celý svůj život outsiderem, a to jak v oblasti historie, tak i politiky, a nikdy nebyl plně uznán. Avšak jeho kolísání mezi fascinací armádou a varováním před snahami o moc, mezi lpěním na tradicích a progresivními požadavky je příkladem rozporů modernity na přelomu 19. a 20. století.

Jeho metodický přístup v historiografii byl průkopnický, zejména v oboru vojenských dějin. Snažil se je začlenit do rámce obecných dějin a korektně rekonstruovat početní síly starověkých armád, které byly v pramenech obecně velmi nadsazovány.^[5]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hans Delbrück na německé Wikipedii.

↑ Angelika Schaser: Helene Lange und Gertrud Bäumer. Eine politische Lebensgemeinschaft. Köln: Böhlau, 2010, S. 72.
↑ Hans Delbrück: Versöhnungs-Friede. Macht-Friede. Deutscher-Friede. Berlin 1917, S. 3.
↑ Marie Goslich: Briefe von Johanna Kinkel. In: Preußische Jahrbücher 1899.
↑ Hartmut Lehmann. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-525-35885-6.
↑ 100 miliónů padlých Němců aneb Jak se přeháněly počty válečných ztrát od starověku až po 20. století. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.

Literatura

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Hans Delbrück na Wikimedia Commons

[1] Angelika Schaser: Helene Lange und Gertrud Bäumer. Eine politische Lebensgemeinschaft. Köln: Böhlau, 2010, S. 72.

[2] Hans Delbrück: Versöhnungs-Friede. Macht-Friede. Deutscher-Friede. Berlin 1917, S. 3.

[3] Marie Goslich: Briefe von Johanna Kinkel. In: Preußische Jahrbücher 1899.

[4] Hartmut Lehmann. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-525-35885-6.

[5] 100 miliónů padlých Němců aneb Jak se přeháněly počty válečných ztrát od starověku až po 20. století. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]