Emma Boninová
| Emma Boninová OMRI CdrLH | |
|---|---|
 Boninová v roce 2017 | |
| Ministryně zahraničních věcí Italské republiky | |
| Ve funkci: 28. dubna 2013 – 22. února 2014 | |
| Předseda vlády | Enrico Letta |
| Předchůdce | Mario Monti (pověřený) |
| Nástupce | Federica Mogheriniová |
| Ministryně pro mezinárodní obchod a evropské záležitosti Italské republiky | |
| Ve funkci: 17. května 2006 – 7. května 2008 | |
| Předseda vlády | Romano Prodi |
| Předchůdce | Giorgio La Malfa |
| Nástupce | Andrea Ronchi |
| Eurokomisařka pro zdravotnictví a ochranu spotřebitelů | |
| Ve funkci: 25. ledna 1995 – 16. září 1999 | |
| Předseda | Jacques Santer |
| Předchůdce | Christiane Scrivenerová |
| Nástupce | David Byrne |
| Místopředsedkyně Senátu republiky | |
| Ve funkci: 6. května 2008 – 15. března 2013 | |
| Předseda | Renato Schifani |
| Členka Senátu republiky | |
| Ve funkci: 23. března 2018 – 12. října 2022 | |
| Volební obvod | Řím |
| Ve funkci: 18. dubna 2008 – 14. března 2013 | |
| Volební obvod | Piedmont |
| Členka Poslanecké sněmovny | |
| Ve funkci: 21. dubna 2006 – 28. dubna 2008 | |
| Ve funkci: 10. července 1990 – 25. ledna 1995 | |
| Ve funkci: 5. prosince 1986 – 2. července 1987 | |
| Ve funkci: 13. června 1979 – 10. července 1983 | |
| Ve funkci: 5. července 1976 – 20. prosince 1978 | |
| Poslankyně Evropského parlamentu | |
| Ve funkci: 20. července 1999 – 27. dubna 2006 | |
| Volební obvod | Severozápadní Itálie (1999–2004) Severovýchodní Itálie (2004–2006) |
| Ve funkci: 17. července 1979 – 12. dubna 1988 | |
| Volební obvod | Severozápadní Itálie |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Radikální strana (před 1989) radikální kandidátky (1989–2001) Italští radikálové (od 2001) Více Evropy (od 2017) |
| Rodné jméno | Emma Bonino |
| Narození | 9. března 1948 (76 let) Bra,  Itálie |
| Alma mater | Bocconiho univerzita |
| Profese | politička |
| Náboženství | ateismus |
| Ocenění | Cena kněžny asturské za mezinárodní spolupráci (1998) Cena severu a jihu (1999) komandér Řádu čestné legie (2009) BBC 100 Women (2013) čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (2017) … více na Wikidatech |
| Webová stránka | Oficiální stránky |
| Commons | Emma Bonino |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emma Boninová (nepřechýleně Bonino; * 9. března 1948 Bra) je italská politička. Ve veřejných funkcích působí od roku 1976, je tak veteránkou italské politiky. Od svého vstupu do politiky se angažuje v radikálně liberálních stranách, od roku 2001 stojí v čele Italských radikálů. Jako politička vedla mnoho reformních kampaní v zájmu ekonomického a kulturního liberalismu. Spolu s další osobností radikálů, Marcem Pannellou, svým aktivismem na podporu občanských práv pomohla změnit italskou společnost.[1] List The Guardian ji nazval „proevropským svědomím Itálie“.[2]
Přestože formace, které zastupovala, nikdy nezískaly širší voličskou podporu, sama se dostala do mnoha vlivných funkcí. V letech 1995–1999 byla eurokomisařkou, mezi roky 2006 a 2008 ministryní pro evropské záležitosti a v letech 2013–2014 ministryní zahraničí.
Od roku 2017 je čelnou představitelkou uskupení Více Evropy, kde jsou Italští radikálové začleněni.
Biografie[editovat | editovat zdroj]
Raný život a vzdělání[editovat | editovat zdroj]
Emma Boninová se narodila na italském venkově do farmářské rodiny. Vyhlídky na rurální život ji ale neuspokojovaly, a proto odešla studovat jazyky na Bocconiho univerzitu do Milána.[1]
Boj za lidská práva ji zpočátku příliš nevzrušoval, roku 1974 ale podstoupila v té době nelegální potrat, a to ji motivovalo k boji za jeho povolení. Dostala se do kruhů blízkých Radikální straně a také začala doprovázet ženy na kliniku ve Florencii, kde byla interrupce prováděna. To bylo také nelegální; v roce 1975 sama sebe udala a nastoupila do vězení.[1]
Kariéra v italské politice[editovat | editovat zdroj]
O rok později už byla na svobodě a byla zvolena za radikály do Poslanecké sněmovny. S krátkými přestávkami si mandát udržela až do roku 2008. Tehdy byla zvolena do Senátu za Piedmont.
V roce 1975 stála za referendem, jež potraty v Itálii legalizovalo. Roku 1986 se podílela na referendu proti jaderné energii, které vedlo ke konci civilního jaderného programu.
Radikální strana se v roce 1989 transformovala v italskou pobočku Transnacionální radikální strany. Roku 2001 se obnovila plnohodnotná politická strana, nazvaná Italští radikálové. Boninová se postavila do jejího čela, kde je dodnes.
Po parlamentních volbách 2006 se stala ve vládě Romana Prodiho ministryní pro mezinárodní obchod evropské záležitosti. Z funkce odešla roku 2008, poté, co byla zvolena místopředsedkyní Senátu. Tou byla do roku 2013, kdy z parlamentu na jedno volební období odešla. Přesto byla v letech 2013–2014 ministryní zahraničí ve vládě Enrica Letty.
Pro parlamentní volby 2018 se stala lídrem formace Více Evropy, sestávající z Italských radikálů a menších formací. Na začátku roku 2018 vyšla z průzkumu veřejného mínění jako druhá nejpopulárnější italská politička, hned po premiérovi Paolu Gentilonim.[1] Přesto její strana získala jen necelá tři procenta hlasů a pouze tři poslance.[3] Sama Boninová byla zvolena do Senátu za Řím.[4]
Kolem voleb 2018 se o ní uvažovalo jako o premiérce.[5]
Kariéra v mezinárodní politice[editovat | editovat zdroj]
V letech 1979 až 1988 a znovu 1999–2006 byla poslankyní Evropského parlamentu. V první polovině devadesátých let působila ve vedení Transnacionální radikální strany, nejprve jako předsedkyně a poté jako tajemnice. V říjnu 1994 byla šéfkou italské vládní delegace k Valnému shromáždění OSN ohledně iniciativy „Moratorium na trest smrti“. Mezi roky 1995 a 1999 byla eurokomisařkou v komisi Jacquese Santera. Zodpovědná byla za ochranu spotřebitelů, rybolov a Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu. Ve funkci skončila s rezignací celé komise kvůli korupčnímu skandálu. Podezření ulpělo i na Emmě Boninové.
Spolu s Marcem Pannellou, dalším významným radikálem, vedla mnoho bojů za občanská práva a osobní svobodu, často spojených s rozvody, legalizací potratů, legalizací drog či sexuální a náboženskou svobodou. Zasazovala se za konec trestu smrti, ženské obřízky a vymýcení podvýživy. Roku 1975 založila informační centrum pro potraty a v roce 1997 podporovala mezinárodní hnutí bojující proti ženské diskriminaci v Afghánistánu. Je také zastánkyní uznání práv žen v zemích Africké unie přes Maputský protokol. Založila neziskové organizace „Non c'è Pace senza Giustizia“ (Žádný mír bez spravedlnosti), která podporuje mezinárodní ochranu a prosazování lidských práv a demokracie, a „Nessuno Tocchi Caino“ (Ruce pryč od Kaina), jež se zasazuje o zrušení trestu smrti ve světě.
V roce 1999 podporovala intervenci NATO do Kosova.
V prosinci 2001 se přesunula do Káhiry s cílem naučit se arabský jazyk a kulturu. V březnu 2003 začala na rozhlasové stanici Italských radikálů prezentovat denní přehled arabského tisku. O rok později v Káhiře zorganizovala „Regionální konferenci o demokracii, lidských právech a roli Mezinárodního trestního soudu“.
Roku 2003 ve spolupráci s Italskou asociací pro rozvoj žen (Associazione Italiana Donne per lo Sviluppo, AIDOS) svolala zasedání italského parlamentu ve věci obřízky. Na něm se diskutoval problém ženské obřízky v Africe; Boninová vystoupila s popisem svých cest po Somálsku, Egyptě, Tanzanii, Gambii a Etiopii, kde z první ruky zjišťovala informace o těchto lidových praktikách.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
Řád zásluh o Italskou republiku – předán 21. prosince 2015[6]
V roce2016 ji papež František v rozhovoru pro Corriere della Sera označil za jednu ze „zapomenutých velkých osobností národa“ a přirovnala ji ke Konradu Adenauerovi a Robertu Schumanovi.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emma Bonino na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d POVOLEDO, Elisabetta. She Won Italians’ Hearts. But Can She Win Their Votes?. The New York Times [online]. 2018-02-09 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v angličtině)
- ↑ KIRCHGAESSNER, Stephanie. Emma Bonino: Italy's pro-Europe, pro-immigrant conscience. The Guardian [online]. Řím: 2018-02-26 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v angličtině)
- ↑ Politico Polls - Italian polls, trends and election news. Politico [online]. [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v angličtině)
- ↑ Dipartimento per gli Affari Interni e Territoriali. Ministerstvo vnitra Italské republiky [online]. 2018-03-04 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v italštině)
- ↑ BARIGAZZI, Jacopo. Far-right leader rejects idea of Emma Bonino as Italy’s PM. Politico [online]. 2018-02-25 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v angličtině)
- ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. Presidenza della Republica [online]. [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v italštině)
- ↑ I tre "grandi italiani" nel Pantheon di Papa Francesco. Il Corriere della Sera [online]. 2016-02-08 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. (v italštině)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Emma Boninová na Wikimedia Commons - Profil Emmy Bonino na stránkách Evropského parlamentu
