Frigyes Csanády

Frigyes Csanády
Velitel 13. armádního sboru
Ve funkci: 17. července 1917 – listopad 1918
Předchůdce	Alfred von Schenk
Nástupce	funkce zanikla
Velitel 26. armádního sboru
Ve funkci: 11. července 1917 – 17. července 1917
Předchůdce	Emmerich Hadfy von Livno
Nástupce	Ernst Horsetzky von Hornthal
Velitel 6. armádního sboru
Ve funkci: 20. ledna 1917 – 11. července 1917
Předchůdce	Ludwig von Fabini
Nástupce	Emmerich Hadfy von Livno
Velitel 10. armádního sboru
Ve funkci: 7. června 1916 – 20. ledna 1917
Předchůdce	Hugo Martiny
Nástupce	Karel Křítek
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1916), polní podmaršál (1913), generálmajor (1910)
Narození	4. května 1861 Lublaň
Úmrtí	13. prosince 1937 (ve věku 76 let) Budapešť
Místo pohřbení	Hřbitov Farkasréti
Profese	voják
Ocenění	Císařský rakouský řád Leopoldův (1917)
Commons	Frigyes Csanády
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Frigyes Csanády (maďarsky békési Csanády Frigyes, německy Friedrich Csanády von Békés) (4. května 1861 Lublaň – 13. prosince 1937 Budapešť) byl rakousko-uherský generál maďarského původu. Do c. k. armády vstoupil v roce 1881 a vystřídal službu u různých jednotek převážně u královské uherské zeměbrany. Jako divizní velitel byl na začátku první světové války zraněn v Haliči a dočasně se musel vzdát aktivní služby. Po návratu na frontu v roce 1915 byl postupně velitelem několika armádních sborů na východní frontě a nakonec v Itálii. V armádě dosáhl hodnosti generála pěchoty (1916). Po zániku monarchie byl penzionován a od té doby žil v soukromí v Budapešti.

Životopis

Frigyes Csanády s německým generálem Karlem Litzmannem na východní frontě (1916)

Byl synem majora Pála Csanádyho (1829–1892). Studoval nejprve na církevním gymnáziu v Keszthely a poté na kadetní škole ve Vídni (1878–1881). Jako nižší důstojník vystřídal službu u různých jednotek převážně v Uhrách (Kaposvár, Székesfehérvár, Budapešť) a postupoval v hodnostech (poručík 1884, nadporučík 1886, kapitán 1892). Mezitím požádal o přeložení k uherské zeměbraně a v letech 1890–1892 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni. V roce 1899 byl povýšen na podplukovníka a v letech 1900–1903 působil na uherském ministerstvu zeměbrany jako přednosta oddělení. Od roku 1903 byl jako plukovník velitelem 12. honvédského pluku v Satu Mare. V letech 1909–1913 velel 73. pěchotní brigádě zeměbrany v Prešpurku a mezitím byl v roce 1910 povýšen do hodnosti generálmajora. K datu 1. května 1913 získal hodnost polního podmaršála a převzal velení 20. pěší divize honvédů.

Hrobka rodiny Schoberů v Budapešti

V srpnu 1914 byl jako velitel 20. pěší divize v rámci 3. armádního sboru povolán na východní frontu. Během bojů v Haliči byl v listopadu 1914 zraněn střelnou ranou do hrudníku a musel předat velení. Během rekonvalescence od podzimu 1914 až do léta 1915 působil znovu na ministerstvu zeměbrany. V srpnu 1915 se vrátil na frontu jako velitel 38. divize honvédů a se střídavými úspěchy bojoval proti Rusům. V letech 1916–1917 byl velitelem 10. armádního sboru, s nímž musel čelit Brusilovova ofenzíva. K datu 1. listopadu 1916 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty a v lednu 1917 převzal velení 6. armádního sboru. S ním vedl boje v Sedmihradsku, během roku 1917 byl pak postupně velitelem 26. a 13. sboru znovu na východní frontě. Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1917 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. V březnu 1918 byl s 13. sborem přeložen na italskou frontu, kde se zúčastnil bojů na Piavě a setrval zde až do konečné porážky rakousko-uherské armády u Vittorio Veneta v listopadu 1918. K datu 1. ledna 1919 byl penzionován a od té doby žil v soukromí v Budapešti. Zastával čestné funkce ve spolcích válečných veteránů a v roce 1927 byl jmenován členem obnovené Horní komory maďarského parlamentu.

Jeho manželkou byla Vilma Schoberová (1871–1950), dcera ministerského rady Alberta Schobera, z manželství se narodily čtyři děti, synové Árpád (1894–1930) a István (*1899) sloužili za první světové války jako nižší důstojníci v armádě. V rodové hrobce Schoberů v Budapešti je Csanády také pohřben.

Řády a vyznamenání

Během vojenské služby obdržel řadu ocenění v Rakousku-Uhersku, k nimž za první světové války přibyla vyznamenání i v zahraničí.

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1903)
• Řád železné koruny III. třídy (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1914)
• komandérský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)
• Vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1917)

• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1915, Německo)
• Záslužný řád bavorské koruny (1916, Bavorsko)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 104–105 (heslo Frigyes Csanády) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Frigyes Csanády na Wikimedia Commons
• Frigyes Csanády na webu Pevnosti Přemyšl