Emil Woinovich
Emil svobodný pán Woinovich von Belobreska | |
---|---|
![]() | |
Ředitel C. k. válečného archivu | |
Ve funkci: 1901 – 1915 | |
Předchůdce | Leander von Wetzer |
Nástupce | Maximilian von Hoen |
Velitel 17. pěší brigády v Praze | |
Ve funkci: 1898 – 1901 | |
Předchůdce | Hugo Molnár von Kereszt |
Nástupce | Ferdinand Pfeiffer |
Vojenská služba | |
Služba | ![]() |
Hodnost | generál pěchoty (1908), polní podmaršál (1903), generálmajor (1898) |
Narození | 23. dubna 1851 Petrinja |
Úmrtí | 13. února 1927 (ve věku 75 let) Vídeň |
Titul | svobodný pán (1916) |
Děti | Peter Woinovich |
Profese | vojenský historik, archivář a historik |
Ocenění | Řád Františka Josefa |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Emil svobodný pán Woinovich von Belobreska (chorvatsky Emil barun Vojnović iz Belobreski) (23. dubna 1851 Petrinja – 13. února 1927 Vídeň) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1870, jako štábní důstojník působil u různých jednotek, uplatnil se také jako vojenský pedagog, spisovatel a ředitel zpravodajských služeb na ministerstvu války. V letech 1901–1915 zastával funkci ředitele C.k. válečného archivu. V armádě dosáhl v roce 1908 hodnosti generála pěchoty a v roce 1916 byl povýšen do stavu svobodných pánů.
Životopis =[editovat | editovat zdroj]
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/03/Emil_Woinovich.jpg/220px-Emil_Woinovich.jpg)
Pocházel z chorvatské rodiny, dětství strávil v Eisenstadtu a v letech 1866–1870 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.[1] Do armády vstoupil jako poručík k 25. pěšímu pluku v Lučenci, v letech 1873–1875 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Poté vystřídal službu v Košicích a Zadaru a v roce 1880 se zúčastnil potlačení povstání v Dalmácii. Mezitím byl povýšen na kapitána (1879) a od roku 1880 působil jako štábní důstojník u 15. armádního sboru v Sarajevu. Podílel se mimo jiné na kartografickém zpracování Bosny a Hercegoviny a v letech 1884–1887 působil na 5. oddělení ministerstva války. V roce 1887 byl povýšen na majora a stal se šéfem štábu 18. pěší divize v Mostaru.[2] V letech 1888–1892 působil jako pedagog na Válečné škole ve Vídni, kde vyučoval strategii a vojenské dějiny[3] a v roce 1890 byl povýšen na podplukovníka.[4]
V roce 1892 dosáhl hodnosti plukovníka[5] a v letech 1892–1896 byl ředitelem zpravodajských služeb na ministerstvu války.[6] V roce 1896 byl povolán jako zástupce velitele 26. pěšího pluku do Ostřihomi a od ledna 1897 byl jeho velitelem.[7] K datu 1. listopadu 1898 byl povýšen na generálmajora[8] a v letech 1898–1901 byl velitelem 17. pěší brigády v Praze.[9] Od roku 1901 byl dlouholetým ředitelem C. k. válečného archivu (K.u.k. Kriegsarchiv).[10][11] V roce 1903 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[12] a k datu 26. listopadu 1908 získal hodnost titulárního generála pěchoty.[13][14][15] Ke dni 31. prosince 1915 byl odeslán na dovolenou a převeden do stavu záloh, formálně byl v armádě penzionován až po zániku monarchie k datu 1. ledna 1919.[16] Jako dlouholetý ředitel válečného archivu byl autorem řady odborných prací.
Zemřel ve Vídni 13. února 1927 a je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni.
V roce 1895 se ve Vídni oženil s baronkou Luisou von Uriel (1873–1962), dcerou MUDr. Josefa Uriela (1840–1919), vrchního štábního lékaře.[17] Z jejich manželství se narodily tři děti, syn Peter a dcery Luisa a Marie.[18]
Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]
V roce 1905 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Belobreska platného pro Uherské království. V roce 1910 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[19] V roce 1916 byl povýšen do rakouského stavu svobodných pánů.[20] Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí,[21] byl také členem-korespondentem Císařské akademie věd. Je po něm pojmenována ulice Woinovichgasse ve vídeňské čtvrti Hietzing.
Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]
Válečná medaile (1882)
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1892)
Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1895)
Řád železné koruny III. třídy (1896)
Jubilejní pamětní medaile (1898)
rytířský kříž Leopoldova řádu (1906)
Vyznamenání za umění a vědu (1907)
velkokříž Řádu Františka Josefa (1908)
Vojenský jubilejní kříž (1908)
Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1910)
Zahraničí[editovat | editovat zdroj]
Řád červené orlice II. třídy (1894, Německo)
Řád pruské koruny I. třídy (1906, Německo)
Záslužný řád bavorské koruny I. třídy (1906, Bavorsko)
velkokříž Řádu rumunské koruny (1913, Rumunsko)
velkokříž Řádu Albrechtova (1913, Sasko)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage; Vídeň, 1894; s. 53 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1888; Vídeň, 1887; s. 157 dostupné online
- ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1889; Vídeň, 1888; s. 160, 824 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1891; Vídeň, 1891; s. 123, 177 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 236 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1893; Vídeň, 1893; dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1898; Vídeň, 1897; s. 162, 418 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1899; Vídeň, 1899; s. 264 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1900; Vídeň, 1899; s. 125 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1902; Vídeň, 1901; s. 156, 199 dostupné online
- ↑ 'Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 72, 182 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1904; Vídeň, 1903; s. 106, 155 dostupné online
- ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Generale und Obersten 1914; Vídeň, 1914; s. 3 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1910; Vídeň, 1909; s. 119, 166, 219 dostupné online
- ↑ Služební postup Emila Woinoviche in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 205 dostupné online
- ↑ VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2017; Praha, 2012; s, 431 ISBN 978-80-904241-8-0
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1929; Gotha, 1929; s. 781–782 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 242 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1917; Gotha, 1917; s. 1000–1001 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Emila Woinoviche in: Generale und Obersten 1915; Vídeň, 1915; s. 3 dostupné online
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 322–325 (heslo Emil Woinovich) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Rakousko-uherští generálové
- Rakouští šlechtici
- Uherští šlechtici
- Rakouští spisovatelé
- Vojenští historikové
- Tajní radové
- Absolventi Tereziánské vojenské akademie
- Nositelé Řádu Františka Josefa
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Řádu Leopoldova
- Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
- Nositelé Vojenského jubilejního kříže
- Nositelé Vyznamenání za umění a vědu
- Nositelé Řádu červené orlice
- Nositelé Řádu koruny (Prusko)
- Nositelé Řádu rumunské koruny
- Nositelé Záslužného řádu bavorské koruny
- Nositelé Řádu Albrechtova
- Narození 23. dubna
- Narození v roce 1851
- Úmrtí 13. února
- Úmrtí v roce 1927
- Úmrtí ve Vídni
- Pohřbení na vídeňském centrálním hřbitově