Gepard (film)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Gepard
Il gattopardo.jpg
Základní informace
Původní název Le Guépard
Země Francie
Itálie
Délka 183 min
Žánry filmové drama
film natočený podle knihy
Předloha The Leopard
Scénář Suso Cecchi D'Amico
Pasquale Festa Campanile
Enrico Medioli
Massimo Franciosa
Luchino Visconti
Režie Luchino Visconti
Obsazení a filmový štáb
Hlavní role Burt Lancaster
Claudia Cardinalová
Alain Delon
Paolo Stoppa
Rina Morelli
… více na Wikidatech
Produkce Goffredo Lombardo
Hudba Nino Rota
Kamera Giuseppe Rotunno
Kostýmy Piero Tosi
Střih Mario Serandrei
Výroba a distribuce
Premiéra 1963
Produkční společnost Titanus
Distribuce Titanus
Ocenění Zlatá palma (1963)
Gepard na ČSFD IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gepard je italské historicko-romantické filmové drama z roku 1963, natočené na podkladě románu spisovatele Giuseppe Tomasi di Lampedusa (Il Gattopardo, vydáno roku 1958). Film režíroval Luchino Visconti a v hlavních rolích hrály tehdejší filmové hvězdy jako například Burt Lancaster, Alain Delon nebo Claudia Cardinale.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Film se dost věrně přidržuje obsahu knihy od G. Tomasi di Lampedusa Gepard (Il Gattopardo, 1958). Hlavní postavou románu, je kníže Fabrizio Corbero di Salina, sicilský aristokrat. Na rozdíl od knihy, jejíž děj zahrnuje i smrt knížete v roce 1883 a krátkou scénu života jeho dcer v roce 1910, jsou však ve filmu zachyceny pouze události z let 1860 a 1861, související s připojením Sicílie k sjednocující se Itálii. Kníže je typickým hrdým reprezentantem své vrstvy, je sebevědomý, panovačný, rozhodný a zároveň vzdělaný (ve volných chvílích se věnuje astronomii). Kníže v květnu 1860 s obavami sleduje zápas o ovládnutí Sicílie vojáky G. Garibaldiho, protože tyto změny vnímá jako postupný zánik "starého světa", ve kterém jeho společenská vrstva patřila k vládnoucí (spolu s církví, kterou v knize i ve filmu reprezentuje konzervativní páter Pirrone, rodinný kněz a vychovatel). Zánik starého politicko-společenského zřízení skutečně přichází se sjednocením Itálie (Sicílie byla k sjednocujícímu se státu připojena po vpádu Garibaldiho vojáků v květnu 1860 a po porážce královských vojsk na přelomu let 1860 a 1861; poslední král František II., pocházející z bourbonské dynastie, odešel do vyhnanství).

Kníže di Salina si uvědomuje, že starý feudální společenský řád, charakterizovaný i neomezenou mocí panovníka, zaniká, ale snaží se zajistit, aby jeho děti prošly obdobím změn bez úhony. Člověkem "nových časů" se stává jeho synovec, mladý, ale chudý aristokrat Tancredi Falconeri (ve filmu ztvárněn A. Delonem). Ten zpočátku nadbíhal dceři knížete, ale později se oženil s krásnou dcerou starosty z malé vesnice Donnafugata, Angelicou Sedara. Její otec Calogero Sedara je také zosobněním nového politicko-společenského zřízení – změnou režimu se stal bohatým mužem, ačkoli jeho snaha chovat se jako boháč vyznívá komicky. Kníže di Salina nakonec přijímá politické změny s přesvědčením, že základy společenského uspořádání zůstanou navzdory politickým změnám zachovány a nové poměry nabídnou možnost seberealizace těm, kteří jsou ochotni a schopni se změnám přizpůsobit. Kníže chápe nutnost změn, ale sám není schopen a ochoten se na nich ani podílet, ani je přijmout. Jeho obdiv patří spíše "starému světu", který však nutně mizí. Jeho úvahy a postoje jsou poznamenány vnitřním smutkem, pocity melancholie a nezbytnou rezignací na aktivní řízení (zejména v politickém životě, ale i při ovlivnění životní dráhy vlastních dětí a Tancrediho).

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Film je filmovými kritiky označován za impozantní vizuální historickou fresku, která s velkou empatií zobrazuje zanikající svět feudální aristokracie na Sicílii po polovině 19. století. Film nabízí výpravné scény z bojů Garibaldiho vojáků o Palermo (z konce května 1860), ale zejména rozmanité scény z každodenního života aristokratické rodiny di Salina (cesta do letního sídla v Donnafugata, domácí bohoslužby, monumentální scéna průběhu plesu, pikniky a hon v okolí letního sídla). Nemalou zásluhu na úspěšnosti filmu měly nákladné a dané době věrné kostýmy (za kostýmy byl film nominován na cenu Americké filmové akademie) i interiéry. Kritici pozitivně hodnotili i herecké výkony hlavních postav, zejména však Burta Lancastera.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Režisér Luchino Visconti získal za film Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gepard nezatahuje drápy. In: Mojžíš, Juraj: Použij mě jako stránky knihy. Bratislava: Slovenský filmový ústav 2004, s. 126 - 131. ISBN 80-85187-35-3

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gepard (film) na slovenské Wikipedii.