Fazyl Abdulovič Iskander

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fazyl Abdulovič Iskander
Narození6. března 1929
Suchumi
Úmrtí31. července 2016 (ve věku 87 let)
Pěredělkino
Příčina úmrtísrdeční zástava
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Povoláníscenárista, spisovatel, novinář, romanopisec, básník a esejista
NárodnostAbchaz
StátSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz, poté RuskoRusko Rusko
Alma materLiterární institut Maxima Gorkého (do 1954)
Žánrpaměti, próza, satira, podobenství, esej a aforismus
Témataliteratura
OceněníStátní cena SSSR (1989)
Puškinova cena (1993)
Státní cena Ruské federace (1994)
Triumf (1999)
Řád Za zásluhy o vlast 3. třídy (1999)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Antonina Michailovna, roz. Chlebnikova
DětiAleksander Iskander
Marina Iskanderova
RodičeAbdul Ibragimovič Iskander (otec);
Leili Chasanovna Iskanderová (matka)
PříbuzníFeredun Abdul-ipa Iskander (bratr);
Giuli Iskanderová (sestra)
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fazyl Abdulovič Iskander (abchazsky Фазиль Абдул-иԥа Искандер; rusky Фазиль Абдулович Искандер; 6. března 1929, Suchumi, Abchazská SSSR – 31. července 2016, Peredělkino nedaleko Moskvy)[1] byl sovětsko-ruský spisovatel abchazského původu, píšící rusky.[2][3]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1929 v Suchumi v Sovětském svazu. Byl synem íránského otce a matky, pocházející z kavkazského Čegemu[4][5] V době, kdy mu bylo 9 let, však o otce přišel, neboť ten byl v roce 1938 ze SSSR deportován do Íránu, kde byl poslán do pracovního tábora, v němž nakonec v roce 1957 zemřel. Mladého Fazila i jeho sourozence tak vychovávala jeho matka za pomoci širší rodiny, a tak trávil letní prázdniny v horách u příbuzných, kteří ho zasvětili do abchazských dějin a folkloru.[6]

Po maturitě Abcházii opustil, aby studoval v Moskvě na Gorkého literárním institutu, kde promoval v roce 1954.[6] Ještě v době studií začal psát první básně a po promoci začal svou kariéru jako novinář v Brjansku a v Kursku, pak se v roce 1956 vrátil zpět do Abcházie, kde nastoupil do Abchazského státního nakladatelství.[6] Zde o rok později vydal svou první básnickou sbírku Horské cesty (Горные тропы) a v dalších letech ji následovala další díla. V roce 1962 opět opustil Abcházii a natrvalo se přestěhoval do Moskvy[1] (ačkoliv se do Abcházie pravidelně vracel na návštěvy), kde začal pracovat v redakci časopisu Junosť. V Moskvě dále tiskli jeho první krátká prozaická díla, a tak se Iskander stával v SSSR pozvolna známý svou prózou. Zlom nastal v roce 1966, když v literárním časopise Novyj Mir vyšla první a také zároveň jedna z nejznámějších Iskanderových novel, Patálie s kozloturem (Созвездие Козлотура),[7] jež vypráví příběh o mladém novináři, který se vrátil do Abcházie, kde vznikl kozlotur jako výsledek experimentů s křížením koz a divokých turů. V knize paroduje teorie agronoma a genetika Trofima Lysenka a vysmívá se nejen jemu, ale i nedávno padlé Chruščovově administrativě, zvláště v souvislosti se zemědělskou politikou, a obecně celé společnosti. Souhvězdí kozoroha bylo dvakrát navrženo na Státní cenu za literaturu, avšak hodnotící kritika to v roce 1966 i 1968 zamítla z důvodu přílišné kritiky režimu a popisu Sovětského svazu ve špatném světle.[8] Knižně toto dílo vyšlo až v roce 1970.[6]

Od roku 1966 do 1973 vydal další krátké novely a pozvolna začal sepisovat svůj nejznámější román na pokračování Strejček Sandro z Čegemu (Сандро из Чегема), jehož první kapitola byla uveřejněna už v roce 1966 v časopise Nedělja. Celkem osm dílů bylo dále vydáno opět v Novém Miru, ale byly kvůli cenzuře výrazně zkráceny na téměř polovinu, avšak Iskander tuto cenzuru toleroval z důvodu, aby toto dílo mohlo být aspoň takto vydáno v jeho vlasti.[9] Prvních osm dílů pak bylo v roce 1977 vydáno knižně. Tento román se stal díky spolupráci se společností Ann Arbor Publisher Ardis v roce 1979, spolu s ostatními třinácti dosud nezveřejněnými díly v roce 1981, světoznámý (tentokrát bez cenzury) a byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny, a v anglických zemích autora přirovnali k Marku Twainovi.[10] V díle se odehrává běžný život v jedné fiktivní horské vesničce Čegem ve 20. století až po zhruba 70. léta. Strýčku Sandrovi z Čegemu nechyběla ironie, vzpomínání na dětství a mládí ani magičnost, a tak byl Iskander považován též za představitele magického realismu a přirovnáván k jihoamerickému autorovi Gabrielu Garcíovi Márquezovi, avšak sám Iskander takováto srovnání odmítal.[6] Iskander byl kvůli vydání tohoto díla v USA vyšetřován sovětskými úřady, avšak nebyl nijak postihnut díky tvrzení, že je mu to jedno a že se rukopis zřejmě nějak dostal do samizdatu. Navíc dříve téhož roku, 1979, si Iskander spolu s 22 dalšími autory vysloužil pozornost spisem Metropol (Метрополь), zprvu pětidílným souborem satir, básní a krátkých próz od zkušených i začínajících autorů, u kterého požadovali uveřejnění bez cenzury.[6] Svaz sovětských spisovatelů však Metropol odmítli vydat, a tak se dostal do samizdatu, byl propašován do USA a nakonec ho vydala v zahraničí opět společnost Ardis, za což si mnoho přispěvatelů do Metropole vysloužilo zničující kritiku a bylo ze Svazu sovětských spisovatelů vyloučeno, jiní sami z organizace vystoupili a Vasilij Aksjonov se rozhodl emigrovat ze země.[6] Iskander však ve Svazu sovětských spisovatelů setrval a nebyl vyloučen, avšak ocitl se na černé listině a přední vydavatelé odmítali několik let vydávat jeho další romány. Dle Iskandera samotného ho však tato kauza nijak vážněji neohrozila v souvislosti s vydáním Strejčka Sandra z Čegemu v zahraničí, neboť přehnaná reakce sovětských orgánů na Metropol vytvořila v zahraničí až tak negativní dojem v tisku, že se úřady rozhodly ho potom za Sandra nijak vážněji netrestat.[6] Samotné dílo Strejček Sandro z Čegemu se stalo předlohou pro pět filmů.

V roce 1982 vydal další známé dílo, Králíci a Hroznýši (Кролики и удавы), které v reakci na problémy s Metropolem a Strejčkem Sandrem znamenal změnu v pojetí, neboť zcela chyběla témata vzpomínek na dětství a mládí, smysl pro veselost a také nepopisoval život na Kavkazu. Místo toho nešetřil kritikou a popsal tam projevy nevraživosti mezi jednotlivými králičími klany, na které útočí hroznýši. Tímto alegoricky a pohádkově popsal spory uvnitř Svazu sovětských spisovatelů a politiky, navíc toto dílo v SSSR odmítli uveřejnit úplně. Bylo tedy také publikováno v zahraničí společností Ardis, dle komentáře Karen Ryan-Hayesové jako facka sovětským cenzorům, kteří svými skutky ničili kreativitu.[6] V SSSR se dočkalo zveřejnění až v roce 1987 v souvislosti s uvolňováním díky politice Glasnosť. V roce 1986 též došlo k dotisku všech dosud neuveřejněných dílů románu Strejček Sandro z Čegemu v časopisu Znamja. Bylo vydáno i mnoho dalších dosud neuveřejněných děl.

Angažmá v politice[editovat | editovat zdroj]

Od 80. let se jako respektovaná autorita dotýkal i politiky a opakovaně publikoval vyjádření, v nichž podporoval malé národy a vyzýval k jejich ochraně. Také připojoval své podpisy pod petice žádající svobodu pro deportované spisovatele.[11] Stal se poslancem Nejvyššího sovětu Abchazské ASSR a byl na rok 1989 jako jeden z jedenácti představitelů opozice vůči vládnoucímu režimu zvolen členem Nejvyššího sovětu SSSR pro 12. sjezd, kde setrval až do rozpadu SSSR v roce 1991.[12] Po rozpadu SSSR se již dále politikou nezabýval a distancoval se od Vladislava Ardzinby, vůdce abchazských separatistů. Během války v Abcházii setrval v ústraní a nikdy nevydal žádné prohlášení ohledně nezávislosti své vlasti. Naopak, dle pamětí Stanislava Rassadina litoval, že se nestavěl otevřeně proti nacionalizmu, proti odtržení Abcházie od Gruzie a nevyzýval, aby se raději řešily ekonomické problémy Abchazské ASSR. Připomněl podobné případy Basků ve Španělsku, Irů v Severním Irsku, a byl proto přesvědčen o tom, že jiné cesty než setrvat v Gruzii není, jinak je čeká krvavá slepá ulička jako v Karabachu.[12][13]

Za svůj postoj byl v Abcházii kritizován a v roce 1995 přišla reakce i od Ardzinby, jenž se mezitím stal prvním prezidentem Abcházie. Iskanderovi vytkl, že se během svého politického angažmá stokrát vyjadřoval na obranu různých národů, avšak po celou dobu trvání války Abcházie s Gruzií ani jednou nezvýšil hlas na obranu své rodné Abcházie, kde ho znají všichni v každém domě.[14]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění politiky byl spolupředsedou sekretariátu rady Svazu spisovatelů SSSR (do 1991), členem komise pro lidská práva (do roku 1996). Dále byl místopředsedou ruského klubu PEN (1989) a znovu se pustil do literární činnosti. Byl členem redakcí časopisů a almanachů Kontinent, Akademické tetrady, Kruh čtení, časopisů Znamja, Junosť, Družba národů, Čtení Ruska a dalších.

Iskander zemřel 31. července 2016 na své dače v Peredělkinu nedaleko Moskvy ve věku 87 let. 2. srpna téhož roku byl pochován na Novoděvičím hřbitově v Moskvě, kde spočinul po boku mnoha jiných významných literátů.[15] V Abcházii byl téhož dne vyhlášen státní smutek.

Dle vyjádření Alexandra Mitrofanova, českého novináře, který v Sovětském svazu v mládí studoval, byl Fazyl Abdulovič Iskander „posledním mohykánem a velkým spisovatelem ruské literatury“.[16]

České překlady z ruštiny[editovat | editovat zdroj]

  • Králíci a hroznýši (orig. Kroliki i udavy). 1. vyd. Praha: Jonathan Livingston, s.r.o., 2017. 173 S.
  • Ach, Marate! : povídka. Praha: Federální koordinační rada Společnosti přátel s národy Sovětského svazu, 198-? (přesně není známo). 146-157 S. Překlad: Ludmila Dušková
  • Strejček Sandro z Čegemu (orig. Sandro iz Čegema). 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 241 S. Překlad: Vlasta Tafelová
  • Zakázané ovoce (orig. Pervoje delo). 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. 195 S. Překlad: Jaroslav Piskáček
  • Strom dětství (orig. Derevo detstva; Zapretnyj plod). 1. vyd. Praha: Odeon, 1974. 206 S. Překlad: Marie Chrobáková a Marcela Neumannová
  • Patálie s kozloturem (orig. Sozvezdije kozlotura). 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1968. 188 S. Překlad: Josef Sedlák

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Иванова, Н. Б. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2021-04-21]. Heslo ИСКАНДЕ́Р. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-09. (rusky) 
  2. ↑ KRAUS, Herwig. Sowjetrussische Vornamen: Ein Lexikon. [s.l.]: Walter de Gruyter 228 s. Dostupné online. ISBN 9783110314052. (německy) Google-Books-ID: 3tXmBQAAQBAJ. 
  3. ↑ ISKANDER, Fazil' Abdulovič in "Enciclopedia Italiana". www.treccani.it [online]. [cit. 2017-10-27]. Dostupné online. (italsky) 
  4. ↑ GUZEVA, Alexandra. 5 facts about Fazil Iskander, the USSR’s answer to Gabriel Garcia Marquez. rbth.com. 2016-08-01. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. (anglicky) 
  5. ↑ Zomrel spisovateľ Faziľ Iskander, kritik sovietskeho režimu. svet.sme.sk. 2016-08-01. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. (slovensky) 
  6. ↑ a b c d e f g h i HABER, Erika. The Myth of the Non-Russian: Iskander and Aitmatov's Magical Universe. [s.l.]: Lexington Books 62-72 s. Dostupné online. ISBN 0-7391-0531-0. (anglicky) 
  7. ↑ BROWN, Edward J., Russian Literature Since the Revolution. Harvard University Press, 1982. s. 331. ISBN 0-674-78204-6
  8. ↑ RYAN-HAYES, Karen L. Contemporary Russian Satire: A Genre Study. Cambridge University Press, 2006. s. 15. ISBN 0-521-02626-1
  9. ↑ IVANOVA, Natalija. ФАЗИЛЬ ВЕЛИКОЛЕПНЫЙ. Apsnyteka. [cit. 2018-06-06]. Dostupné online
  10. ↑ JACOBY, Susan. An abkhazian Mark Twain. New York Times. 1983. Dostupné online
  11. ↑ Проститься с Искандером приехал президент Абхазии. vesti.ru. 2016-08-02 Dostupné online (rusky)
  12. ↑ a b Искандер Фазиль Абдулович. Kavkazskij Uzel. 2016-08-02. Dostupné online
  13. ↑ Вождь народа. Apsny. květen 2009. Доступнҵ онлине Archivováno 21. 8. 2016 na Wayback Machine.
  14. ↑ LENSKYJ, Igor. Не сочти себя небожителем, а равным среди равных. Apsny. leden 1995. Dostupné online
  15. ↑ В Москве похоронили писателя Фазиля Искандера. РБК. 2018-08-02. Dostupné online
  16. ↑ MITROFANOV, Alexandr. Názory a argumenty: Alexandr Mitrofanov: Odešel poslední mohykán ruské literatury Fazil Iskander. Rozhlas.cz. 2016-08-05. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Fazyl_Abdulovič_Iskander&oldid=22601160“