Hans Delbrück

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hans Delbrück
Hans Delbrueck.jpg
Narození11. listopadu 1848
Bergen auf Rügen
Úmrtí14. července 1929 (ve věku 80 let)
Berlín
Alma materUniverzita v Bonnu
PracovištěHumboldtova univerzita
Oborvojenská historie
OceněníAdlerschild des Deutschen Reiches (1928)
Manžel(ka)Lina Thierschová
DětiEmmi Bonhoefferová
Max Delbrück
Justus Delbrück
PříbuzníThomas Bonhoeffer (vnuk)
PodpisHans Delbrück – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Gottlieb Leopold Delbrück (* 11. listopadu 1848 Bergen na Rujáně - 14. července 1929 Berlín) byl německý historik a politik. Byl průkopníkem v oblasti vojenských dějin. Ty se snažil začlenit do rámce obecných dějin a korektně rekonstruovat početní síly armád, které byly zejména ve starověkých pramenech silně nadsazovány.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Hans Delbrück byl synem apelačního rady Bertholda Delbrücka (1817-1868) a jeho manželky Laury (1826-1911), dcery filozofa Leopolda von Henninga. Hans navštěvoval humanistické gymnázium v Greifswaldu. Od roku 1868 studoval historii a filozofii v Heidelbergu, Greifswaldu a Bonnu. V letech 1870/71 se zúčastnil prusko-francouzské války jako poručík v záloze a byl vyznamenán Železným křížem II. třídy. V roce 1873 získal prací „o důvěryhodnosti Lamprechta z Hersfeldu“ doktorát pod vedením Heinricha von Sybel a následně odešel na vlastní žádost z armády jako nadporučík. Od roku 1874 až do jeho smrti v roce 1879 byl vychovatelem pruského prince Waldemara (šesté dítě tehdejšího korunního prince Fridricha Viléma). V roce 1881 Delbrück dokončil svou habilitaci v oblasti obecné historie na berlínské univerzitě.

Historik[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1883 Delbrück spolu s Heinrichem von Treitschke redigovali kulturně politický měsíčník Preußische Jahrbücher (Pruské ročenky). Ke konci 80. let 19. století se prohloubily jejich politické rozdíly. Anekdota říká, že Delbrück v roce 1889 požádal vydavatele, aby ho propustil, protože další spolupráce s Treitschkem není možná; ale potom vydavatel propustil Treitschkeho. Delbrück pak pokračoval ve vydávání Pruských ročenek až do roku 1919.

V roce 1885 se Delbrück stal docentem, v roce 1895 řádným profesorem na berlínské univerzitě a nástupcem Treitschkeho. Delbrückovy snahy v oblasti vojenské historie, kterou chtěl jako jeden z prvních zahrnout do rámce obecných dějin, byly zvláště průkopnické. Tento rozchod s tradicí ponechávat válečnou historii a její interpretaci armádě narazil na odpor jak jeho kolegů historiků, tak i armády. Delbrück byl obdivovatelem Clausewitze a své Dějiny válečného umění (Geschichte der Kriegskunst) považoval za pokračování jeho díla. V nich zavádí rozdíl mezi strategií přemožení (strategií anihilace, Niederwerfungsstrategie) a strategií vyčerpání (opotřebovací strategií, Ermattungsstrategie) a výslovně v té věci odkazuje na Clausewitze. Jeho spor s pruským generálním štábem přilákal velkou pozornost veřejnosti. Vyvolala ho otázka, zda Fridrich Veliký byl stratégem anihilace (generální štáb) nebo stratégem vyčerpání (Delbrück). Jeho Dějiny válečného umění jsou práce vlivná a průkopnická zejména pokud jde o rekonstrukci síly starověkých armád, i když je nyní z velké části považována za zastaralou. Po svém odchodu na odpočinek v roce 1921 sepsal Delbrück pětisvazkové dějiny světa, kterým se však dostalo menší pozornosti.

Politik[editovat | editovat zdroj]

V letech 1882 až 1885 byl Delbrück členem pruské sněmovny za Svobodné konzervativce (Freikonservative Partei). V letech 1884 až 1890 byl členem Říšského sněmu, také za svobodné konzervativce, kteří tam byli v bloku s názvem Německá říšská strana. Poté pokračoval v politické práci jako publicista a komentátor.

Přestože byl Delbrück původně liberál a konzervativec, postupem času zaujal i sociálně demokratické ideové pozice. Například podpořil požadavek na zrušení pruského volebního práva, které rozlišovalo tři třídy voličů s nestejným hlasem, a také jeho sociálně-politické názory byly blízké katedrovému socialismu.

Hans Delbrück se kolem roku 1900 angažoval v „živém ženském hnutí“. Patřil spolu s Wilhelmem Diltheym a Adolfem Harnackem ke Sdružení pro organizaci středoškolských kurzů pro ženy založenému Helenou Langeovou v roce 1893, které prosazovalo právo žen studovat na univerzitě.[1]

Delbrück odmítal militarismus a nacionalismus za vlády císaře Viléma II. Po vypuknutí první světové války veřejně zaútočil na mocenské aspirace Všeněmeckého svazu a německého velení. Bylo mimořádně neobvyklé, že Delbrück jako civilní vědec zasahoval do vojenských strategických diskusí.

Delbrück, i když sám v žádném případě neodmítal anexe území, se postavil proti touze, která v té době panovala v konzervativních národoveckých kruzích, aby bylo Německo tak silné, že by mohlo „vzdorovat celému světu“: „Tak velká nadřazenost, která by zaručila bezpečí proti jakékoli politické kombinaci, v moderním státním systému nemůže existovat“ a národy „si za žádných okolností nenechají líbit bezpodmínečnou nadřazenost jednoho státu“. [2]

Po skončení války se Delbrück rázně postavil proti vznikající legendě o dýce v zádech, ale také proti představě výhradní německé viny za vznik první světové války a proti Versailleské smlouvě. Spolu s Maxem Weberem a dalšími podepsal Delbrück 27. května 1919 memorandum prohlašující, že Německo proti Rusku vedlo obrannou válku. Ve vyšetřovacím výboru Říšského sněmu o příčinách válečné porážky vystupoval jako expert a útočil zejména na Ericha Ludendorffa pro jeho chyby ve vedení války.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Roku 1884 se Delbrück oženil s Linou Thierschovou, vnučkou Justuse Liebiga z baronského rodu Liebigů. On sám patřil do široce rozvětvené rodiny Delbrücků, která v 19. století zastávala různé vlivné pozice v Prusku a Německu. Jeho matka Laura Delbrücková, dcera filozofa Leopolda von Henningse, se přátelila s hudební skladatelkou Johannou Kinkelovou.[3]

Delbrück měl sedm dětí. Byli to Lore, Waldemar (padl v roce 1917), Hanni, Lene, Justus (1902-1945, právník činný v odporu proti Hitlerovi), Emilie (také Emmi, vdaná za dalšího protinacistického aktivistu Klause Bonhoeffera) a biofyzik Max Delbrück, nositel Nobelovy ceny.

Hansův bratr Max Emil Julius Delbrück byl také vědec, zemědělský chemik. Dalšími příbuznými byli teolog a pedagog Johann Friedrich Gottlieb Delbrück, bankéř a podnikatel Adelbert Delbrück a Bismarckův dlouholetý důvěrník Rudolph von Delbrück. Teolog Adolf von Harnack byl Delbrückův švagr, jejich manželky byly sestry. Oba muži 40 let udržovali velmi blízké přátelství.[4]

Hrob Hanse Delbrücka

Hans Delbrück je pohřben na městském hřbitově v Halensee (Grunewald) v čestném hrobě města Berlína.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Delbrück zůstal po celý svůj život outsiderem, a to jak v oblasti historie, tak i politiky, a nikdy nebyl plně uznán. Avšak jeho kolísání mezi fascinací armádou a varováním před snahami o moc, mezi lpěním na tradicích a progresivními požadavky je příkladem rozporů modernity na přelomu 19. a 20. století.

Jeho metodický přístup v historiografii byl průkopnický, zejména v oboru vojenských dějin. Snažil se je začlenit do rámce obecných dějin a korektně rekonstruovat početní síly starověkých armád, které byly v pramenech obecně velmi nadsazovány.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hans Delbrück na německé Wikipedii.

  1. Angelika Schaser: Helene Lange und Gertrud Bäumer. Eine politische Lebensgemeinschaft. Köln: Böhlau, 2010, S. 72.
  2. Hans Delbrück: Versöhnungs-Friede. Macht-Friede. Deutscher-Friede. Berlin 1917, S. 3.
  3. Marie Goslich: Briefe von Johanna Kinkel. In: Preußische Jahrbücher 1899.
  4. Hartmut Lehmann. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-525-35885-6. 
  5. 100 miliónů padlých Němců aneb Jak se přeháněly počty válečných ztrát od starověku až po 20. století. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-01-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]