Dynastie Ming

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Šablona:Čínský text Šablona:Infobox dynastie Šablona:Historie Číny Dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin: Míng Cháo; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v Číně v letech 13681644, na jihu země se stoupenci mingského rodu udrželi do roku 1661. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní nastoupila mandžuská dynastie Čching.

Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.

Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.

Původ

Podrobnější informace naleznete v článku Chung-wu.

Zakladatelem a prvním císařem dynastie byl Ču Jüan-čang, který se narodil roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (鍾離, dnes Feng-jang) v provincii An-chuej ve střední Číně na dolním toku Jang-c’-ťiang.[1] Poté co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou.[2] Roku 1352 se přidal k bojovníkům povstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojska říše Jüan, roku 1368 se prohlásil císařem čínské říše Ming a do roku 1381 dobyl celou zemi.[3]

Název

Říši a dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem své éry vládyChung-wu) v tehdejším hlavním městě Nankingu v lednu 1368. Už roku 1361 byl Ču vůdcem Rudých turbanů Chan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (吳國公),[4] 4. února 1364 se prohlásil za krále Wu (吳王).[5] Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem Wu, ale pro svůj stát a novou dynastii vybral název „Ming“ () – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ (大明) – Velká záře.[6]

Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan.[6] Ta totiž byla v čínském systému pěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slov jüan a süan (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem.[6] Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (Ta Ming wang, 大明王)[7] Chan Šan-tchunga, vůdce sekty Bílého lotosu. Pojem Ming odkazoval na Ming-ťiao – „náboženství světla“, manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů.[6] Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla, a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci.[6] Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).[8]

Čína za vlády dynastie

Podrobnější informace naleznete v článku Říše Ming.

Pod vládou nové dynastie byly v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozí dynastie Jüan. Říše Ming se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny 15. století zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstována bavlna, rozšířena produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu.[9]

Začátkem 15. století si mingská Čína na několik desetiletí podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěna Velká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.[10]

V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí.[11] Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využili Mandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.[10]

Po dobytí severní Číny mandžuskou dynastií Čching ještě několik desetiletí pokračovala mingská vláda na jihu země, až do roku 1661.[10] Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni za dynastii Jižní Ming. Poslední mingský císař Ču Jou-lang roku 1661 uprchl do Barmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.[12]

Císaři

Související informace naleznete také v článcích Seznam mingských císařů a Čínský císař.

Vláda

Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavou vojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek,[13] které roku 1380 přinesly i zrušení ústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císař Jung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.[14]

Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.[15] Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.[16] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením.[16] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva státní správy, resp. ministerstva vojenství; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.[16] Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.[15]

Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař.[17] Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Faktická moc císařových velkých sekretářů anebo vysoce postavených eunuchů, obklopujících panovníka, byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům.[17]

Palác nejvyšší harmonie v Zakázaném městě v Pekingu

Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném v Nankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města do Pekingu, zdejší Zakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.[18]

Nástupnictví

Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císaře Ťien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich – Ču Tiho. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za odstranění nepořádků, Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní město Nanking.[19] Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušil éru Ťien-wen.[20]

Další císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císař Jing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratra Ťing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.[21]

Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císař Čeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císař Ťia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor panovník vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.[22][23]

Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císaře Wan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císař Tchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího syna Ču Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády vyvolané neústupností obou stran tehdy dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.[24][25]

Ostatní členové rodu

Chung-wu svého nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval následníkem trůnu (太子, tchaj-c’), ostatním synům udělil tituly knížat (親王, čchin wang, též jednoduše , wang) a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi;[26] ale přes své tituly nevládli v regionech jako údělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru.[27] Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich  – Ču Tiho.[26] Sám Ču Ti jako císař Jung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížete Ču Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam.[26] Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni.[27]

Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů.[28] Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty druhého stupně (郡王, ťün-wang). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (鎭國將軍, čen-kuo ťiang-ťün; 輔國將軍, fu-kuo ťiang-ťün; 奉國將軍, feng-kuo ťiang-ťün; 鎭國中尉, čen-kuo čung-wej; 輔國中尉, fu-kuo čung-wej a nakonec 奉國中尉, feng-kuo čung-wej), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.[29]

V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000.[26] Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek.[26] Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000.[30] Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé.[29] S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provincii Šan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.[31]

Rodokmen

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků Jižní Ming.[32][33][34][35][36]

Uvedeno je:

  • pořadí narození (kolikátý syn),
  • příjmení (Ču, ) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
  • datum jmenování následníkem trůnu
  • u knížat též knížecí titul,
  • chrámové jméno, bylo-li uděleno,

u císařů ještě:

  • jméno éry (tučně) a doba vlády.
  • pod obdélníkem počet synů
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Jüan-čang 朱元璋 1328–1398
Tchaj-cu 太祖
Chung-wu 洪武 1368–1398
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
26
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
23
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Piao 朱標 1355–1392
následník od 1368
Sing-cung 兴宗
 
 
Ču Ti 朱棣 1360–1424
Čcheng-cu 成祖
Jung-le 永樂 1402–1424
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Ťing 朱桱 1388–1415
kníže Ting z Tchang 唐定王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
5
 
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
1
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Jün-wen 朱允炆 1377–1402?
následník od 1392

Ťien-wen 建文 1398–1402
 
 
Ču Kao-čch’ 朱高熾 1378–1425
následník od 1404
Žen-cung 仁宗
Chung-si 洪熙 1424-1425
 
 
Ču Kao-sü 朱高煦 1380–1429
kníže z Chan 漢王
 
 
Ču Čchiung-ta 朱瓊炟 † 1475
kníže Sien z Tchang 唐憲王
 
 
 
 
 
 
2
 
 
10
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Wen-kchuej 朱文奎 1396–1402?
následník do 1402
 
 
Ču Čan-ťi 朱瞻基 1398–1435
následník od 1404
Süan-cung 宣宗
Süan-te 宣德 1425–1435
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Č’-č’ 朱芝址 † 1485
kníže Čuang z Tchang 唐莊王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Čchi-čen 朱祁鎮 1427–1464
následník od 1428
Jing-cung 英宗
Čeng-tchung 正統 1435–1449
Tchien-šun 天順 1457–1464
 
 
Ču Čchi-jü 朱祁鈺 1428-1457
Taj-cung 代宗
Ťing-tchaj 景泰 1449–1457
 
 
Ču Mi-čchien 朱彌鉗
kníže Kung z Tchang 唐恭王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
9
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Ťien-šen 朱見深 1447–1487
následník 1449–52 a od 1457
Sien-cung 憲宗
Čcheng-chua 成化 1464–1487
 
 
Ču Ťien-ťi 朱见济 † 1453
následník od 1452
 
 
Ču Jü-wen 朱宇溫 † 1560
kníže Ťing z Tchang 唐敬王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
14
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
3
 
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Jou-ťi 朱祐极 1469–1472
následník od 1471
 
 
Ču Jou-tchang 朱祐樘 1470–1505
následník od 1475
Siao-cung 孝宗
Chung-č' 弘治 1487–1505
 
 
Ču Jou-jüan 朱祐杬 1476–1519
Žuej-cung 睿宗
 
 
Ču Čou-jung 朱宙栐 † 1564
kníže Šun z Tchang 唐順王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Chou-čao 朱厚燳 1491–1521
následník od 1492
Wu-cung 武宗
Čeng-te 正德 1505–1521
 
 
Ču Chou-cchung 朱厚熜 1507–1567
Š’-cung 世宗
Ťia-ťing 嘉靖 1521–1567
 
 
Ču Š’-chuang 朱碩熿 † 1632
kníže Tuan z Tchang 唐端王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
3
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Caj-chuo 朱载壡 1536–1549
následník od 1539
 
 
Ču Caj-chou 朱載垕 1537–1572
Mu-cung 穆宗
Lung-čching 隆慶 1567–1572
 
 
 
 
 
 
Ču Čchi-šeng 朱器墭
kníže Jü z Tchang 唐裕王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču I-ťün 朱翊鈞 1563–1620
následník od 1568
Šen-cung 神宗
Wan-li 萬曆 1572–1620
 
 
 
 
 
 
Ču Jü-ťien 朱聿鍵 1602-1646
kníže z Tchang 唐王
Lung-wu 隆武 1645–1646
 
 
Ču Jü-jüe 朱聿粵 1605-1646
kníže z Tchang 唐王
Šao-wu 紹武 1646–1647
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
3
 
 
7
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Čchang-luo 朱常洛 1582–1620
následník od 1601
Kuang-cung 光宗
Tchaj-čchang 泰昌 1620
 
 
 
 
 
 
Ču Čchang-sün 朱常洵 1586–1641
kníže Čung z Fu 福忠王
 
 
Ču Čchang-jing 朱常瀛 1601–1645
kníže Tuan z Kuej 桂端王
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
7
 
 
 
 
 
 
3
 
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
5
 
 
1
 
 
4
 
 
 
 
 
 
Ču Jou-ťiao 朱由校 1604–1627
Si-cung 熹宗
Tchien-čchi 天啟 1620–1627
 
 
Ču Jou-ťien 朱由檢 1611–1644
S’-cung 思宗
Čchung-čen 崇禎 1627–1644
 
 
Ču Jou-sung 朱由崧 1607–1646
kníže z Fu 福王
Chung-kuang 弘光 1644–1645
 
 
Ču Jou-lang 朱由榔 1623–1662
kníže z Kuej 桂王
Jung-li 永曆 1646–1662
 
 
 
 
 
 
3 (zemřeli v dětství, poslední roku 1626)
 
 
7
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Cch’-lang 朱慈烺 1629–1644
následník 1630–1644
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.

  1. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 22–23. [dále jen Dreyer]. 
  2. MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. S. 543–545. (anglicky) [dále jen Mote]. 
  3. BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. Doslov Vladimíra Liščáka: Mingská Čína, s. 290–291. [dále jen Brook]. 
  4. MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 52. (anglicky)
  5. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 88. (anglicky)
  6. a b c d e Dreyer, str. 70.
  7. ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford: Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, 9780804754965. S. 50. (anglicky) 
  8. Dreyer, str. 69–70.
  9. JURJEV, M. F.; SIMONOVSKAJA, L. V., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Moskva: Наука, 1974. S. 142. 
  10. a b c Brook, str.291–293.
  11. Tsunami among world's worst disasters [online]. Londýn: BBC News, 2004-12-30 [cit. 2009-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. SPENCE, Jonathan D. The K’ang-hsi reign. In: PETERSON, Willard J. The Cambridge History of China Volume 9: The Ch'ing Dynasty, Part 1: To 1800. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0521243343. S. 136.
  13. CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. S. 91. (anglicky) [dále jen Ch’ien]. 
  14. BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 54. 
  15. a b Ch’ien, str. 93.
  16. a b c HUCKER, Charles O. The censorial system of Ming China. Stanford: Stanford University Press, 1966. 406 s. ISBN 0-8047-0289-6. S. 41. (anglicky) 
  17. a b Ch’ien, str. 97–98.
  18. Russian.china.org.cn [online]. Peking: China.org.cn (Čínské informační internetové centrum), 2007-07-30 [cit. 2010-04-27]. Kapitola Музей Гугун. Dostupné online. (rusky) 
  19. HUANG, Ray. China: a macro history. Armonk, NY: M. E. Sharpe, 1997. 335 s. ISBN 1-56324-730-5. S. 175. (anglicky) [dále jen Huang]. 
  20. TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle: University of Washington Press, 2002. ISBN 0-295-98124-5. S. 88. (anglicky) 
  21. Mote, str. 626–630.
  22. SHEA, Marilyn. China [online]. Farmington: University of Maine, rev. 2010-01 [cit. 2010-05-02]. Kapitola Forbidden City 故宫博物院; Gate of Blending Harmony 协和门. Dostupné online. (anglicky) 
  23. EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 352 s. (Cambridge Illustrated Histories). ISBN 052166991X. S. 213. (anglicky) [dále jen Ebrey (1999)]. 
  24. GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. S. 324. (anglicky) 
  25. Mote, str. 735.
  26. a b c d e RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Восток в средние века. Moskva: Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. Kapitola V. Между монголами и португальцами (Азия и Северная Африка в XIV-XV вв.). Китай во второй половине XIV-XV в. (Империя Мин), s. 528–546. (rusky) 
  27. a b Mote, str. 565.
  28. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 8. [dále jen Hucker]. (anglicky) 
  29. a b Hucker, str. 9.
  30. Mote, str. 566.
  31. HUCKER, Charles O. Ming government. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 25. (anglicky)
  32. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. xxiv. (anglicky)
  33. Mote, str. 624.
  34. Brok, str. 20.
  35. THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-01-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky) 
  36. 百度百科 (Baidu Baike) [online]. Peking: 百度 (Baidu) [cit. 2010-05-04]. Kapitola 朱桱 (Ču Ťing). Dostupné online. (čínsky) 

Literatura

  • BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. 
  • DREYER, Edward L. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky) 
  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. (anglicky) 
  • Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
  • CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. (anglicky) 
  • MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. (anglicky) 
  • MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky) 
  • TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky) 

Externí odkazy