Tapiserie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Gobelín)
Skočit na: Navigace, Hledání
Tapiserie za králem Jidřichem VIII. s manželkou Janou Seymourovou a synem (cca 1545).

Tapisérie jsou tkané nástěnné koberce, podle pařížské manufaktury nazývané také gobelíny (což je zcela ekvivalentní termín). Podle jiné manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině se zase vžilo označení špalier podle starého německého termínu pro tapisérie Spalier.

Tapisérie může mít reprezentační a dekorační, estetickou funkci, může plnit i funkce tepelné či akustické izolace interiéru, příp. opticky dělit místnost.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Vertikální tkalcovský stav ve státní manufaktuře v Paříži

V celé historii byla výroba vždy rukodělná, považovaná za monumentální umění, ale i umělecké řemeslo. Pravý gobelín se zhotovuje na ručním tkalcovském stavu, vertikálním nebo horizontálním. Výrobní technika se však dá jen s výhradami označit za tkaní – práce na stavu se podobá spíše paličkování. Podle barevné předlohy se mezi napnuté osnovní niti zanášejí útky (navinuté v malém člunku nebo na tyčince) většinou jen do části celé šířky „tkaniny“ a vracejí se ke kraji. Tak vznikají barevné vzory s ostrými konturami, zčásti i s drážkami v povrchu textilie. Složité vzory, zejména krajinné motivy a figurální kompozice předkreslují tkalcům malíři na kartóny. Tkaný dekorativní rám se nazývá bordura, nahoře uprostřed bývá vytkaný znak objednavatele, dole uprostřed značka dílny, eventuálně jméno autora návrhu a provádějícího výtvarníka.

Tapisérie se tkaly téměř výhradně z ovčí vlny, výjimečně v kombinaci s hedvábnou přízí, která je typická pro vázané orientální koberce. Útky bývají z mykané vlny v neomezeném počtu barev, někdy částečně z leonských nití. Ruční výroba se postupně zdokonalovala a mechanizovala, takže osnov i útků může být více. Významné zdokonalení stavu provedl Francouz Jacquard, podle něj se nazývá žakárská technika.

Variace pojmu[editovat | editovat zdroj]

Termínem tapisérie jsou někdy nesprávně označovány technicky příbuzné textilie, jejichž styl vyšívání, prošívání nebo tepelné aplikace lisováním vizuálně připomíná tkané tapiserie. Jsou to ručně vyšívaná či aplikovaná práce na podkladu z lněného plátna (nejslavnější je tzv. tapisérie z Bayeux z roku 1065). Také to mohou být strojově řadou stehů prošívaná aplikace z ovčího rouna, příze i jiných textilií včetně syntetických, česky artprotis, vyvinutá v n. p. Vlněna v Brně (do její dílny ji také výtvarníci a výtvarnice jezdili zhotovovat; továrna i výtvarnická dílna zanikly počátkem 90. let 20. století). Technicky se někdy též nazývala textilní intarzie. Nakonec se jako tapisérie nesprávně označují i strojově lisovaná aplikace z ovčího rouna, příze či jiných textilií včetně syntetických fólií, česky aradecor, vyvinutá při továrně vlněných tkanin ve Kdyni. Továrna i výtvarnická dílna zanikly konce 90. let 20. století.

Imitace gobelínu (malba na plátně na zámku Linderhof v Bavorsku)

Gobelíny se začaly brzy imitovat výrobky z mechanických tkacích strojů. Tkají se zejména žakárovou technikou ve dvou základních druzích: útkový a osnovní gobelín. U útkových gobelínů se tkanina sestává z výplňkové osnovy z pevných nití a vazné osnovy z jemné příze. Výplňková osnova dělí po celé šířce tkaniny útkové niti na vzorovací a výplňkové. Vzorování je řízeno žakárovým ústrojím. Tkaniny s jednou výplňkovou osnovou mají požadované vzorování jen na lícní straně (na rubu jsou náhodně sestavené barvy). K výrobě tkanin s oboustranným vzorováním se musí použít dvě výplňkové osnovy. Výroba útkových gobelínů zaznamenala velký rozmach v první třetině 20. století. Byly to velmi husté tkaniny až s 84 útky na centimetr v maximálně 11 barvách.

Tkanina osnovních gobelínů sestává ze 2-6 barevných (vzorovacích) osnov, jedné vazné osnovy, dvou vzorovacích a jednoho vazného útku. Výrobek mívá vzhled příčného rypsu. Osnovy bývají ze skané příze (cca 14-18 tex x 2), vzorovací útky ze 166 tex a vazný útek 14 tex x 2. K oboustrannému vzorování tkaniny se musí použít dva vazné útky.

Též vyšívaný gobelín je považován za imitaci pravého gobelínu. Charakteristický vzhled vzniká vhodným seskupením křížkových stehů z nití různé barvy na podkladové tkanině, barevná předloha bývá někdy na tkanině natištěna. Vyšívací nit je obvykle z čisté vlny.[1] Malovaný gobelín je pak napodobenina gobelínu malovaná na rypsové tkanině. Tímto způsobem se zhotovují také předlohy na pravé gobelíny.[2]

Petit point je pak (bodová) gobelínová výšivka z drobných křížkových stehů, které se zanášejí na jemný hedvábný gáz (až 484 stehů/cm2) zpravidla s pomocí lupy. Technika vznikla v období rokoka a uplatňuje se zejména na ozdobných polštářích, kabelkách apod.[3] A gobelínová příze je čtyřnásobně skaná příze z česané vlny nebo směsí s vlnou. Používá se na nábytkové tkaniny, příp. na sportovní oděvy.[4]

Historie tapisérie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vyobrazení výroby tapisérií pochází ze starověkého Egypta z období 2000 let před naším letopočtem. Výroba je doložena také ve starověkém Řecku, jednak malbou na keramice, a dále také archeologickými nálezy (3. století před n.l.). Ke tkaní tapisérií se váže mytologický příběh o tkadleně Arachné, která se utkala o umělecké prvenství s bohyní Pallas Athénou, ze zoufalství se oběsila a byla proměněna v pavouka. Podle archeologických nálezů nástrojů také starověké kultury v Asii a Indii znaly a užívaly techniky tapisérie. Nejstarší v muzeích dochované fragmenty textilií tkané technikou tapisérií jsou koptské pohřební textilie ze 4.–10. století (například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze).[5]

Z 11. století pochází tapisérie z hornosaského Halberstadtu, označovaná často za nejstarší evropský příklad.[6] V Evropě se toto řemeslo systematicky rozvíjelo od počátku gotiky, zhruba od 13. století hlavně ve Francii, od pozdní gotiky a především v renesanci a baroku také v Nizozemí, a to ve Vlámsku a ve Flandrech. Zlatý věk tapisérie je 16. a 17. století, kdy působily asi dvě desítky vyhlášených manufaktur v několika městech Evropy, pracující podle předloh předních malířů té doby. Nejvýznamnější z nich byly dílny v Bruselu, jimž předlohy dodávali slavní vlámští malíři Petr Pavel Rubens, Jacob Jordaens, David Teniers ml., Jodocus De Vos a další, a ve Francii. Do většiny ostatních zemí se tapisérie pouze dovážely.

Jules Romain: Bitva u Zamy (1688–1690), pravý gobelín z manufaktury Les Gobelins v Paříži

Roku 1662 v Paříži ministr Jean-Baptiste Colbert přestavbou domu a dílen středověkých barvířů textilií založil pro francouzského krále Ludvíka XIV. královskou manufakturu uměleckých řemesel, zvanou Les Gobelins podle zdejší rodiny zakladatele Jehana Gobelina. Její jméno se vžilo pro tapisérie také v jiných zemích Evropy, ačkoliv v pařížské manufaktuře Gobelins kromě tkalců tapisérií a čalouníků pracovali také další řemeslníci, zejména truhláři, bronzíři a marketéři. V užším slova smyslu proto platí označení gobelín výlučně pro výrobky této pařížské manufaktury, všeobecně se však používá pro veškeré ručně i strojně tkané či vyšívané tapiserie, nejčastěji se pojmy gobelín a tapisérie ztotožňují.[7][8] Výroba gobelínů se v budově manufaktury předvádí doposud (2012),[9] gobelíny jsou dodnes napodobovány (zejména v Evropě) v několika variantách.

Od 18. století se technikou tapisérie tkaly ve velké míře tapety a potahy čalouněného nábytku, v 18. a 19. století se ale často jen kopírovaly starší předlohy. Novou vlnu rozkvětu zažila tapisérie kolem roku 1900, jak v Evropě, tak v severní Americe. K obnovitelům tradice patřil v Anglii Charles W. Morris, ve Francii Jean Lurçat. K návrhářům se počítají slavní malíři jako Pablo Picasso, Victor Vasarely nebo Alexander Colder.

V českých zemích sehráli zakladatelskou roli organizátorů výroby dvě osobnosti: Rudolf Schlattauer založil roku 1898 dílny v Zašové, po 10 letech přenesené do Valašského Meziříčí, a výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová, která roku 1910 založila dílny v Jindřichově Hradci a ke spolupráci na státních zakázkách nově ustaveného Československa angažovala například Františka Kyselu či Karla Svolinského. Předlohy ke gobelínům zhotovovali často i další významní výtvarní umělci a jejich práce dostaly několik mezinárodních ocenění na světových výstavách (1925, 1958). Zakladatelem české vysokoškolské výuky tapisérií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl Antonín Kybal (1901–1971), jehož speciálkou prošly dvě generace textilních výtvarníků. V Jindřichově Hradci i v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí se dodnes zachovává výroba klasickou technikou. Zhotovují se gobelíny podle návrhů současných umělců a restaurují se historické textilie.[10]

Historická střediska výroby[editovat | editovat zdroj]

Sbírky historických tapisérií[editovat | editovat zdroj]

Evropa

  • Belgie: Antverpy, Brusel, Gent
  • Francie: Angers, Dijon, Lille, Nancy, Paříž (Museé de Cluny), Versailles
  • Itálie: Florencie (Gallerie Uffizi, Museo degli Argenti); Janov; Řím (Vatikánská muzea)
  • Německo: Berlín, Greifswald (univerzita), Halberstadt (dóm), Postupim (Sansoucci)
  • Nizozemí: Amsterdam (Rijksmuseum)
  • Polsko: Krakov (Wawel, katedrála)
  • Rakousko: Vídeň (Kunsthistorisches Museum)
  • Rusko: Moskva (Kreml), Petrohrad
  • Slovensko: Bratislava (Primaciálny palác)
  • Španělsko: Madrid, El Escorial

Amerika

  • New York (Metropolitní muzeum: The Cloisters)

Česká republika

  • hrady a zámky: Benešov nad Ploučnicí, Český Krumlov, Hluboká, Horažďovice, Horšovský Týn, Jindřichův Hradec, Kroměříž, Kynžvart, Libochovice, Náchod, Náměšť nad Oslavou, Pražský hrad (Kancelář prezidenta republiky), Švihov, Valašské Meziříčí (muzeum), Velké Losiny, Vizovice
  • paláce: Olomouc (Arcibiskupská rezidence), Praha (Arcibiskupský palác, Buquoyský palác -Francouzské velvyslanectví, Černínský palác-Ministerstvo zahraničních věcí České republiky),
  • muzea: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská galerie v Brně, Severočeské muzeum v Liberci, Slezské muzeum v Opavě, Národní muzeum v Praze (nová budova)

České tapisérie[editovat | editovat zdroj]

Gobelín podle návrhu Cyrila Boudy, česká výroba z roku 1951

Ateliéry

  • Gobelínka Marie Teinitzerové, Jindřichův Hradec, založená roku 1910 (web)
  • Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí (web)
  • ÚLUV - Ústředí lidové umělecké výroby, Praha

Umělci

Malíři - návrháři často dávají své malby tkadlenám převést do techniky tapisérie. V následujícím přehledu jsou jak malíři, tak vystudovaní textilní výtvarníci či tkadleny, které se nadáním a praxí vypracovaly na výtvarnice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Návod na vyšívání gobelínů (německy): http://www.experto.de/b2c/hobby-freizeit/gestalten-dekorieren/gobelinstickerei-eine-schritt-fuer-schritt-anleitung.html
  2. Definice malovaného gobelínu (německy): http://www.infobitte.de/free/lex/artsLex0/g/gobelinmalerei.htm
  3. Petitpoint výšivky (německy): http://www.petitpoint.eu/deutsch/geschichte.html
  4. Gobelínová příze: http://cz.texsite.info/Gobel%C3%ADnov%C3%A1_p%C5%99%C3%ADze
  5. Historie tapisérie (anglicky): http://www.gutenberg.org/ebooks/20386
  6. Nejstarší evropská tapisérie (německy): http://www.dom-und-domschatz.de/domschatz.htm
  7. Definice gobelínu č.1 (německy): http://dunkelsuess.de/site/index.php/Lexikon/Gobelin
  8. Definice gobelínu č.2 (německy): http://de.economypoint.org/g/gobelin-manufaktur.html
  9. Informace o Manufacture des Gobelins (německy): http://www.uwefreund.com/paris/manufacturedegobelins.html
  10. Gobelínka ve Valašském Meziříčí: http://www.gobelin.cz/cs

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽKOVÁ, Jarmila: Tapiserie XVI. - XVIII. století v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. UPM Praha 1975
  • CAMPBELL, Thomas P.: Henry VIII and the Art of Majesty: Tapestries at the Tudor Court, Yale University Press, 2007, ISBN 978-0-300-12234-3
  • MRÁZ, Bohumír a MRÁZOVÁ, Marcela: Současná tapisérie. Praha: Odeon 1980
  • RUSSELL, Carol K.: Tapestry Handbook. The Next Generation, Schiffer Publ. Ltd., Atglen,PA. 2007, ISBN 978-0-7643-2756-8
  • Hennig a kol.: Gewebetechnik, VEB Fachbuchverlag Leipzig 1978, str. 229-235
  • Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 280
  • Talavášek: Tkalcovská příručka, SNTL Praha 1980, str. 142

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]