Adolf von Harnack

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adolf von Harnack
Adolf Harnack.jpg
Narození7. května 1851
Tartu
Úmrtí10. června 1930 (ve věku 79 let)
Heidelberg
Místo pohřbeníAlter St.-Matthäus-Kirchhof
Alma materImperátorská dorpatská univerzita
Lipská univerzita
Povoláníteolog, knihovník, církevní historik a vysokoškolský učitel
ZaměstnavateléLipská univerzita (od 1876)
Univerzita Giessen (od 1879)
Marburská univerzita (od 1886)
Univerzita Friedricha Wilhelmse v Berlíně (1888–1924)
Humboldtova univerzita
OceněníMaxmiliánův řád pro vědu a umění (1909)
Harnack-Medaille (1925)
Adlerschild des Deutschen Reiches (1926)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Nábož. vyznáníluteránství
Manžel(ka)Amalie von Harnack
DětiErnst von Harnack
RodičeTheodosius Harnack
PříbuzníAxel Harnack[1] a Otto Harnack (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf von Harnack (17. května 1851, Tartu Estonsko10. června 1930, Heidelberg Bádensko) byl německý protestantský teolog a odborník na dějiny dogmatu (vývoj křesťanské věrouky) a církevní dějiny.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině německého profesora teologie Theodosia Harnacka. Šel v otcových šlépějích, studoval teologii v Tartu (tehdy německý Dorpat) a Lipsku, kde v roce 1873 získal doktorát, v roce 1874 se habilitoval a v roce 1876 byl jmenován mimořádným profesorem církevních dějin. Řádnou profesuru získal roku 1879 v Gießenu, v témže roce se oženil s Amalií Thiersch, s níž měli sedm dětí. Od roku 1886 působil v Marburgu a od roku 1888 až do penzionování v roce 1921 na Univerzitě Friedricha-Wilhelma v Berlíně. Pro své liberální názory byl v napětí s konzervativními církevními autoritami, státní moc mu naopak byla nakloněna a císař Vilém II. ho roku 1914 povýšil do šlechtického stavu. Vedle rozsáhlé badatelské činnosti byl Harnack také významným organizátorem vědy. Od roku 1890 byl řádným členem Královské pruské akademie věd, v níž podnítil rozsáhlý vydavatelský projekt - kritické vydání textů řeckých církevních otců (Die Griechischen Christlichen Schriftsteller, GCS).[2] Roku 1897 se stal také dopisujícím členem Bavorské akademie věd. V letech 1905-1921 byl ředitelem Královské knihovny (v roce 1918 přejmenována na Pruskou státní knihovnu), o jejíž vybudování se zasloužil. V roce 1911 se podílel na založení vědecké Společnosti císaře Viléma (dnes Společnost Maxe Plancka), v jejímž čele stál až do své smrti.

Teologické názory a dílo[editovat | editovat zdroj]

Věřil, že evangelium bylo zdeformováno vlivem řecké filozofie a tento proces "helenizace" se snažil prozkoumat. Ježíšovo jednoduché náboženství se podle něho, zvlášť pod vlivem apoštola Pavla změnilo na náboženství o Ježíšovi, jež se pak transformovalo v dogma o vtělení Božího syna. Podle Harnacka je nutno vzít v úvahu i působení Ježíšova učení v průběhu věků.

V knižním vydání série 16 přednášek Podstata křesťanství[3] Harnack podrobně zkoumal Ježíšovo učení, jehož jádro shrnul ve třech směrech: (1) Boží království a jeho příchod, (2) Bůh Otec a nekonečná hodnota lidské duše, (3) Vyšší spravedlnost a přikázání lásky. Harnack dále sleduje postup evangelia křesťanskými dějinami.

Patrně nejvýznamnějším dílem je třísvazková Učebnice dějin dogmatu, která poprvé vyšla v letech 1886-1890 a pak v řadě dalších doplňovaných vydání.[4]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • HARNACK, Adolf. Dějiny dogmatu. Překlad František Žilka. V Praze: Samostatnost, 1903. 372 s. (Knihovna Samostatnosti; sv. 14). 
  • HARNACK, Adolf. Dějiny dogmatu. Překlad František Žilka. 2. vyd. (fotomechanický přetisk 1. vyd. z roku 1903). Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1972. 372 s. (Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty). 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. různí autoři: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron. Petrohrad. 1907.
  2. Die Griechischen Christlichen Schriftsteller [online]. Dostupné online. 
  3. HARNACK, Adolf. Das Wesen des Christentums. 1. vyd. Leipzig: J. C. Hinrich, 1900. Dostupné online. 
  4. HARNACK, Adolf. Lehrbuch der Dogmengeschichte, 1-3. Freiburg, Leipzig: Mohr Siebeck, 1886-1890. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]