Fazyl Abdulovič Iskander

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fazyl Abdulovič Iskander
Fazil Iskander in 2010.jpg
Narození 6. března 1929
Suchumi
Úmrtí 31. července 2016 (ve věku 87 let)
Pěredělkino
Příčina úmrtí srdeční zástava
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Povolání scenárista, spisovatel, novinář, romanopisec, básník a esejista
Národnost Abchaz
Stát Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz, poté RuskoRusko Rusko
Alma mater Literární institut Maxima Gorkého (do 1954)
Žánr paměti, próza, satira, podobenství, esej a aforismus
Ocenění Státní cena SSSR (1989)
Státní cena Ruské federace (1994)
Triumph (1999)
Řád Za zásluhy o vlast 3. třídy (1999)
Řád Cti a slávy (2002)
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Antonina Michailovna, roz. Chlebnikova
Děti Aleksander Iskander
Marina Iskanderova
Rodiče Abdul Ibragimovič Iskander (otec);
Leili Chasanovna Iskanderová (matka)
Příbuzní Feredun Abdul-ipa Iskander (bratr);
Giuli Iskanderová (sestra)
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fazyl Abdulovič Iskander (abcházsky: Фазиль Абдул-иҧа Искандер; rusky Фазиль Абдулович Искандер; 6. března 1929, Suchumi, Abcházská SSSR31. července 2016, Pěredělkino nedaleko Moskvy) byl sovětsko-ruský spisovatel abcházského původu, píšící rusky.[1][2]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1929 v Suchumi v Sovětském svazu. Byl synem íránského otce a matky, pocházející z kavkazského Čegemu[3] (přesněji z Kabardsko-balkarské republiky).[4] V době, kdy mu bylo 9 let, však o otce přišel, neboť ten byl v roce 1938 ze SSSR deportován do Íránu, kde byl poslán do pracovního tábora, v němž nakonec v roce 1957 zemřel. Mladého Fazila i jeho sourozence tak vychovávala jeho matka za pomoci širší rodiny, a tak trávil letní prázdniny v horách u příbuzných, kteří ho zasvětili do abchazských dějin a folkloru.[5]

Po maturitě Abcházii opustil, aby studoval v Moskvě na Gorkého literárním institutu, kde promoval v roce 1954.[5] Ještě v době studií začal psát první básně a po promoci začal svou kariéru jako novinář v Brjansku a v Kursku, pak se v roce 1956 vrátil zpět do Abcházie, kde nastoupil do Abchazského státního nakladatelství.[5] Zde o rok později vydal svou první básnickou sbírku Horské cesty (Горные тропы) a v dalších letech ji následovala další díla. V roce 1962 opět opustil Abcházii a natrvalo se přestěhoval do Moskvy (ačkoliv se do Abcházie pravidelně vracel na návštěvy), kde začal pracovat v redakci časopisu Junosť. V Moskvě dále tiskli jeho první krátká prozaická díla, a tak se Iskander stával v SSSR pozvolna známý svou prózou. Zlom nastal v roce 1966, když v literárním časopise Novyj Mir vyšla první a také zároveň jedna z nejznámějších Iskanderových novel, Patálie s kozloturem (Созвездие Козлотура),[6] jež vypráví příběh o mladém novinářovi, který se vrátil do Abcházie, kde vznikl kozlotur jako výsledek experimentů s křížením koz a divokých turů. V knize paroduje teorie agronoma a genetika Trofima Lysenka a vysmívá se nejen jemu, ale i nedávno padlé Chruščovově administrativě, zvláště v souvislosti se zemědělskou politikou, a obecně celé společnosti. Souhvězdí kozoroha bylo dvakrát navrženo na Státní cenu za literaturu, avšak hodnotící kritika to v roce 1966 i 1968 zamítla z důvodu přílišné kritiky režimu a popisu Sovětského svazu ve špatném světle.[7] Knižně toto dílo vyšlo až v roce 1970.[5]

Od roku 1966 do 1973 vydal další krátké novely a pozvolna začal sepisovat svůj nejznámější román na pokračování Strejček Sandro z Čegemu (Сандро из Чегема), jehož první kapitola byla uveřejněna už v roce 1966 v časopise Nedělja. Celkem osm dílů bylo dále vydáno opět v Novém Miru, ale byly kvůli cenzuře výrazně zkráceny na téměř polovinu, avšak Iskander tuto cenzuru toleroval z důvodu, aby toto dílo mohlo být aspoň takto vydáno v jeho vlasti.[8] Prvních osm dílů pak bylo v roce 1977 vydáno knižně. Tento román se stal díky spolupráci se společností Ann Arbor Publisher Ardis v roce 1979, spolu s ostatními třinácti dosud nezveřejněnými díly v roce 1981, světoznámý (tentokrát bez cenzury) a byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny, a v anglických zemích autora přirovnali k Marku Twainovi.[9] V díle se odehrává běžný život v jedné fiktivní horské vesničce Čegem ve 20. století až po zhruba 70. léta. Strýčku Sandrovi z Čegemu nechyběla ironie, vzpomínání na dětství a mládí ani magičnost, a tak byl Iskander považován též za představitele magického realismu a přirovnáván k jihoamerickému autorovi Gabrielu Garcíovi Márquezovi, avšak sám Iskander takováto srovnání odmítal.[5] Iskander byl kvůli vydání tohoto díla v USA vyšetřován sovětskými úřady, avšak nebyl nijak postihnut díky tvrzení, že je mu to jedno a že se rukopis zřejmě nějak dostal do samizdatu. Navíc dříve téhož roku, 1979, si Iskander spolu s 22 dalšími autory vysloužil pozornost spisem Metropol (Метрополь), zprvu pětidílným souborem satir, básní a krátkých próz od zkušených i začínajících autorů, u kterého požadovali uveřejnění bez cenzury.[5] Svaz sovětských spisovatelů však Metropol odmítli vydat, a tak se dostal do samizdatu, byl propašován do USA a nakonec ho vydala v zahraničí opět společnost Ardis, za což si mnoho přispěvovatelů do Metropole vysloužilo zničující kritiku a bylo ze Svazu sovětských spisovatelů vyloučeno, jiní sami z organizace vystoupili a Vasilij Aksjonov se rozhodl emigrovat ze země.[5] Iskander však ve Svazu sovětských spisovatelů setrval a nebyl vyloučen, avšak ocitl se na černé listině a přední vydavatelé odmítali několik let vydávat jeho další romány. Dle Iskandera samotného ho však tato kauza nijak vážněji neohrozila v souvislosti s vydáním Strejčka Sandra z Čegemu v zahraničí, neboť přehnaná reakce sovětských orgánů na Metropol vytvořila v zahraničí až tak negativní dojem v tisku, že se úřady rozhodly ho potom za Sandra nijak vážněji netrestat.[5] Samotné dílo Strejček Sandro z Čegemu se stalo předlohou pro pět filmů.

V roce 1982 vydal další známé dílo, Králíci a Hroznýši (Кролики и удавы), které v reakci na problémy s Metropolem a Strejčkem Sandrem znamenal změnu v pojetí, neboť zcela chyběla témata vzpomínek na dětství a mládí, smysl pro veselost a také nepopisoval život na Kavkazu. Místo toho nešetřil kritikou a popsal tam projevy nevraživosti mezi jednotlivými králičími klany, na které útočí hroznýši. Tímto alegoricky a pohádkově popsal spory uvnitř Svazu sovětských spisovatelů a politiky, navíc toto dílo v SSSR odmítli uveřejnit úplně. Bylo tedy také publikováno v zahraničí společností Ardis, dle komentáře Karen Ryan-Hayesové jako facka sovětským cenzorům, kteří svými skutky ničili kreativitu.[5] V SSSR se dočkalo zveřejnění až v roce 1987 v souvislosti s uvolňováním díky politice Glasnosť. V roce 1986 též došlo k dotisku všech dosud neuveřejněných dílů románu Strejček Sandro z Čegemu v časopisu Znamija. Bylo vydáno i mnoho dalších dosud neuveřejněných děl.

Angažmá v politice[editovat | editovat zdroj]

Od 80. let se jako respektovaná autorita dotýkal i politiky a opakovaně publikoval vyjádření, v nichž podporoval malé národy a vyzýval k jejich ochraně. Také připojoval své podpisy pod petice žádající svobodu pro deportované spisovatele.[10] Stal se poslancem Nejvyššího sovětu Abchazské ASSR a byl na rok 1989 jako jeden z jedenácti představitelů opozice vůči vládnoucímu režimu zvolen členem Nejvyššího sovětu SSSR pro 12. sjezd, kde setrval až do rozpadu SSSR v roce 1991.[11] Po rozpadu SSSR se již dále politikou nezabýval a distancoval se od Vladislava Ardzinby, vůdce abchazských separatistů. Během války v Abcházii setrval v ústraní a nikdy nevydal žádné prohlášení ohledně nezávislosti své vlasti. Naopak, dle pamětí Stanislava Rassadina litoval, že se nestavěl otevřeně proti nacionalizmu, proti odtržení Abcházie od Gruzie a nevyzýval, aby se raději řešily ekonomické problémy Abchazské ASSR. Připomněl podobné případy Basků ve Španělsku, Irů v Severním Irsku, a byl proto přesvědčen o tom, že jiné cesty než setrvat v Gruzii není, jinak je čeká krvavá slepá ulička jako v Karabachu.[11][12]

Za svůj postoj byl v Abcházii kritizován a v roce 1995 přišla reakce i od Ardzinby, jenž se mezitím stal prvním prezidentem Abcházie. Iskanderovi vytkl, že se během svého politického angažmá stokrát vyjadřoval na obranu různých národů, avšak po celou dobu trvání války Abcházie s Gruzií ani jednou nezvýšil hlas na obranu své rodné Abcházie, kde ho znají všichni v každém domě.[13]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění politiky byl spolupředsedou sekretariátu rady Svazu spisovatelů SSSR (do 1991), členem komise pro lidská práva (do roku 1996). Dále byl místopředsedou ruského klubu PEN (1989) a znovu se pustil do literární činnosti. Byl členem redakcí časopisů a almanachů Kontinent, Akademické tetrady, Kruh čtení, časopisů Znamija, Junosť, Družba národů, Čtení Ruska a dalších.

Iskander zemřel 31. července 2016 na své dače v Pěredělkinu nedaleko Moskvy ve věku 87 let. 2. srpna téhož roku byl pochován na Novoděvičím hřbitově v Moskvě, kde spočinul po boku mnoha jiných významných literátů.[14] V Abcházii byl téhož dne vyhlášen státní smutek.

Dle vyjádření Alexandra Mitrofanova, českého novináře, který v Sovětském svazu v mládí studoval, byl Fazyl Abdulovič Iskander „posledním mohykánem a velkým spisovatelem ruské literatury“.[15]


České překlady z ruštiny[editovat | editovat zdroj]

  • Králíci a hroznýši (orig. Kroliki i udavy). 1. vyd. Praha: Jonathan Livingston, s.r.o., 2017. 173 S.
  • Ach, Marate! : povídka. Praha: Federální koordinační rada Společnosti přátel s národy Sovětského svazu, 198-? (přesně není známo). 146-157 S. Překlad: Ludmila Dušková
  • Strejček Sandro z Čegemu (orig. Sandro iz Čegema). 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 241 S. Překlad: Vlasta Tafelová
  • Zakázané ovoce (orig. Pervoje delo). 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. 195 S. Překlad: Jaroslav Piskáček
  • Strom dětství (orig. Derevo detstva; Zapretnyj plod). 1. vyd. Praha: Odeon, 1974. 206 S. Překlad: Marie Chrobáková a Marcela Neumannová
  • Patálie s kozloturem (orig. Sozvezdije kozlotura). 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1968. 188 S. Překlad: Josef Sedlák

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KRAUS, Herwig. Sowjetrussische Vornamen: Ein Lexikon. [s.l.]: Walter de Gruyter 228 s. Dostupné online. ISBN 9783110314052. (německy) Google-Books-ID: 3tXmBQAAQBAJ. 
  2. ISKANDER, Fazil' Abdulovič in "Enciclopedia Italiana". www.treccani.it [online]. [cit. 2017-10-27]. Dostupné online. (italsky) 
  3. GUZEVA, Alexandra. 5 facts about Fazil Iskander, the USSR’s answer to Gabriel Garcia Marquez. rbth.com. 2016-08-01. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. (anglicky) 
  4. Zomrel spisovateľ Faziľ Iskander, kritik sovietskeho režimu. svet.sme.sk. 2016-08-01. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. (slovensky) 
  5. a b c d e f g h i HABER, Erika. The Myth of the Non-Russian: Iskander and Aitmatov's Magical Universe. [s.l.]: Lexington Books 62-72 s. Dostupné online. ISBN 0-7391-0531-0. (anglicky) 
  6. BROWN, Edward J., Russian Literature Since the Revolution. Harvard University Press, 1982. s. 331. ISBN 0-674-78204-6
  7. RYAN-HAYES, Karen L. Contemporary Russian Satire: A Genre Study. Cambridge University Press, 2006. s. 15. ISBN 0-521-02626-1
  8. IVANOVA, Natalija. ФАЗИЛЬ ВЕЛИКОЛЕПНЫЙ. Apsnyteka. [cit. 2018-06-06]. Dostupné online
  9. JACOBY, Susan. An abkhazian Mark Twain. New York Times. 1983. Dostupné online
  10. Проститься с Искандером приехал президент Абхазии. vesti.ru. 2016-08-02 Dostupné online (rusky)
  11. a b Искандер Фазиль Абдулович. Kavkazskij Uzel. 2016-08-02. Dostupné online
  12. Вождь народа. Apsny. květen 2009. Доступнҵ онлине
  13. LENSKYJ, Igor. Не сочти себя небожителем, а равным среди равных. Apsny. leden 1995. Dostupné online
  14. В Москве похоронили писателя Фазиля Искандера. РБК. 2018-08-02. Dostupné online
  15. MITROFANOV, Alexandr. Názory a argumenty: Alexandr Mitrofanov: Odešel poslední mohykán ruské literatury Fazil Iskander. Rozhlas.cz. 2016-08-05. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]